Knižní publikace

Knižní publikace zaměstnanců a doktorandů ÚČLK

2022

 

Olga Pavlova: 2 + 2 = 5. Světy antiutopické a dystopické literatury. Praha: FF UK

Název knihy 2 + 2 = 5 se obecně používá k označení absurdity. Díky Francouzské revoluci fráze zdomácněla v politickém diskurzu a George Orwell ji spojil s fikčními světy antiutopické a dystopické literatury. Tato kniha je teoretickým průvodcem po zmíněných žánrech. Zahrnuje historické zmapování dosavadních výzkumů, zasazení do kontextu vzniku žánrů, včetně analýzy proměny utopické literatury od Platóna po H. G. Wellse, podrobně popisuje vznik antiutopické literatury a její proměnu v dystopii. Velká část práce se zabývá specifickou sémiotickou analýzou antiutopické a dystopické literatury 20. a 21. století.

David Skalický – Jan Wiendl (eds.): Protřepat, nemíchat! Mezi literární vědou a kulturálními studii. Praha: FF UK

Souborná publikace s názvem Protřepat, nemíchat! Mezi literární vědou a kulturálními studii vznikla u příležitosti 60. narozenin literárního vědce, teoretika, historika popkultury a publicisty Petra A. Bílka. Její autoři vzešli zejména z členů tří univerzitních pracovišť, na nichž jubilant přednáší a vědecky působí – Ústavu věd o umění a kultuře Filozofické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, jehož je ředitelem, Ústavu bohemistiky téže univerzity a Ústavu pro českou literaturu a komparatistiku Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, který řídil v letech 2000-2009 a kde působí od roku 1986.

Knihu, kterou uvádí povídka Sylvy Fischerové z literárního života, tvoří především texty odborné či esejistické povahy, jež se rozličným způsobem dotýkají těch oblastí Bílkova odborného zájmu, které lze v mnoha ohledech považovat v domácím prostředí za iniciační. Jde zvláště o poetiku, naratologii a kulturální studia. První oddíl „Literature’s Not Dead!“ se soustředí na témata spojená s oblastí literatury a umění. Druhý oddíl „Tak daleko, tak blízko…“ spojuje téma kulturálních studií, na jejichž institucionalizované univerzitní podobě se P. A. Bílek na Jihočeské univerzitě výrazně podílel. Závěrečný oddíl „P. A. B.“ pak přináší dva texty z pera jubilantových blízkých spolupracovníků a kolegů, v nichž se jejich autoři zaměřují na určitý charakteristický rys Bílkova odborného stylu a postupu a též se pokoušejí o komplexnější uchopení jeho osobnosti.

2021

 

Josef Škvorecký: Zbabělci. Brno: Host [edice Michael Špirit]

Román Zbabělci (1958), jímž Josef Škvorecký uvedl do české literatury autobiografickou postavu Dannyho Smiřického, vyvolal mimořádně kontroverzní kulturně politický rozruch. Přestože byl publikován s desetiletým odstupem od svého zrodu, oficiální kritika jej hodnotila výhradně v aktuálním ideologickém kontextu. Ostře odsoudila literární ztvárnění dějinných událostí (poslední dny nacistické okupace v prostředí východočeského maloměsta), které neodpovídalo jedinému tehdy přípustnému, stranickému výkladu historie. Vytýkala názorovou omezenost a společenskou neangažovanost autora a v jeho emfatické reflexi jazzu spatřovala skrytou propagaci amerického životního stylu. Škvoreckého román neplnil žádanou agitační funkci, neusiloval o ideovou a morální výchovu čtenáře, v měřítku dobových estetických norem se jevil jako „špinavý“ a „oplzlý“. Proto musel být z příkazu ÚV KSČ pro následující otisky přepracován. Kritické vydání Zbabělců, které pro Českou knižnici v roce 1998 připravil Michael Špirit, se vrátilo k původnímu znění a Škvorecký je poté označil za základní pro veškerá budoucí vydání. Michael Špirit pro přítomnou reedici text Zbabělců znovu přehlédl a také aktualizoval a významně rozšířil svůj komentář, v němž podrobně dokumentuje vznik a dobový ohlas románu i jeho textové proměny.

Lucie Olivová (ed.): Studie z komparatistiky a čínské literatury (soubor studií Oldřicha Krále). Praha: FF UK

Oldřich Král (1930-2018) byl jedním z předních českých sinologů a zakladatelem pražské komparatistiky po roce 1989. Vystudoval sinologii a anglistiku, působil na Filozofické fakultě UK a v Orientálním ústavu. Po roce 1969 byl nucen z univerzity odejít a od sedmdesátých let byl zaměstnán ve Sbírce orientálních umění Národní galerie. Po listopadu 1989 se vrátil na Filozofickou fakultu, kde vedl Ústav Dálného východu a také založil Centrum komparatistiky, kde vyučoval až do své smrti. Královo rozsáhlé překladatelské dílo zahrnuje nejvýznamnější čínské klasické romány, filozofické spisy i texty věnované malířství. Vedle toho je autorem řady studií sinologických a komparatistických, v nichž čínskou kulturu uvádí do českého prostředí a srovnává ji s kulturou západní. Tato publikace, přichystaná k nedožitým devadesátinám autora, si klade za cíl představit jej jako literárního vědce a přináší široký výběr jeho česky psaných studií, vydávaných v časopisech, sbornících nebo v přeložených monografiích jako předmluvy čili roztroušených a těžko dohledatelných. Byl obratný stylista, a proto jsou do knihy zahrnuty také dva eseje o Cestě, tj. o kategorii, kterou považoval za klíčovou v čínské klasické kultuře a myšlení. Královy teoretické práce doplňují rozhovory, poskytnuté v posledních letech, v nichž hovoří o svém životě a aktuálním díle. Výbor otevírá předmluva prof. Miroslava Petříčka.

Anna Schubertová (Martinovská): Stávám se řečí. Smrt a návrat autora v perspektivě filozofie identity. Praha: FF UK

Oslabování role literárního autora v interpretaci je příznačné pro velké množství literárně-teoretických proudů 20. století. Literární teoretici se vymezovali vůči představě autora jako biografickými fakty určeného tvůrce, jehož niterné prožitky se otiskují do literárních textů a kterého může čtenář skrze tyto otisky zpětně odhalit v jeho pravdě. Asi nejradikálnější podobu tohoto odmítnutí představuje „Smrt autora“ Rolanda Barthese, na kterou později navazuje Michel Foucault s přednáškou „Co je autor?“. Kniha Anny Schubertové se k úplnému vyřazení autora z interpretace literárního textu staví kriticky a navrhuje alternativní model interpretace založený na teoriích identity Judith Butlerové, Pierra Bourdieua a interpretační metodě Jérôma Meizoze. Pokud identitu autora chápeme jako bytostně otevřenou, dynamickou a utvářenou interakcí s druhými, může poukaz k autorovi naše čtení spíše otevřít a obohatit než omezit a uzavřít. Tento způsob čtení je v závěrečné části uplatněn při analýze vybraných textů obsahujících sebeprezentace čtyř autorů druhé poloviny 20. století: Bohumila Hrabala, Libuše Moníkové, Milana Kundery a Věry Linhartové.

Luboš Merhaut: Cesty polemiky. Význam a proměny žánru polemiky v české literatuře. Praha: FF UK

Monografie sleduje polemiky v české literatuře na přelomu 19. a 20. století jako svébytný žánr, jehož podstatu vyznačuje rovnomocné působení dialogu a nerozumění a který lze charakterizovat zvláště tématem (nesouhlas a střet, který je sám koneckonců předmětem), strategií (prosazení), funkcí (vítězství) a stylovou i formální vyhraněností. Jde o žánr se zvláštní pamětí, sebestředný a sebestvrzující, o žánr synkretický, působící prostřednictvím textů různorodého založení, o fenomén na pomezí diskurzivních praktik, oborů a společenských kontextů. Podobně jako se pohybuje na žánrovém pomezí, překračuje polemika pole literatury (umění) a prolíná se se sférami mimouměleckými. Je rovněž prostorem neoddělitelného prostupování a konfrontací osobního a věcného, soukromého a veřejného.

Jan Andrle: Raněnovověká bohemikální hagiografie o českých patronech. Soupis legend, kázání a příbuzných textů o zemských patronech vydaných tiskem v l. 1550–1750 (rejstřík Vratislav Vokurka, rešerše pramenů Ondřej Batka, Jitka Filipová a Helena Kunertová). Praha: FF UK

Příběhy o svatých představují jeden podstatných prvků evropské duchovní kultury. Tzv. zemští patroni pak tvořili mezi světci speciální kategorii, která propojovala univerzální křesťanská témata s konkrétním regionem a hrála značnou roli při vytváření etnických a národních identit. Jednotlivé narativy nebyly nikdy zcela stabilní a i během raného novověku mutovaly, byly přejímány, upravovány, přetvářeny a znovu recipovány. Pro poznání této tematiky je proto důležité věnovat pozornost pokud možno co největšímu množství variant a zpracování. Předkládaná publikace se pokouší přinést co nejširší přehled hagiografických textů pojednávajících o českých patronech, jež byly publikovány tiskem mezi dobou římské (katolické) reformace a nástupem osvícenství. Je určena jako badatelská příručka pro církevní a literární historiky, etnology, religionisty a folkloristy i další odborníky a zájemce.

Jiří Weil: Reportáže a stati 1920–1933. Praha: Triáda [edice Michael Špirit]

První svazek publicistiky Jiřího Weila představuje práce od autorových počátků až po odjezd do Moskvy v létě 1933, kam byl Weil v pověření Komunistické strany Československa vyslán, aby tam pracoval jako překladatel a lektor základních děl marxismu-leninismu.

Ve Spisech Jiřího Weila, které tímto svazkem zahajujeme, jsou publicistice vyhrazeny tři svazky. Svým záběrem usilují postihnout veškeré polohy původního autorství Weilova novinového působení. Stranou tohoto obsáhlého výboru zůstaly pouze texty, v nichž převažuje zřetel zpravodajský a referentský.

Než Weil publikoval svůj první román, měl za sebou bezmála dvacet let rozsáhlé novinářské činnosti, která je svými tématy a v jistém výseku i tvárnými postupy s pozdější beletristickou tvorbou úzce propojena. V rozvrhu Spisů Jiřího Weila proto publicistiku nevydělujeme do samostatné „divize“, která následuje za pracemi beletristickými, jak to můžeme vidět na uspořádání celkových řad většiny spisovatelových vrstevníků (bratři Čapkové, Nezval, Poláček, Seifert, Weiner), ale tři knihy statí rozmisťujeme v číslování SJW mezi svazky beletristické, jako č. 1, 3 a 8 (podobně, jako to rozvrhli pořadatelé nedokončených spisů Neumannových z let 1962–1984).

Jiří Weil ke knižně pořádané vlastní publicistice nikdy nepřikročil (jen v roce 1924 vydal dvě brožury a v roce 1937 k nim přibyla útlá kniha reportáží, přičemž dvě z těchto tří publikací zahrnovaly i předtím časopisecky otiskované články). Lze jen uhadovat, zda si takovou zdrženlivost uložil proto, že k nějaké dílčí sumě nebyl od třicátých let 20. století až do konce let padesátých vydavatelsky vlastně nikdy vhodný čas, anebo kvůli tomu, že své psaní pro noviny nepokládal za tak podstatné, aby je chtěl šířit knižně, resp. kvůli tomu, že od poloviny třicátých let směřoval víc a víc k osobitému projevu beletristickému.

Vladimír Papoušek – David Skalický – Martin Kaplický – Petr A. Bílek: Pohyb řeči a místa nespojitosti: Postanalytické a neopragmatické iniciace v literární vědě se obrací k postanalytické a neopragmatické filosofii. Praha: Akropolis

Monografie Pohyb řeči a místa nespojitosti: Postanalytické a neopragmatické iniciace v literární vědě se obrací k postanalytické a neopragmatické filosofii. Ty patří ke klíčovým proudům filosofického uvažování 20. století a jejich zaměření na otázky jazyka je úzce sbližuje s teorií literatury. Jednotlivé kapitoly ohledávají teorii řečových aktů (J. R. Searle, M. L. Prattová, J. H. Miller), termíny jako radikální překlad (W. V. O. Quine), radikální interpretace (D. Davidson), zdrojová metafora (S. C. Pepper), koncový slovník či normální a abnormální diskurz (R. Rorty), pojetí významu u R. Ingardena a J. Mukařovského nebo reflexi Derridovy dekonstrukce z pozic postanalytických a neopragmatických. Cílem publikace je prozkoumat možnosti, které tyto teorie, koncepty a pojmy otevírají myšlení o literatuře, a také ověřit potenciál jejich využití při analýze literárněvědného diskurzu. Jednotlivé kapitoly se z této perspektivy zaměřují na spory F. X. Šaldy a K. Čapka, poválečné studie J. Mukařovského, proměny slovníku S. K. Neumanna, K. Teigeho a V. Černého či na eseje a překlady románů M. Kundery.

Jiří Sozanský: Post scriptum (komentář Libuše Heczková). Praha: Symposion

Publikace Jiřího Sozanského je bohatě ilustrovaná jeho díly od 70.tých let minulého století až po nejnovější práce. Textová část, která je rozsáhlá, zahrnuje vzpomínky autora na dětství a dospívání v období totality, jeho postoje a umělecký vývoj, neodmyslitelné od občanského postoje.
Významný je textový a výtvarný obraz matky zpřítomňovaný touto knížkou , který nenaplňuje běžná očekávání, jaké by mohlo být vzpomínání na matku; většina záznamů navíc přesahuje téma matky a života s matkou, dětství, dospívání, jde více o záznamy profesního života v dobách nepříznivých, či méně nepříznivých, který začal před vytouženým a vybojovaným vstupem na AVU. Matka v knížce není záchrana, idylická síla, sentimentální vzpomínka. Je to existující fakt života, nejde jej odmítnout, ani překročit, ani idealizovat. Přesto je kniha poctou matce.

Elisa-Maria Hiemer – Jiří Holý – Agata Firlej – Hana Nichtburgerová (eds.): Handbook of Polish, Czech, and Slovak Holocaust Fiction. Works and Contexts. Berlín: De Gruyter

The Handbook of Polish, Czech, and Slovak Holocaust Fiction aims to increase the visibility and show the versatility of works from East-Central European countries. It is the first encyclopedic work to bridge the gap between the literary production of countries that are considered to be main sites of the Holocaust and their recognition in international academic and public discourse. It contains over 100 entries offering not only facts about the content and motifs but also pointing out the characteristic fictional features of each work and its meaning for academic discourse and wider reception in the country of origin and abroad. The publication will appeal to the academic and broader public interested in the representation of the Holocaust, anti-Semitism, and World War II in literature and the arts. Besides prose, it also considers poetry and theatrical plays from 1943 through 2018. An introduction to the historical events and cultural developments in Poland, Czechoslovakia, Czech, and Slovak Republic, and their impact on the artistic output helps to contextualise the motif changes and fictional strategies that authors have been applying for decades. The publication is the result of long-term scholarly cooperation of specialists from four countries and several dozen academic centres.

Libuše Heczková (ed.): Čtení o Boženě Němcové. Praha: Institut pro studium literatury

Antologie Čtení o Boženě němcové s podtitulem Hommage Boženě Němcové a jejím následovnicím je malým výborem z velmi rozsáhlé literatury o spisovatelce Boženě Němcové, rámovaným zhruba lety po její smrti a z druhé strany rokem 1945. Začíná velkým portrétem, jejž v roce 1870 Němcové věnovala Sofie Podlipská, a končí pracemi dvou mimořádných osobností – archeoložky a estetičky Růženy Vackové a filoložky a kritičky Věry Liškové. Nejde tu ostatně jen o Boženu Němcovou, ale zvýšenou měrou také o ženy, které o ní psaly: o jejich názory a myšlenky a jejich role v české společnosti. Třiadvacet vybraných textů je připomínkou několika žen, které považovaly Němcovou za součást svého osobního a profesního života. Výsledný soubor je svého druhu archeologií paměti žen a jejich intelektuální emancipace v téměř stoletém období, které skončilo radikálními změnami, jež zasáhly do veřejného postavení žen a změnily způsoby jejich angažovanosti. V celku antologie nabývají proto na významu medailony autorek, které mohou posloužit jako další rozcestí, další impulzy pro obnovování zasuté paměti žen. Díky Boženě Němcové lze tak objevovat nesamozřejmou, ne zcela známou tradici myšlení a hledání „vnitřní svobody ženiny“. Závěrečný výběr z bibliografie Boženy Němcové dovedený do současnosti umožňuje zasadit texty do širšího kontextu rozprav o Němcové a také poskytnout první orientaci v nepřehledném poli psaní o této ikonické spisovatelce.

2020

Juan Zamora: Ona byla centrem světa. Ženské postavy v prózách Josefa Škvoreckého. Praha: Pistorius & Olšanská

Poetice postav jakožto jednomu z klíčových prvků literárních děl se věnují četné literárně-teoretické texty, ale zpravidla jde o dílčí sumarizující úseky v pracích zabývajících se uměleckým vyprávěním komplexněji. Monografie Juana Zamory nabízí odlišný pohled a literárním postavám a jejich utváření se věnuje na konkrétním materiálu prozaických textů Josefa Škvoreckého. Srozumitelným jazykem publikace nabízí nové pohledy nejen na dílo jednoho z nejznámějších českých spisovatelů, ale především slouží jako komplexní návod, jak například ve výuce přistupovat k výkladu o postavách, k interpretaci textu nebo zkrátka k pozornějšímu čtení.

Luboš Merhaut (ed.): Arnošt Procházka: Kritiky a eseje z let 1892–1924. Praha: Institut pro studium literatury

Kniha Kritiky a eseje z let 1892–1924 těží z celého rozsahu kritického a esejistického díla Arnošta Procházky. Chce přispět k hlubšímu poznání českého modernismu přelomu devatenáctého a dvacátého století a jeho podob a alternativ v dobových proměnách i mezinárodních souvislostech prostřednictvím vrstevnatého literárněhistorického obrazu Procházkova díla. Připomíná osobitost a význam práce jedné z klíčových osobností českého dekadentního symbolismu a individualistického estetismu. Reprezentativní výbor z původních autorských prací Arnošta Procházky zahrnuje bezmála dvě stovky textů, které představují konstanty i proměny autorovy kritiky a esejistiky, její charakter a jedinečnost, její tematickou i stylovou rozlohu – eseje programové povahy a estetické úvahy, portréty a medailony modernistických literátů a výtvarníků, literární, výtvarné a divadelní kritiky a polemiky, články a glosy příležitostné a společensko-politické povahy. Texty jsou řazeny chronologicky do čtyř oddílů odpovídajících přirozeně etapám autorovy tvorby a jeho estetického myšlení: I. 1892–1894, II. 1894–1900, III. 1901–1914, IV. 1915–1924. Možnost tematického a žánrového čtení vyznačuje Soupis tematický a žánrový. Přehled o místě vybraných prací v kontextu autorova díla dále poskytuje kompletní anotovaná Bibliografie Arnošta Procházky. Portrét Procházkovy osobnosti a celistvý přehled jeho díla v širších souvislostech podává doslov doplněný obsáhlým výběrovým soupisem sekundární literatury. Publikace tak znovu zpřístupňuje a oživuje ne příliš dostupný a nedostatečně reflektovaný literárněhistorický materiál.

Petra Hesová – Václav Vaněk (eds.): „Horo Bílá – horo kletá“ Povídky z bělohorské doby. Praha: FF UK

Porážka na Bílé hoře 8. listopadu 1620 znamenala konec českého stavovského povstání. Jako určující mezník českých dějin rezonovala bitva v paměti následujících století, ale teprve obrození a zejména druhá polovina 19. století z ní učinily významnou součást národního mýtu. Podstatnou roli při tom sehrála historická a historizující beletrie, básně, prózy a divadelní hry, ve kterých po celé půlstoletí Bílá hora představovala jedno z nejdůležitějších témat. Výbor z těchto textů, připravený ke 400. výročí bitvy, zahrnuje povídky námětově sahající od předbělohorských Čech až do doby třicetileté války a obsahuje jak opomíjené kratší prózy známých autorů (např. V. Beneš Třebízský, A. Jirásek, Z. Winter), tak pozoruhodná díla spisovatelů dnes již málo připomínaných (např. F. Dvorský, E. Herold, J. E. Vocel). Kniha je doprovázena dvěma komentáři – historickým od Jiřího Mikulce a literárněhistorickým od Petry Hesové a Václava Vaňka.

Josef Hrdlička: Poetry in Exile. Czech Poets during the Cold War and the Western Poetic Tradition. Praha: Karolinum

In his book Josef Hrdlička opens the question of what exactly constitutes Exile Poetry, and indeed whether it amounts to a category as fundamental as Romantic or Bucolic lyricism. He covers the intricately complex and diverse topic of exile by exploring selected literary texts from antiquity to the present, giving due attention to writers that have influenced the exile discourse; from Ovid, Goethe and Baudelaire to the thinkers and poets of the 20th century like Adorno or Saint-John Perse. Against this backdrop of exile poetics, he turns his attention to Czech poets who left their homeland after the Communist Coup of 1948 and were notable contributors to Czech literature abroad. Hrdlička considers the works of Ivan Blatný, Milada Součková, Ivan Diviš and Petr Král, to show the continuity and changes in the western poetic tradition and expressions of exile.

Henry Jenkins: Pytláci textů: Televizní fanoušci a participativní kultura (přel. Josef Šebek). Praha: Akropolis

Obraz diváků televizních seriálů a dalších pořadů jako pasivních konzumentů je zakořeněný i dnes, v éře internetových televizí, streamování a obsahu dostupného kdykoli „na přání“. V době, kdy americký kulturní a mediální teoretik Henry Jenkins psal svou knihu Pytláci textů (1992), však byla tato charakteristika přijímána takřka bez výhrad i odborníky z oblasti mediálních studií. Jenkins svůj odborný zájem soustředil na jednu specifickou skupinu diváků, fanoušky, a podrobně analyzoval jejich sociální praktiky a kulturní produkci, díky čemuž se mu podařilo dobově převažující přesvědčení o pasivitě seriálových diváků zásadním způsobem problematizovat.

Henry Jenkins se ovšem v Pytlácích textů neopevňuje jen v pozici distancovaného akademika, ale píše zároveň i jako dlouholetý fanoušek aktivně zapojený do komunitních aktivit. Tato jeho dvojdomost, která je v textu neustále reflektovaná, mu přínosně umožnuje odložit do té doby obvyklý znevažující tón a ponořit se bez zlehčování do fascinujícího světa fanoušků.

Základním pozorováním, z nějž Jenkins ve svých analýzách vychází, je to, že fanoušci filmy, seriály a další žánry nejen konzumují, ale také je dále přetvářejí, navazují na ně a přepisují je. A ne vždy souhlasně: nezřídka se jejich texty vymezují proti pojetí narativů a postav, jak je koncipovali jejich původní autoři. Výtvory komerční masové kultury se tedy pro fanoušky stávají materiálem jejich vlastní, značně nezávislé tvorby. V jednotlivých kapitolách knihy se Jenkins soustředí na kritické aktivity komunity fanoušků, na utváření jejich kánonů, hodnocení a interpretací. Především se však věnuje konkrétním výtvorům: povídkám a románům včetně kontroverzního žánru slash fiction (erotické nebo pornografické příběhy o mužských hrdinech seriálů Star Trek či Profesionálové), videím důmyslně remixujícím materiál odvysílaných seriálů a také pozoruhodnému žánru filkové hudby. To vše v kontextu etnografie sociálních praktik fanouškovské komunity, od společného sledování seriálů přes výměnu nahraných videokazet po fanouškovské srazy (cony) nejrůznějšího typu a rozsahu. Jenkinsova klasická práce tak nabízí jedinečný raný pohled na dnes všeprostupující kulturu participace, jež se i prostřednictvím sociálních sítí stala jedním z nejvýraznějších atributů dnešních dní.

Český překlad byl pořízen z anglického vydání, které vyšlo u příležitosti dvaceti let od prvního publikování knihy. Je doplněn obsáhlým rozhovorem s autorem, v němž Henry Jenkins reflektuje jak svou někdejší badatelskou metodu, tak posuny, k nimž ve fanouškovské praxi i v její odborné reflexi za poslední dvě dekády došlo.

Josef Hrdlička – Martin Pšenička – Alena Snelling (eds.): Věci v básních. Od Achilleova štítu po hyperobjekty. Praha: FF UK

Nejrůznější věci nás obklopují po celý život, i když je často ani nevnímáme. Také proto je Jiří Wolker nazval „mlčenlivými soudruhy“. Podobně je tomu s věcmi v básních: v poezii jsou přítomné od jejích počátků, ne vždy jim však věnujeme velkou pozornost. Předkládaná kniha se snaží mapovat tuto přítomnost věcí v básních od antiky a slavného Achilleova štítu v Homérově Iliadě přes čínskou poezii a básně německého osvícenství, básníky jako R. M. Rilke, Francis Ponge nebo W. C. Williams, kteří podstatně ovlivnili obraz věcí v básních během 20. a 21. století, až po koncept hyperobjektů u Paula Muldoona. Kniha se věnuje také polským či ruským autorům a připomíná toto téma v české básnické tradici od programových básní Jiřího Wolkera až po český poválečný surrealismus. Detailně představuje strategie a postupy, jimiž básníci věci evokují, ať už jde o antickou „ekfrasis“, moderní pojetí popisu, „objektivní lyriku“ nebo vizuální básně

Josef Hrdlička: Poezie v exilu. Čeští básníci za studené války a západní básnická tradice. Praha: Karolinum

Kniha Josefa Hrdličky otevírá otázku, co je exilová poezie a zda představuje podobně významnou oblast jako milostná či přírodní lyrika. Složitý a proměnlivý fenomén exilu sleduje na příkladech literárních textů od antiky do současnosti a na pozadí historické poetiky exilu se zabývá českými básníky, kteří odešli ze své země po roce 1948 a výrazně se podíleli na literatuře psané v zahraničí. Na básních Ivana Blatného, Milady Součkové, Ivana Diviše či Petra Krále ukazuje kontinuitu i proměny západní tradice a obraznosti exilu.

Václav Vaněk: Obrazy života v české literatuře. Praha: FF UK

Kniha je výborem z autorových textů z posledního desetiletí, které se zabývají českou literaturou 19. a počátku 20. století. Pokouší se obhlédnout, popsat a klasifikovat některé oblasti, jež dosud zůstávaly stranou pozornosti literární historie nebo byly v minulosti z různých příčin marginalizovány (např. obrozenská historická povídka, humoristická produkce okolo roku 1848, fantazijní a fantastická próza z přelomu 19. a 20. století, beletristické reflexe první světové války). V dalším typu studií se komparativním způsobem věnuje textům, které spojuje příbuznost žánrová (venkovská próza, epistolární satira) nebo blízkost tematická (motiv snu v obrozenské próze, literární obraz revolučních událostí roku 1848 apod.). Konečně v největším přiblížení se interpretačně soustřeďuje pouze k jedinému autorovi (rané povídky Jana Nerudy, epika Jaroslava Vrchlického) nebo ke konkrétnímu celku (časopis Obrazy života). Z rámce koncipovaného souboru se vymyká úvodní studie, která z textologické perspektivy analyzuje beletristickou pozůstalost Karla Havlíčka a upozorňuje na historickou podmíněnost a účelovost její recepce a prezentace.

Émile Benveniste: Studie z obecné lingvistiky (přel. Josef Fulka – Tomáš Koblížek – Eva Krásová – Klára Ležatková – Martin Pokorný – Martin Punčochář – Jan Šabršula). Praha: Dauphin

Studie obsažené v této knize byly vybrány tak, aby postihovaly všechna základní témata Benvenistova myšlení o jazyce: polemiku se strukturalismem Kurzu obecné lingvistiky, řešení různých problémů morfologie a syntaxe za pomoci pragmatického pohledu na jazyk, otázku artikulace subjektivity v jazyce, vztah jazyka a společnosti a především teorii dvou modalit lingvistického bádání – sémiotiky a sémantiky. Émile Benveniste byl mnoho let považován pouze za indoevropeistu s několika pozoruhodnými vhledy do filosofie řeči. Souhrnný pohled na jeho dílo jej však představuje jako komplexního teoretika komunikace, usilujícího o podchycení základních otázek vztahu člověka, řeči a světa, a umožňuje správně zhodnotit jeho místo v dějinách myšlení 20.století.

Michael Špirit: Textologie dnes: Příručka pro začínající editory. Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR

Otevřít knížku a začít číst ještě neznamená, že se setkáváme s hodnověrnou podobou textu, jehož název se stkví na obálce a titulním listu dané knihy. Co způsobuje, že často čteme něco odvozeného, nespolehlivého, ba zavádějícího, a nevíme o tom? Michael Špirit ve své práci ukazuje, že v cestě mezi čtenářem a důvěryhodným zněním slovesného díla stojí mnoho nečekaných překážek. Tou hlavní z nich je obecně rozšířený dojem, že literární text jednou vznikl, nějak tu prostě „je“ a stačí ho jen konzumovat. Předkládaná monografie však ukazuje, že příprava textu k takové „spotřebě“ je proces obdobně náročný jako umělecké restaurátorství nebo digitalizace filmových děl. Látkou Špiritova výzkumu jsou vydavatelské projekty posledních tří dekád, jejichž výběr – Karel Poláček, F. X. Šalda, Petr Rezek, Bohumil Hrabal, Vítězslav Nezval, T. G. Masaryk, Jaroslav Seifert, Milan Kundera, Jiří Němec – mapuje vybrané důležité ediční počiny naší přítomnosti. Výklad, jehož páteř tvoří osudy Spisů Josefa Škvoreckého, může současně sloužit i jako příručka provázející jednotlivými etapami ediční přípravy knihy. Špirit se zabývá různými vydavatelskými postupy, jednou klade důraz na popis editorových záměrů, jindy dominuje jejich kritická analýza. Do přehledových partií prolínají problémy teoretické, autor kromě důkladného rozboru předkládá vlastní řešení dílčích problémů, textologická analýza někde plynule přichází v interpretaci daného textu či nějakého jeho aspektu. Čtenář může sledovat, jak si Špirit v těchto těsných vazbách vytváří svůj odborný koncept textologie.

 Josef Vojvodík – Michal Topor (eds.): Čtení o Otokaru Březinovi. Praha: Institut pro studium literatury

Antologie představuje Otokara Březinu – jednoho z nejvýznamnějších básníků české moderní poezie – prizmatem kritické reflexe jeho rozsahem nevelkého, dosahem však zcela zásadního díla. Výbor ohlasů, kritik a výkladů sleduje a ukazuje, jak se recepce a tím i obraz básníka vyvíjely a proměňovaly. Těžiště antologie spočívá v letech 1896-1968. ČteníoOtokaruBřezinovi je rozděleno do sedmi bloků. Jejich časové a obsahové vymezení je dáno vnějšími okolnostmi, analogicky k rozhodnutí vstoupit volbou textů i do širokého pole březinovských textů, jež mají převážně povahu spíše příležitostnou, vyznavačskou, ba obdivnou. První blok sleduje období 1895-1903, tedy kritický ohlas provázející vydání pěti Březinových básnických cyklů (1895-1901) a knihy esejů Hudbapramenů (1903). Jádrem druhého bloku jsou texty napsané u příležitosti Březinových čtyřicátin (1908) a prvního souborného vydání Březinových básnických spisů v roce 1913. Třetí blok tvoří stati Otokara Fischera (1918) a Arna Nováka (1919), vzniklé jednak u příležitosti Březinových padesátin (1918), a tedy krátce před koncem první světové války, jednak v dotyku s vyhlášením samostatné Československé republiky. Rámec čtvrtého bloku tvoří Březinovy šedesátiny v desátém roce republiky, provázené udělením tzv. velké Státní ceny, setkáním s T. G. Masarykem v Jaroměřicích nad Rokytnou (13. 6. 1928) a dalšími oslavami básníkova jubilea. Pátý blok obsahuje vybrané reakce na Březinovo úmrtí a následující šestý blok polemiky týkající se Březinova „obrazu“, především v provokativním MémsvědectvíoOtokaruBřezinovi Jakuba Demla (1931), a další texty o Březinovi z třicátých let. Závěrečný sedmý blok v trojici článků z let 1949-1968 naznačuje poválečné fasety rozumění Březinovu dílu.

Sto písní o Marii. Toledský kodex Cantigas de Santa Maria krále Alfonse X. Učeného (přel. Matouš Jaluška). Praha: FF UK

Cantigas de Santa Maria čili Písně o Panně Marii byly sepsány galicijsky na kastilském královském dvoře ve druhé polovině 13. století jako soubor vyprávění o zázracích vykonaných titulní světicí. Mezi sbírkami mariánských miráklů z oné doby jsou nejobsáhlejší a jedinečně působí i v jiných ohledech. Záznamy zázraků z celé Evropy a blízkého okolí jsou tu zhudebněny do podoby písní s refrénem a vloženy do úst krále Alfonse X., toužícího po tom, aby se stal trobadorem opěvujícím Matku Boží. Vedle soupisu příběhů, které se ve vrcholném a stárnoucím středověku vyprávěly latinsky i v různých národních jazycích (včetně češtiny), tak nabízejí rovněž vhled do jednoho velmi svérázného panovnického projektu. Překlad byl pořízen podle tzv. rukopisu To, který patrně zachycuje nejranější fázi Alfonsovy hagiografické aktivity. Král na začátku slibuje, že publiku předloží sto písní o Marii, nakonec však vypráví dál a dál – zázraků totiž neustále přibývá a světice je mocnější než všichni pořadatelé knih.

Jiří Hubáček (ed.): Dva indické „cestopisy“. Praha: FF UK

Publikace přináší první úplnou edici dvou dosud prakticky nedostupných „fiktivních cestopisů“ Matěje Václava Krameria. Texty z let 1803-1804, v nichž autor seznamuje českého čtenáře počátku 19. století s reáliemi indického subkontinentu a Šrí Lanky a které jsou vůbec prvními česky psanými zprávami srovnatelného rozsahu o těchto zemích, představují zároveň významný reprezentativní vzorek česky psané osvícenské didaktické literatury a svědčí o autorově programové snaze po vzdělávání a aktivní osvětě – či přímo „osvěcování“ – venkovského čtenářstva. Vlastní text edice je doplněn podrobnými komentáři, jejichž úkolem je především identifikace četných indických reálií a také vysvětlení množství „aktuálních“ dobových narážek, s nimiž oba texty hojně operují; edice je též vybavena diferenčním slovníčkem, usnadňujícím četbu raně obrozenského textu. Závěrečná studie Jiřího Hubáčka mapuje obraz Indie v českojazyčné produkci konce 18. století, na jehož základě vymezuje význam a funkce obou předkládaných Krameriových textů a zasazuje je do kontextu dobového evropského myšlení o Indii.

2019

 

Marie Škarpová et al.: Patron Saints and Saintly Patronage in Early Modern Central Europe,

Even though the cult of patron saints is still viewed as an integral part – or even a distinctive feature – of Catholicism, it is not defined by any of the Christian dogmas. Since this is the case, what has made patron saints so constantly popular? The interdisciplinary edited volume Patron Saints and Saintly Patronage in Early Modern Europe wants to contribute to the searching for answers to this question.

Luboš Merhaut (ed.): Hilsneriáda. Texty z let 1898–1900. Praha : Masarykův ústav a Archiv AV ČR – Ústav T. G. Masaryka

24. díl Spisů TGM (rozdělený kvůli rozsahu do dvou svazků) zahrnuje Masarykovy tištěné práce z let 1898 až 1900 – studie, stati, kritické a polemické články, přednášky, komentáře, výzvy, recenze, glosy, zprávy i redakční poznámky k příspěvkům jiných autorů jsou řazeny chronologicky, podle data prvního otištění. Za jednotlivé texty jsou obligátně zařazeny údaje o jejich vydání a vysvětlivky, dále poznámky týkající se především okolností jejich vzniku, komentující jejich podstatné tematické, významové nebo kontextové souvislosti, upozorňující na odlišnosti jejich případných verzí. Vedle doplňujících oddílů Prohlášení a Dubia zahrnuje sv. 24b rovněž Dodatky – dva Masarykovy pozdější texty, jež se vztahují k tématům daného období (List k přátelům z roku 1901, Náš pan Fixl z roku 1911). O osobnostech, jež Masaryk zmiňuje, přináší informace Jmenný rejstřík.
V daném časovém období převažují příspěvky publikované v měsíčníku Naše doba, který Masaryk redigoval, a v týdeníku i deníku Čas. Soubor nadto zahrnuje Masarykovy texty nebo citace, které vyšly v dalších šestadvaceti periodikách, vycházejících nejen v Čechách, na Moravě a na Slovensku, ale i v Německu a Rakousku, v Anglii, Polsku a Rumunsku, dále v deseti sbornících a dalších publikacích. Vedle rozsáhlých prací, resp. přednášek (Vývoj evropské společnosti v 19. století, Některé problémy pedagogické a didaktické, Rukověť sociologie aj.), jež dosud samostatně knižně nevyšly, obsahují svazky i práce již vydané jako knihy, resp. příležitostné brožury: Palacký’s Idee des Böhmischen Volkes (1898, Palackého idea národa českého 1912), Mnohoženství a jednoženství (1899), Hus českému studentstvu (1899), Oprávněnost a prospěšnost práce osmihodinné (1900), Právo historické a přirozené (1900), Jak pracovat? (1926) aj.
Část textů byla původně otištěna německy (či v dalších jazycích), jednak jako výsledek pravidelné spolupráce s vídeňským časopisem Die Zeit, jednak v souvislosti s převažujícími tématy v Masarykově činnosti tohoto období, tj. především s otázkami sociologickými, osvětovými a politickými (analýzy marxismu) a s potřebou vystoupit proti rituální pověře: V centru Masarykovy pozornosti se v druhé polovině roku 1899 ocitl antisemitismus, resp. tzv. polenský proces s Leopoldem Hilsnerem, který sledoval a komentoval. Masarykův statečný polemický postoj v rámci tzv. hilsneriády dokumentuje řada více než třiceti prací – od drobnějších komentářů přes analýzy a rozhovory, včetně dvou brožur (Nutnost revidovati proces polenský a Význam procesu polenského pro pověru rituální) – publikovaných od září 1899 do prosince roku 1900. Jejich přehled a výběr dalších příspěvků v rámci dobové polemiky i literatury předmětu poskytuje výběrová Bibliografie hilsneriády.
Hilsneriádu, vyvolanou „záhadným“ kriminálním případem a následnými soudními procesy, lze charakterizovat jako společenskou aféru týkající se všech aspektů těchto událostí, především politických a antisemitských, podle převažujících hlasů pak jako kampaň proti Hilsnerovi a jeho obhájcům, hlavně proti Masarykovi. Pro něj byla zásadním úkolem orientace veřejnosti, každého „jen poněkud myslícího člověka“. Otázka vzdělávání davu, vztahu mezi žurnalistikou, inteligencí a charakterem národního celku navazovala na dobově provokativní otázku po důvodech a podstatě národního snažení, kterou Masaryk položil v polovině devadesátých let. Hilsneriáda jako soubor sociálních faktů a jevů i jako předmět analýz připomíná, že téma a hledisko tzv. běžného života nezbavuje historii ani její vykladače etických rozměrů a kritérií, hodnotových soudů. Čteme-li Masarykova vystoupení v hilsneriádě v souvislostech s jeho dalšími dobovými texty, vidíme je jako přirozenou součást autorovy dlouhodobé snahy o proměnu českého veřejného prostoru. Jsou zacíleny na kulturně-politické otázky a činitele, usilují o jejich aktivizaci a ovlivnění, a jejich prostřednictvím (i osobním příkladem) o kultivaci české každodennosti, charakteru většiny.

Josef Šebek: Literatura a sociálno. Bourdieu, Williams a jejich pokračovatelé. Praha: FF UK

Monografie se zaměřuje na dva současné směry sociálně kontextového studia literatury: teorii literárního pole Pierra Bourdieua a kulturní materialismus Raymonda Williamse a Alana Sinfielda. Českému čtenáři je představuje jako komplementární modely: teorie literárního pole počítá s existencí relativně autonomního mikrosvěta literatury, zatímco kulturní materialismus vychází z přesvědčení o plném začlenění literárního textu do široce chápaného sociálna. Pojednána je nejprve Bourdieuova teorie literárního pole a současné postbourdieuovské přístupy (Viala, Boschettiová, Dubois, Sapirová, Casanova, Lahire, Meizoz, Lagasnerie), které autor využívá ke kritice této teorie z její vnitřní perspektivy. Poté se věnuje kulturnímu materialismu: základním pojmům Williamsovy teorie kultury a literatury a dále Alanu Sinfieldovi, u něhož se problematika posouvá do roviny sexuální disidence, a vzniká tak pozoruhodná varianta literárních queer studií. Závěr tvoří kritická komparace obou směrů literárněvědného myšlení, soustředící se na otázky historicity, textu jako události, singularity, produkce a recepce, problém formy a sebereflexivitu bádání.

Martin Conboy: Tisk a populární kultura (přel. Josef Šebek). Praha: Akropolis

Při současném rozmachu mediálních a kulturálních studií míváme občas ve zvyku pozapomínat na „tradiční“ ohniska oborového zájmu: dominance televize či internetu jako kdyby přehlušovala rozhlas a klasická tištěná média přesouvala do zaprášených regálů „toho, co již pominulo“ a „toho, co právě pomíjí“. Náležité porozumění současnému globalizovanému, digitálnímu a tekutému světu médií je přitom do velké míry podmíněno pochopením jeho základů, historických souvislostí, ze kterých tento vyrůstá. Monografie Martina Conboye Tisk a populární kultura představuje ambiciózní pokus o právě takové promyšlené vypravení se ke kořenům. Ve svých analýzách populárního tisku (ilustrovaných týdeníků či bulvárních periodik) staví především na materiálu americkém a britském, ve svých závěrech a zobecněních ale představuje studii více než relevantní i pro naši domácí situaci. V časovém rozkročení dvou století sleduje proměny rolí a funkcí populárních periodických tiskovin od počátku 19. století do dnešních dnů, zaznamenává transformace, jimiž tyto prošly, a především stopuje vliv novinového a časopiseckého tisku na etablování a rozvoj moderní populární kultury jako takové. Svazek doplněný původní studií, která výklad rozšiřuje o potřebný český kontext, osloví každého zájemce o historii i praxi mediálního provozu, stejně jako literární vědce, historiky a badatele z příbuzných oborů. Vychází za velkorysé podpory Ministerstva kultury ČR.

Petr A. Bílek: Generátory národního pohnutí a další mučicí stroje. Praha: Pistorius & Olšanská

Tato sbírka publicistických prací Petra A. Bílka shrnuje jeho brilantní sloupky psané s velkým vtipem a nadhledem, zejména pro časopisy A2 a Respekt, v nichž reagoval na aktuální dění na poli literárním, politickém či v oblasti školství. Jejich společným tématem je úpadek obecného kulturního prostoru, který autor spatřuje v banalizaci veřejného diskursu, v němž se stále silněji uplatňují emoce na úkor střízlivé věcnosti, v nekompetentnosti a nezodpovědnosti diskutujících a v nahrazení reálných vztahů virtuálním světem sociálních sítí. A jakkoliv v některých sloupcích rezonují kauzy dnes již téměř zapomenuté, dohromady poskytují pozoruhodnou reflexi vývoje české společnosti na poli kulturním.

Václav Vaněk (ed.): Karel Havlíček. Básně a prózy. Brno: Host

Karel Havlíček Borovský (1821—1856) je zakladatelem české politické žurnalistiky, tvůrcem veršované satiry a nejvýznamnějším autorem časových epigramů devatenáctého století. Jako vyhraněná novinářská osobnost se stal symbolem národního hnutí roku 1848 a zejména odporu vůči nastupujícímu neoabsolutismu v následujících letech. Svazek obsahuje: Obrazy z Rus, Epigramy a aforismy, Brixenské skladby, Satiry a politické písně, Smíšené básně. Na tento svazek naváže druhý díl (Publicistika), plánovaný na rok 2021.

Petra Hesová (ed.): Václav Kliment Klicpera: Divadelní hry. Brno: Host

Dramatické dílo Václava Klimenta Klicpery (1792—1859) vtisklo novodobému českému divadelnictví nezaměnitelnou podobu. Zahrnuje více než šest desítek divadelních her, tragických i komických, tematicky čerpajících nejen z domácích dějin či pohádek, ale i ze soudobého situačního a jazykového humoru. Přítomný svazek se soustřeďuje právě na Klicperovu komediální tvorbu. Hry Žižkův meč (1815), Divotvorný klobouk (1817), Rohovín Čtverrohý (1817, 1821), Veselohra na mostě (1826) a Každý něco pro vlast (1829) doplňuje německy napsaná hra Sen (Der Traum, 1826), která vychází nyní poprvé i v českém překladu. Komentář napsal Přemysl Rut.

2018

Lucie Malá – Tereza Šnellerová (eds.): Petru Fideliovi. Sborník k sedmdesátinám. Praha: Triáda

Petr Fidelius vypracoval analýzu jazyka komunistické moci a významně přispěl k pochopení, že každý politický systém má svůj vlastní politický jazyk, který buď něco osvětluje, ozřejmuje, nebo zakrývá a vytváří falešné zdání. Tehdy jsem zastával názor, že tuto druhou funkci plní hlavně jazyk totalitních režimů, a netušil jsem, že i liberální demokracie se může shodou okolností ocitnout v situaci, v níž jí už nepůjde o pravdu a sdílené hodnoty, ale zastírání nepříjemných problémů a předstírání jejich řešení.
John Pier – Laurent Vallance – Petr A. Bílek – Tomáš Kubíček: Jan Mukařovský. Écrits 1928-1946. Paris: Éditions des Archives Contemporaines

Prestižní francouzské nakladatelství Editions des archives contemporaines vydalo soubor základních teoretických textů Jana Mukařovského z jeho strukturalistického období, přeložených do francouzštiny a opatřených komentáři, vysvětlivkami, ale také dohledanými odkazy na citovanou literaturu, jimiž nedisponovala ani dosavadní česká vydání. Soubor vydaný pod názvem Jan Mukařovský. Écrits 1928-1946 k vydání připravili John Pier, Laurent Vallance, Petr A. Bílek a Tomáš Kubíček. Vydání bylo umožněno i díky podpoře poskytnuté Univerzitou Karlovou v rámci projektů PRVOUK 09 a PROGRES Q12. Kromě knižního vydání jsou jednotlivé části knihy přístupné i elektronicky (přístup zde). Texty Jana Mukařovského jsou vybaveny i kontextualizačními a rámujícími studiemi editorů knihy.

La principale raison de la méconnaissance du Cercle linguistique de Prague (CLP), en France et ailleurs, réside bien évidemment dans le manque de traductions. L’ambition du présent ouvrage, en rassemblant quelques-uns des écrits de Jan Mukarovský (1891-1975), chef de file du CLP, est justement de combler cette lacune. La lecture des écrits de Mukarovský nous rappelle que le structuralisme de l’École de Prague n’est ni le prolongement du formalisme russe ni un simple prédécesseur du mouvement structuraliste des années 1960-1970, mais qu’il est au cœur d’un changement paradigmatique qui s’étend au-delà de telle discipline ou telle manifestation locales. Dans un sens le plus large, il inaugure une conception dynamique et dialectique de la structure qui met en cause la nature des relations statiques entre les parties et le tout. Cet ouvrage a été rendu possible grâce au concours de: Centre de recherche sur les arts et le langage (CRAL) (CNRS/EHESS – UMR 8566); Sorbonne Université, Faculté des lettres, EUR’ORBEM Cultures et sociétés d’Europe orientale, balkanique et médiane (UMR 8224); Univerzita Karlova (Université Charles), Prague Research Grant Progress Q2: Literature and Performativity; Moravská Zemská Knihovna (Bibliothèque nationale Morave), Brno; Ministerstvo Kultury České Republiky (ministère de la Culture de la République tchèque). Ouvrage disponible en accès ouvert. John Pier, Laurent Vallance, Petr A. Bílek et Tomáš Kubíček (dirs.) Ouvrage traduit du tchèque par Jean Boutan, Xavier Galmiche, Kristýna Matysová et Laurent Vallance

Šárka Sladovníková: The Holocaust in Czechoslovak and Czech Feature Films. Stuttgart: ibidem Press

Šárka Sladovníková analyzes the depiction of the Holocaust in Czechoslovak and Czech feature films and the relevant literary pretexts. While she charts the social and cultural framework in which the films were made and how this framework changed, she also focuses on the cinematic language, the composition of and narration in each film (e.g., the depiction of the war and the Shoah as a narratively closed versus a narratively open event), genre aspects of the films (e.g., the use of comedy and humor), and convention and innovation in presenting motifs and characters (the division of gender roles, the character of the “good German”). Particular attention is paid to the portrayal of stereotypes and countertypes in the films, where already well-known images, situations, and backdrops are repeated and which meet viewers’ expectations or, in contrast, which form countertypes and countersituations that go against the grain. Many of the films analyzed are adaptations of literary works. Therefore, this book is also a contribution to the rapidly developing field of adaptation studies.

Jan Wiendl – Tomáš Kubíček (eds.): Obrazy kultury a společnosti v období první republiky. periodický tisk v letech 1918–1938. Brno: Moravská zemská knihovna

První republika je nejenom dobou kvalitního vzestupu české literatury a jejího smělého vřazení se do literatury světové, prudkého střídání uměleckých směrů, které se děje v přestřelkách vášnivých konfesí, skupinového kvasu, jenž poskytuje literárnímu životu plastickou mapu pro odvážné výboje zároveň estetické a zároveň politické, vzedmuté vlny nacionalismu či alespoň vlastenectví, které v disharmonickém tónu ke světové moderně poznamená i podobu české moderní literatury, masivního rozvoje čtenářství a demokratizace literatury.

  Jana Segi Lukavská (ed.): Dítěti vstříc. Teorie literatury pro děti a mládež. Brno: Host

Existuje vůbec něco jako literatura pro děti a mládež? A pokud ano, jak ji můžeme definovat? Proč vznikají dětské knížky? Nejsou nutně horší než ty pro dospělé? V čem je způsob, jak děti čtou, specifický? Tyto a mnohé další otázky se snaží z různých perspektiv zodpovědět texty shromážděné v antologii Dítěti vstříc: Teorie literatury pro děti a mládež. Publikace přináší překlady vybraných studií z anglofonní teorie literatury pro děti a mládež z období od přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, kdy probíhaly první energické diskuse o konstruovanosti pojmů „dítě“ a „dětská literatura“, až do současnosti. Výbor předkládá českým čtenářům texty, které čerpají z široké palety metodologických východisek — najdeme zde stati inspirované polysystémovou teorií, psychoanalýzou, recepční teorií i kognitivní literární vědou.

Václav Vaněk – Jan Wiendl (eds.): Egon Hostovský. Literární dobrodružství českého židovského spisovatele ve 20. století. Praha: FF UK

U příležitosti 110. výročí narození prozaika Egona Hostovského (23. 4. 1908, Hronov – 7. 5. 1973, Montclair, New Jersey, USA) uspořádal 20. dubna 2018 Ústav české literatury a komparatistiky Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze konferenci věnovanou jeho dílu. Předložená kolektivní monografie je komponovaným výstupem z tohoto mezinárodního odborného setkání. Texty obsažené v knize jsou rozvrženy do tří oddílů. V prvním z nich, nazvaném Dílo Egona Hostovského. O ctihodném povolání kouzla zbaveném, jsou zastoupeny tři texty, které rozvíjejí několik klíčových témat a otázek, jež byly editory vytyčeny jako výchozí pro jednání konference. Druhý oddíl s titulem Šestkrát v hlavní úloze. Poetika díla Egona Hostovského v letech první Československé republiky a prvního exilu (1923-1948) zahrnuje šest kapitol, které se různorodým způsobem dotýkají rozličných aspektů poetiky Hostovského děl v prvních dvou desetiletích jeho umělecké tvorby. Třetí oddíl s názvem Nezvěstný? Tvorba a recepce díla Egona Hostovského v období druhého exilu (1948-1973) se zaměřuje na otázky poválečné Hostovského tvorby a její odborné a kritické recepce.

  Matouš Jaluška: Dvorná hra a vysoká láska. Uvedení k trubadúrskému zpěvníku R. Praha: FF UK

Monografie se věnuje trubadúrskému zpěvníku R (Paris, Bibliotheque nationale de France, français 22543), středověkému rukopisu obsahujícímu přes tisíc básní a jiných, v převážné většině okcitánsky psaných textů, a ukazuje, jakým způsobem jej lze číst coby jednotný literární artefakt ve stavu zrodu. Klíčem k tomuto pojetí se stává prominentní postavení fenoménu hry na začátku tohoto rukopisu a diskuse o nebezpečích, jež s sebou přináší tvorba milostné poezie na aristokratických dvorech, kterou mezi sebou na prvních foliích svazku vedou trubadúři od Marcabruna (prohlášeného explicitně za nejstaršího trubadúra vůbec) po Girauta de Borneill, nezpochybnitelného mistra. První část knihy mapuje různá pojetí hry závislá na koncepci „magického kruhu“, který podle Johana Huizingy obklopuje každou pravou hru a umožňuje, aby byla opakována. Následně pátrá po problémech, jimž se básníci v rukopisu R snaží vyhnout a které dodnes předurčují rozpravu o trubadúrské poezii. Druhá část pak zkoumá a v překladu zpřístupňuje rukopisný materiál ležící v základu kompozice zpěvníku R.

Josef Vojvodík – Jan Wiendl (eds.): Jan Zahradníček. Čtení o básníkovi z let 1930–1960. Praha: Institut pro studium literatury

Kniha Jan Zahradníček. Čtení o básníkovi z let 1930–1960, tvořící pandán k monografii Jan Zahradníček. Poezie a skutečnost existence, je komponována jako komentovaná antologie textů, opírající se zpravidla o dva typy ohlasů – o soudobé kritiky a recenze a o korespondenci, v níž se odrážejí rozličné typy reakcí na básníkovo dílo. Z široké škály publicistických a korespondenčních textů jsou vybrány ty, které se podstatným způsobem vztahují k Zahradníčkově tvorbě a různorodým způsobem komentují jeho vznikající nebo publikované básnické, ale také esejistické a překladatelské dílo. Spolu s ukázkami kritických reakcí jsou v antologii využity citace z velkého množství dopisů adresovaných Janu Zahradníčkovi, v nichž se kdy vyskytla charakteristická zmínka o jeho básnickém, esejistickém či překladatelském díle. Třetí rovinu, jež dotváří kompozici předkládané antologie, představují ediční komentáře, které jednak osvětlují některé méně známé souvislosti zmiňované v textech, jednak slouží jako prostor pro výklad některých důležitých biografických a dobových literárních, kulturních i společensko-politických souvislostí v době Zahradníčkova aktivního uměleckého působení. V rámci těchto edičních komentářů jsou rovněž hojně citovány úryvky ze Zahradníčkových dopisů, v nichž básník odpovídá či jinak reaguje na podněty vzešlé z kritik či z došlých dopisů a prozrazuje určité své osobnostní rozpoložení či stanovisko. Cílem zde totiž v neposlední řadě bylo, aby sled těchto komentářů vytvořil rámec pro zachycení podstatných okolností Zahradníčkovy umělecké biografie.

Josef Vojvodík – Jan Wiendl: Jan Zahradníček. Poezie a skutečnost existence. Praha: Institut pro studium literatury

Monografie o básnickém díle Jana Zahradníčka sleduje vlastně jediný problém, který by bylo možné formulovat následovně: Jak hluboko a jak intenzivně proniká básnické zření do skutečnosti světa a proměňuje ji v básnický obraz? A jak hluboko je básnická zkušenost zakotvena v našem světě? Na jedné straně je recepce Zahradníčkova díla poznamenána citelnou, bezmála padesátiletou cézurou (nepočítáme-li léta 1966–1969), kdy Zahradníčkovo jméno bylo vyškrtnuto z české literatury. Na druhé straně je právě tato mezera a absence možností výzvou k tomu, abychom si nad Zahradníčkovými básněmi položili několik – pro jeho dílo zásadních – poetologických otázek a pokusili se na ně odpovědět. Tvrdí-li počátkem 30. let F. X. Šalda, že je u Zahradníčka – z tehdy nejmladší české poezie – „nejvíc myšlenky a étosu“, můžeme se dále ptát, jakým způsobem koexistují v Zahradníčkově poezii nejen myšlenka a étos, ale také a především myšlenka a cit. Odtud vycházejí tři výchozí teze, které tvoří páteř monografie: 1) Zahradníčkova poetika je ve specifickém smyslu antropopoetikou, tedy poetikou s poeticko-antropologickými dispozicemi; 2) Zahradníčkova poezie je nejen světonázorově, ale také svými poetogenními strukturami spojená s náboženstvím, tedy konkrétně s katolickým křesťanstvím, jeho etikou a étosem, a je tedy také, jak se pokusíme ukázat, theo-poezií. A konečně 3) je také a zároveň, zvláště v poválečném období, politickou poezií. Výchozí teze jsou interpretačně rozvíjeny výklady širších literárně a uměleckohistorických, filozofických a estetických souvislostí a prostřednictvím analýzy konkrétních forem Zahradníčkova básnického díla.

  Eva Krásová: Z hlediska smyslu… Émile Benveniste a zrod strukturalismu. Praha: FF UK

Kniha je monografickou studií životní dráhy Émila Benvenista (1902-1977) skrze pojem smyslu (sens). Za použití metodologických postojů vyvinutých K. Koernerem se věnuje teoretickým východiskům Benvenistova myšlení v pařížské škole (A. Meillet a M. Bréal), pražské škole (R. Jakobson a V. Skalička) a kodaňské škole (texty z roku 1939). Následně se věnuje Benvenistovu konceptu lingvistiky promluvy (discours) a souvisejícím pojmům „sémiotika a sémantika“, resp. „sémiotické a sémantické“ (le/la sémiotique, sémantique), „vypovídání“ (énonciation), „přivlastnění“ (appropriation) a „hierarchie systémů“ jako místa, kde se smysl rodí. Jsou rozlišeny dva významy pojmu smyslu a upozorňuje se na problémy vzniklé z jejich konfuze. Na základě zkoumání rukopisných a archivních zdrojů je dále zkoumán vliv L. Hjelmsleva, R. Jakobsona, J. L. Austina, Ch. S. Peirce a V. Skaličky na Émila Benvenista. Reflexe identity v čase ve francouzském myšlení je použita jako východisko pro studii podobností mezi myšlením É. Benvenista a J. Derridy, zejména vzhledem k pojmu écriture. Krátká studie Benvenistova významu pro „strukturální analýzu vyprávění“ (R. Barthes, T. Todorov) ukazuje jeho význam v dějinách francouzského strukturalismu.

Urs Heftrich – Michael Špirit (eds): Vladimír Holan: Gesammelte Werke. Lyrik VIII (1968–1971). Heidelberg: Universitätsverlag Winter

Die Gesammelten Werke, die weltweit erste Werkausgabe des Dichters Vladimír Holan außerhalb Tschechiens, sind auf insgesamt vierzehn Bände angelegt. Das Konzept sieht eine Aufteilung der vierzehn Bände auf 9 Lyrik-Bände, 3 Bände mit Holans Poemen und 2 Bände mit seiner Prosa vor. Die bibliophil ausgestatteten Bücher sollen in einem Takt von zwei Jahren aufeinander folgen. Um den unmittelbaren Vergleich von Original und Übersetzung zu ermöglichen (und die Ausgabe damit auch zitierfähig zu machen), werden alle Bände komplett zweisprachig erscheinen. Jeder Band schließt ein Nachwort und einen Kommentar der Herausgeber ein – eine Aufgabe, die um so anspruchsvoller erscheint, als es bislang noch keine kommentierte tschechische Holan-Edition gibt. Die meisten Texte werden außerdem vollständig neu übersetzt sein. Als zusätzlicher 15. Band soll eine deutsche Fassung der preisgekrönten Holan-Biographie des Prager Literaturhistorikers Jiří Opelík die Edition flankieren

  Jan Wiendl – Zdena Wiendlová (eds.): Ve znamení „jadis“…: Vzájemná korespondence Jana Zahradníčka a Františka Hrubína z let 1937–1950. Příbram: Pistorius a Olšanská
První vydání vzájemné korespondence Františka Hrubína a Jana Zahradníčka edičně připravené Janem a Zdenou Wiendlovými. Zahrnuje všechny dostupné dopisy obou básníků (celkem 97), z nichž první byl napsán v květnu 1937 a poslední v prosinci 1950, tedy půl roku před Zahradníčkovým zatčením a odsouzením ve vykonstruovaném politickém procesu. Kniha je jedinečným dokumentem o přátelství obou básníků i o genezi a vzájemné reflexi jejich poetik – v dopisech nalezneme mj. řadu dokladů k některým Hrubínovým a Zahradníčkovým sbírkám a zejména osobité komentáře k soudobé literární, kulturní i společenské situaci, již oba autoři vnímali především v průběhu války ve vzácném uměleckém souladu.

Petr Bílek – Vladimír Papoušek – David Skalický: Literary Universe in Three Parts. Language – Fiction – Experience. Eastbourne: Sussex Academic Press

For decades, the Prague School Structuralism assumption of textual autonomy dominated the explorations of Czech literature as well as the context of Czech literary theory. The three authors of this book combined their efforts to move beyond and offer a new conceptual frame. Sharing the structuralist proposition of texts made from words, they focus on the metamorphoses of the modes of representations through the 20th century fiction and its critical reflections. Switching between theoretical considerations and case study interpretations, their essays challenge the notion of autonomous fictional worlds and involve the pragmatic categories of the constructed image of a writer and the aesthetic experience of a reader. The focus on representational status of literary texts combines here with another conceptual frame – the performative aspect. The literary texts do not function as mere documents that preserve the traces of existing reality but as objects that construct what their readers conceive as parts of existing reality. Instead of a a depository of meanings, literature is thus perceived as a permanent process of negotiations that uses the institutional power of canonisation, ritualisation or tabooisation. Drawing on contemporary international theory of literature and aesthetics (Searle, Rorty, Davidson, Iser, Greenblatt, White), the authors try to conflate semiotic analyses of textual meanings with the pragmatic notions of historical and readership contexts. The book does not offer a coherent narrative of modern Czech literature development. It chooses the productive texts of Czech literature, occasionally combined with other items of Czech culture (arts, films, TV production) and brings them into comparison with the international context. Such an approach puts aside the traditional assumption of a national context as a major defining criterion, which allows the authors to articulate more generalized abstractions.

2017

F. X. Šalda: Kritické projevy 14 (Dodatky z let 1898–1937). Praha: Institut pro studium literatury [ediční příprava Michael Špirit a Luboš Merhaut]

Kritické projevy 14 (Dodatky z let 1898–1937) zahrnují veškeré nebeletristické texty, které chybějí v předchozích třinácti svazcích Souboru díla F. X. Šaldy z let 1949–1963 a jsou rozptýleny v dobových periodikách, z nichž některá jsou pro současného badatele prakticky nedostupná, i v dalších publikacích. Soubor vynechaných, opomenutých či dosud neznámých Šaldových článků (plus jednoho básnického překladu a jednoho původního epigramu) je uspořádán chronologicky a prezentován v kritické, komentované edici. Doplňují ho jednak společná prohlášení z let 1904–1936, která Šalda podepisoval a přihlašoval se tak nejen ke kolektivní manifestaci literárních aktivit, ale i k solidarizačním projevům společenským, jednak oddíl dubií, tedy nepodepsaných textů s pravděpodobným Šaldovým autorstvím. Vydavatelský komentář mapuje podrobně pokusy o úhrnné publikování kritikovy tvorby, zejména pak Souboru díla F. X. Šaldy, jeho původní záměry, literárněvědné vypracování a mimoliterární omezení. Editorský aparát sleduje mj. genezi jednotlivých textů a jejich ohlas a zasazuje tyto opominuté práce do souvislostí dosud zveřejněných Šaldových souborných spisů. Tento 23. svazek Souboru díla F. X. Šaldy připravili Michael Špirit a Luboš Merhaut.

Michal Topor: Cizinci – či krajané? Reflexe německojazyčných partií Čech a Moravy v textech Arneho Nováka. Brno: Moravská zemská knihovna
Vladimír Svatoň: Na cestě evropským literárním polem. Studie z komparatistiky. Praha: FF UK

Vladimír Svatoň ve své knize uvažuje o komparatistice jako o myšlení, které chce zachytit kontury širších kontextů, než jaké nabízí literatura jednotlivých národů. Důležitý je pro něho pojem „předpokladové půdy“ jako principu, kterým je kontext scelen. Evropská civilizace je tak poznamenána permanentním rozporem mezi nadosobními zákony a soucitem s osudy lidského jedince. Vznik komparatistiky autor klade do počátků novověku, kdy si evropští myslitelé uvědomili, že jejich současnost vnímá tento rozpor jinak než antický svět. Vědomí o protikladu těchto epoch se stalo osou evropské filosofie dějin a později i historické poetiky: sloužilo jako východisko pro srovnání antické a novověké (především shakespearovské) tragédie nebo klasického eposu a moderního románu. Kapitoly o tragédii jsou věnovány problému katarze, v románovém žánru je zdůrazněna jeho skrytá mytologická osnova.

Vladimír Papoušek a kolektiv: Dějiny „nové“ moderny 3. Věk horizontál. Praha: Academia

Třetí díl experimentální koncepce dějin české literatury. Období 1935–1947 přináší řadu proměn moderny, její konfrontaci s kataklyzmatickými historickými událostmi, s ideologií, s momenty, kdy svoboda kreace a myšlenky byla nahrazována mocenskou kontrolou. Tyto faktory způsobují nezbytnost redefinice modernistických konceptů, promýšlení vztahu mezi individuální existencí, ideálem a reálnými dějinami. I z těchto důvodů se u slova nová v názvu knihy objevují uvozovky. Moderna prochází periodou vystřízlivění, pochyb a transformací. Konfrontace modernistických konceptů s mocí preferující kontrolovatelný tradicionalismus, se situacemi, v nichž osobnosti uměleckého světa prochází perzekucí, jsou umlčovány a nahrazovány přičinlivými personami druhého a třetího řádu, je zase důvodem zvoleného podtitulu Věk horizontál.

Josef Hrdlička, Matouš Jaluška, Martin Pšenička (eds.): Hrdinové v básních. Eseje o poezii. Praha: FF UK

Hrdinů je na světě velmi mnoho – alespoň potenciálně. Každý z lidí může vypadnout z mezí všednosti a jedním takovým hrdinou se stát. V této knize, vycházející z cyklu rozhlasových esejů, který byl v roce 2015 vysílán na stanici Český rozhlas Vltava, se autoři dotýkají nejrůznějších způsobů hrdinství v básních. Jejich hlavním cílem je ponouknout čtenáře k tomu, aby se pustil do vlastních výzkumů na onom pomezí, v němž se z obyčejných lidí i věcí stávají hrdinové. Všímají si přitom především nečekaných modů heroismu, příběhů o hrdinech, kteří se své úlohy chopili překvapivým způsobem či kterým při díle nechyběla bázeň ani hana. Zde přítomné eseje byly znovu přehlédnuty, protříbeny a byl připojen poznámkový aparát. Eseje jsou doplněny literárněhistorickou a interpretační studií, která mapuje základní repertorium literárního hrdinství v evropském písemnictví a v literaturách Evropou inspirovaných. Kniha svým pojetím volně navazuje na publikaci Básně a místa (2015).

 

Jin Ping Mei aneb Slivoň ve zlaté váze, svazek šestý [překlad Oldřich Král]

Anonymní text z konce 16. století znamenal ve vývoji čínského románu podobný přelom jako Cervantesův Don Quijote v tradici novodobého románu západního. Neznámý autor, zřejmě sofistikovaný příslušník tehdejší literátské elity, spojil zkušenost velkého staršího vypravěčského románu s uměním novodobého mingského erotismu do velkolepé, vypravěčsky strhující, krutě ironické mozaiky života a mravů své doby. První český překlad celého stokapitolového díla v jeho neupravené a necenzurované podobě.

Šestým svazkem začínáme druhou polovinu Slivoně ve zlaté váze aneb Jin Ping Mei. Osud hlavního hrdiny se začíná naklánět. Dost bylo slavností! Na pořadu jsou tragikomické hry kolem vraždy Ximen Qingova prvorozeného synka. Neuvěřitelná směsice lásky a nenávisti, smrtelná srážka přirozeného lidství s náboženskou totalitou, zadupávající prostou pravdu zrůdnou smyšlenkou. Srážka, v níž prosté lidství nezadržitelně prohrává.

Petr A. Bílek – Josef Šebek (eds.): Česká populární kultura: Transfery, transponování a další tranzitní procesy. Praha: FF UK

Tak jako profesionální sport rozšiřuje v posledních desetiletích sféru fanouškovské recepce mimo samotná utkání a svoji atraktivitu posiluje i propracovaným systémem přestupů a přesunů, v nichž aktéři pod drobnohledem mediální pozornosti aktivně mění dres, ale také jsou „odkládáni“ na transferovou listinu, vytvořila i moderní populární kultura celou řadu přestupových a přesunových mechanismů, jimiž samotná díla oživuje, nově rámuje, adaptuje a v důsledku pak oživuje dění na celém dobovém popkulturním poli. Tato monografie zkoumá formou případových studií jednotlivé mechanismy, s jejichž pomocí k těmto transferům či transponováním dochází. Nesnaží se postulovat univerzální vzorce, jež by tyto mechanismy vyjádřily v co nejobecnější podobě, protože takto se pohyby na poli populární kultury zjevně neodehrávají. Jde o mechanismy dílčí, projevující se na mikroúrovni jednotlivých žánrů, období či konkrétního média. Kniha tudíž neobjevuje jakési globálně kulturní strategie, ale spíše zkoumá repertoár taktických manévrů, jež vykazuje vzorek děl a jevů, lokalizovaných více či méně markantně v českém kulturním kontextu. Čtenáři tak kniha umožňuje nejen tradiční lineární čtení, ale i čtení výběrové. Stejně tak ponechává na čtenáři, zda ji bude číst spíše kvůli konkrétnímu materiálu, který jednotlivé studie analyzují, anebo kvůli obecnějším otázkám, jež tyto případové studie implikují či explicitně kladou.

Tomáš Kubíček – Jan Wiendl (eds.): „Vykoupeni z mlh a chaosu…“ Brněnský expresionismus v poli meziválečné literatury. Brno: Moravská zemnská knihovna

Luboš Merhaut – Lucie Merhautová (eds.): Čtení o T. G. Masarykovi. Literatura – člověk – svět (1910–1938). Praha: Institut pro studium literatury – Masarykův ústav a archiv AV ČR

Čtení o T. G. Masarykovi zahrnuje devětatřicet textů z období 1910–1938, kdy byly identifikovány důležité masarykovské otázky a výzvy. Podtitul Literatura – člověk – svět upozorňuje na komplexnost Masarykova estetického myšlení, na jeho mezioborovou souvztažnost. Široká znalost umění a literatury souvisela s Masarykovou představou vzdělanosti a vycházel z ní zpravidla i ve svých pracích filozofických, sociologických, historických a politických. Literaturu chápal jako fenomén sociální, projev života v širokém slova smyslu. Literární díla podle Masaryka zprostředkovávají jedinečné poznávání problémů moderního člověka a jeho světa, osobní estetická zkušenost je provázána se (sebe)výchovou, s aspekty a funkcemi společenskými, praktickým, resp. politickým zacílením či dopadem.

Chronologicky řazený výběr z obsáhlého materiálu zahrnuje texty různých žánrů a rozmanité povahy, usiluje o reprezentativnost zejména z hlediska tematického a zároveň volbou autorů významných, resp. zastupujících nejzávažnější pohledy a postoje. Propojuje zásadní tematické okruhy (jež charakterizuje úvodní slovo editorů): reflexe Masarykovy estetiky a jejich proměn, jeho osobité kritické a polemické praxe ve vztahu k české a světové literatuře a zejména k některým otázkám literárně-filozofickým a historickým a autorským osobnostem (romantismus, titanismus, realismus, česká otázka a národní obrození, modernost, vztah uměni a náboženství, ideál humanitní; Dostojevskij, Goethe aj.). Přes různost zacílení vybraných textů antologie připomíná tradici kritického a oživujícího vztahu k Masarykovu dílu, která je paralelní k mytizujícím obrazům zakladatele demokratické československé republiky. Podnětnost Masarykova myšlení byla rozvíjena, řečeno s Šaldou, leckdy i proti němu. Přítomný výbor mj. upozorňuje na oživující vnitřní dynamiku Masarykova netypického přístupu k literatuře, který klade otázky, pobízí diskusi, provokuje k přemyšlení a domýšlení.

Marie Bahenská – Libuše Heczková – Dana Musilová: Nezbytná, osvobozující, pomlouvaná: O ženské práci. České Budějovice: Veduta

Kniha představuje formy a proměny ženské práce v 19. a 20. století. Přibližuje dobové diskuse a reflektování ženské práce, její vývoj a determinaci genderem, třídou, náboženstvím nebo regionem. Zabývá se otázkou, kam sahají počátky placené ženské práce, jak a kdy vznikaly specificky ženské profese, za jakých okolností a s jakými výsledky se ženy domáhaly vstupu do tzv. mužských povolání a rovného přístupu na trh práce. Zahrnuje rovněž problematiku skloubení profese s prací v domácnosti, s důrazem na fenomén dvojího zatížení, a pohled veřejnosti na profesní aktivity žen. Interdisciplinární přístup a různé úhly pohledu (genderový, třídní a etický) umožnily vytvořit dynamický, do středoevropského kontextu zasazený obraz, v němž se proměňovaly názory na ženskou práci, její status a formy.

lidsky_zivot_L_obalka Lucie Saicová Římalová – Irena Vaňková – Jan Wiendl (eds.): Lidský život a každodennost v jazyce / Lidský život a každodennost v literatuře. Praha: FF UK

Po svazcích „Obraz člověka v jazyce/literatuře“ (2010) a „Tělo, smysly, emoce v jazyce/literatuře“ (2012) přináší kolektiv bohemistů a polonistů již třetí pokračování česko-polské a lingvisticko literární spolupráce mezi Univerzitou Karlovou a Varšavskou univerzitou, jejímž výsledkem je vedle konference vždy tematická „dvojkniha“. Třetí publikace má v titulu poukaz k lidskému životu. Snad by se toto téma mohlo zdát příliš obecné, ale hlavní motivací autorského kolektivu je trvalé zaměření ke skutečnostem, které člověka ukotvují do světa nejbytostněji a od nichž se v soustředných kruzích odvíjí mnoho dalšího: reflexe lidského života – života „jako takového“, realizovaného prostřednictvím živého a žitého těla, tj. fyzicky, smyslově i emocionálně, života lineárně plynoucího či cyklicky se vracejícího, života v dětství, mládí i stáří, života ve vztazích k druhému a k druhým, života v každodennosti, která může mít a mívá i rozměr sakrálna.

KAT Ivan Klimeš – Jan Wiendl (eds.): Kultura a totalita IV. Každodennost. Praha: FF UK

V centru zkoumání každodennosti se v tomto svazku ocitají zejména sociokulturní hlediska, důsledně propojená s analýzami konkrétních uměleckých či uměleckohistorických vztahů. Témata každodennosti, všednosti nabyla ve světle současných debat o konfliktech (náboženské, válečné, politické, privátní povahy) nové aktuálnosti. Společným jmenovatelem kapitol této knihy je proto reflexe paradoxu vyplývajícího ze střetu mezi různorodými umělecky zpracovanými projevy každodennosti (všednosti, „obyčejného života“ jako projevu reálného životaběhu, nebo naopak jako ideální představy/snu/touhy o tomto „každodenním“ životě v nezvyklé, mezní situaci) a jejich destrukcí (re-konstrukcí/naplněním/vytěsněním) podněty a skutečnostmi vzešlými z různorodých konfliktních situací. Právě v konfliktní povaze střetu různorodých projevů každodennosti s určitou vyhrocenou formou totalitního principu (jak v rovině umělecky vyjádřených nároků a postojů, tak ve sféře politických a kulturních praktik) je tedy založeno směřování jednotlivých příspěvků. Autoři usilovali o to, aby zde „každodennost“ jako téma nevystupovala v podobě nehistoricky, dekontextualizovaně založeného studia různorodých forem a podob každodenního života, které tyto vztahy vytrhává z konkrétních souvislostí a nahlíží je v duchu jakési vlídně apolitické (nebo naopak mnohdy příliš politicky motivované) „retrospektivy“, jež mnohdy záměrně vytěsňuje vědomí příčin a důsledků, bez nichž nelze historické souvislosti plně vnímat a snažit se jim porozumět.

FXŠbweb Emanuel Macek – Jiří Pistorius – Luboš Merhaut – Michael Špirit – Jan Wiendl (eds.): Bibliografie díla F. X. Šaldy. Praha: Institut pro studium literatury

Bibliografie díla F. X. Šaldy představuje relativně úplný, anotovaný soupis prací zakladatele moderní české umělecké kritiky. Opírá se o knižní Bibliografii díla F. X. Šaldy, kterou Jiří Pistorius vydal v nakladatelství Melantrich v roce 1948, a o Bibliografii F. X. Šaldy od roku 1928 do současnosti (tj. do roku 1985), kterou sestavil Emanuel Macek pro druhý svazek šaldovského výboru Z období Zápisníku (Odeon 1987–1988). Soupisy byly pro aktuální vydání sceleny, strukturně sjednoceny, revidovány a doplněny o dohledané položky. – Položky jsou řazeny v přísně chronologickém sledu. Každý text je v anotaci žánrově a obsahově charakterizován, zejména v případě polemických statí jsou popisovány i texty jiných autorů, na něž Šalda reagoval. Beletristické a překladové příspěvky a práce kolektivní povahy, které se svou podstatou liší od nejčastějších žánrů Šaldova psaní, tj. studií, kritik či glos, jsou v soupisu signalizovány grafickým návěštím.

Zahradníček Jan Zahradníček: Verše. Leopoldovský sešit poezie. Brno: Moravská zemská knihovna [ed. Jan Wiendl]

2016

Vedle_sebe_web Bedřich Frída – Jaroslav Vrchlický: Vedle sebe šli jsme dálnou poutí… Vzpomínky ze života dvou bratří. Praha: FF UK [ediční příprava Václav Vaněk a Jiří Hubáček] Svazek přináší první úplnou edici Pamětí překladatele, prozaika a divadelního kritika Bedřicha Frídy, v nichž autor vzpomíná především na svého bratra, spisovatele Jaroslava Vrchlického. Frídův text, dosud dostupný pouze v rukopise, přináší množství nových, biograficky a historicky cenných informací o životě a díle předního básníka lumírovské generace, zejména o období jeho dětství a mládí, o jeho manželství a o několikaleté vážné nemoci; dokresluje tak, ale v mnohém i koriguje některé ustálené soudy o básníkově životě a jeho literární činnosti. Frídovy Paměti jsou doplněny několika drobnějšími, časopisecky otištěnými a dnes většinou zapomenutými vzpomínkovými texty jak od Frídy, tak od samotného Vrchlického. V závěru je uveřejněna zpráva MUDr. Pelnáře o průběhu Vrchlického nemoci. Svazek je vybaven úvodní studií od Jiřího Hubáčka a rozsáhlými komentáři, které připomínají málo známé a často opomíjené dobové souvislosti, vztahující se k Vrchlického osobnosti a tvorbě.
ladislav fuks Ladislava Součková Linhartová: Ladislav Fuks. Vévodkyně a kuchařka – zjevení biedermeieru? Praha: FF UK

Studie Ladislav Fuks: Vévodkyně a kuchařka – zjevení biedermeieru? je pokusem o interpretaci posledního románu Ladislava Fukse, situovaného především do Vídně v epoše fin de siècle. Zabývá se vztahem románového fikčního světa ke kultuře a filozofii biedermeieru. O biedermeieru je zde uvažováno jako o hodnotovém proudu, harmonizujícím přístup k životu, ale i metodě, která preferuje idylu a vtiskuje specifické rysy formální podobě textu. Jako analytický nástroj je vzhledem k výrazné intertextualitě Fuksovy textury zvolena teorie transtextuality Gérarda Genetta.

tvari v tvar Tomáš Jirsa: Tváří v tvář beztvarosti. Afektivní a vizuální figury v moderní literatuře. Brno: Host

Jakým způsobem je narativní text schopen pojmout, zprostředkovat a vynalézt fenomén beztvarosti, doposud spojovaný výhradně s oblastí výtvarného umění? A co stojí za schopností literárního jazyka rozehrát tento akt tvořivé deformace a událost metamorfózy, jež vizuální i textuální formy umísťuje na hranici viditelného a neviditelného, známého a neznámého, přítomného a nepřítomného? Kniha Tomáše Jirsy pojednává o setkání subjektu s beztvarostí a jeho důsledcích, jak je uchopuje moderní světová literatura (V. Nabokov, E. Ionesco, R. Weiner, N. V. Gogol, E. A. Poe, G. Leroux, Ch. Perkins Gilman a další), a s využitím filozofických, estetických i antropologických přístupů se snaží odpovědět na otázku, jakými prostředky afekty a vizualita tvarují jazyk, příběh a čtenáře. Hlavní roli tu proto nesehrávají zkoumaní autoři, ale intermediální figury utvářející jejich psaní a prostupující dějiny: smazaný obličej, tapeta a prázdná židle.

Cizí i blízcí Jiří Holý (ed.): Cizí i blízcí. Židé, literatura, kultura v českých zemích ve 20. století. Praha: Akropolis

Židovská kulturní tradice, která byla v českých zemích přítomná už od raného středověku, byla v desetiletích komunistického režimu soustavně potlačována a marginalizována. Do popředí zájmu veřejnosti i badatelů se soustředěně dostala až po roce 1989. Monografie navazuje na výsledky dosavadního výzkumu a představuje židovskou tematiku v širokém spektru pohledů, přístupů i názorových proudů: od romantického obdivu k Židům, přes židovské (auto)stereotypy a protižidovské heterostereotypy až po antisemitismus, od českožidovství k sionismu a socialismu, od reflexe Židů v beletrii na počátku dvacátého století k jejich obrazu v dobových židovských časopisech a k tematizaci holokaustu v poezii, próze i filmu. Kniha nevnímá kulturní paměť jako baštu jediné národní kultury či ideologie, ale představuje kulturní dění v českých zemích jako ideově pluralitní a vícejazyčné (sleduje literaturu nejen česky psanou, ale i německojazyčnou a hebrejskou). Jádrem publikace jsou širší a přehledové studie, založené na rozsáhlém a často objevném materiálovém průzkumu – například Reprezentace Židů a židovství na konci 19. století a v prvních desetiletích 20. století, Divadelní a literární činnost v terezínském ghettu, „Antisionismus“ jako skrytý i zjevný antisemitismus doby komunistického režimu, Mezi tichem a křikem. Poezie o šoa, Memoárová literatura o šoa, Holokaust v československém a českém hraném filmu, Literární reflexe šoa po roce 1970 a literatura druhé a třetí generace. Další příspěvky mapují z různých aspektů kulturní život Židů v českých zemích: Obrazy východních Židů v českožidovských a česky psaných sionistických časopisech 1910–1925, Literární příspěvky v týdeníku Selbstwehr do roku 1921. Jidiš – první světová válka – Franz Kafka a Max Brod, Osamělé hlasy chasidismu a východního židovství v Praze, Kalendář česko-židovský za redakce Egona Hostovského a Hanuše Bonna. Monografii doplňují dílčí sondy a případové studie, které se mimo jiné zabývají díly Vojtěcha Rakouse, Karla Poláčka, Egona Hostovského, Jiřího Weila, Ladislava Fukse, Oty B. Krause, Arnošta Goldflama nebo Alexeje Pludka. Knihu doprovází obrazově-dokumentární příloha a jmenný a věcný rejstřík. – Monografie je kolektivním výstupem pracovníků Centra pro studium holokaustu a židovské literatury FF UK. Vychází za podpory Grantové agentury ČR, Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, Česko-německého fondu budoucnosti, Česko-izraelské smíšené obchodní komory a Federace židovských obcí v České republice.

Vektory Petr A. Bílek – Martin Procházka – Jan Wiendl (eds.): Vektory kulturního vývoje: identity, utopie, hrdinové. Praha: FF UK

Publikace je jedním z klíčových výstupů mezioborového výzkumu na FF UK k tématu „Literatura a umění v mezikulturních souvislostech“, který je zaměřen přednostně na středoevropský region a na anglofonní země, v nichž má tradice mnohokulturního vývoje a její reflexe hluboké kořeny a dlouhou historii. Název knihy Vektory kulturního vývoje poukazuje nejen na základní význam pojmů jako „identita“, „utopie“ nebo „hrdina“, které představují ústřední tematické celky knihy, ale i na jejich vliv na naše chápání a reflexi vývojových tendencí (v literatuře, divadle i filmu, v „mainstreamové“ i populární kultuře, v jednotlivých dílech, žánrech i v kulturních institucích). Jednotlivé tematické bloky knihy ukazují prostřednictvím vybraných případových studií „vektorovou“ povahu uvedených základních pojmů. V případě identity je to její konstrukce, subverze a krize ve vztahu k tělu, jazyku, politice, ideologii, kulturním institucím a státu. Utopie je tu zkoumána nejen jako regulativní ideál, ale i jako pragmatický moment vývoje různých kultur, zejména české a americké. Koncept hrdiny studujeme v jeho různých žánrových podobách, společenských funkcích, kulturních hodnotách i jako sílu utvářející nebo rozkládající kulturní a historickou paměť.

rozpad-zidovskeho-zivota Jiří Holý – Marcela Zoufalá (eds.): Rozpad židovského života: 167 dní druhé republiky. Praha: Academia

Kolektivní monografie se zabývá stavem a proměnami židovské menšiny v období druhé republiky a zároveň zohledňuje reakce a postoje většinové české (československé) společnosti. Během diskutovaného období byla zničena státní suverenita. Spolu s úpadkem morálních hodnot nastala krize demokracie a společnost se pozvolna fašizovala. Výrazný atribut tohoto období představuje persekuce a postupné vytěsňování židovské minority z veřejného života. Publikace se zaměřuje především na reprezentaci popsaného fenoménu v literatuře, médiích a v neposlední řadě reflektuje i sociokulturní aspekty sledovaných událostí.

 

podoby zidu Jiří Holý – Hana Nichtburgerová (eds.): Podoby Židů v literatuře doby romantismu v českých zemích. Komentovaná antologie textů. Praha: FF UK

Kniha je antologií textů, ohlasů na ně a komentářů k nim a skládá se ze tří oddílů. První představuje židovská témata u českých romantických autorů, K. H. Máchy a J. J. Kolára. Zde jsou představeny pozitivní postavy Židů jako příslušníků národa bez vlasti nebo Žida jako ušlechtilého českého patriota. Druhý oddíl uvádí díla německých romantiků, která působila i v českém kulturním kontextu. Zde jsou prezentovány negativní stereotypy Židů: proslov A. von Arnima „O zvláštnostech židovství“, ostrý útok proti Židům, a pohádka bratří Grimmů „Žid v trní“. V třetím oddílu jsou pak zastoupeni autoři ze skupiny Junges Böhmen/Mladá Čechie, liberálně orientovaní a zasazující se o spolupráci Čechů, Němců a Židů: články básníka a esejisty V. B. Nebeského, česky i německy psané básně a prózy Siegfrieda Kappera a úryvek z německy psané novely od Leopolda Komperta. Kapper byl první autor z židovského prostředí v českých zemích, který vydal českou básnickou sbírku a programově se hlásil k českému vlastenectví. Kompert, rovněž pocházející z Čech, zobrazoval nelehké soužití českých Židů a Čechů a plédoval pro vzájemné porozumění.

Pokusy o renesanci Západu Anna Housková – Vladimír Svatoň (eds.): Pokusy o renesanci Západu. Literární a duchovní východiska na přelomu 19. a 20. století. Praha: FF UK

Monografie nabízí mnohostranný pohled na literární situaci na přelomu 19. a 20. století v euroamerické oblasti, sleduje společné tendence celého kulturního regionu i národní různosti. Připravil ji mezioborový tým filologů z Filozofické fakulty UK se zahraničními spolupracovníky. Ve třech částech kniha postihuje kontury literárního paradigmatu v epoše symbolismu a celkové vize světa, dále profily tvůrců, kteří vtiskli této epoše tvář, a rovněž konfrontace a prolínání iniciativy symbolismu s avantgardou. Zřetelně se ukazuje, že euroamerické literatury se vyrovnávaly se společnými problémy, jako je krize novověké kultury, překonávání pozitivismu, relativizace uměleckých forem. Kniha je doplněna informativními přehledy a ukázkami z dobových manifestů. Je příspěvkem k přehodnocování této duchovní epochy a k poznání jejího významu pro sebereflexi a revitalizaci moderní západní kultury. Tuto problematiku předkládá jako u nás první ucelenější komparatistickou prezentaci daného období.

hlasy mist Klára Soukupová – Michal Špína (eds.): Hlasy míst. Prostor, místo a geografie ve světové poezii. Praha: FF UK

Místo se v posledních letech těší velké pozornosti teoretiků různých oborů od filozofie až po kulturní geografii, jeho souvislost s poezií však zůstávala spíše stranou širšího zájmu. A to navzdory tomu, že místo je v poezii jedním z nejdůležitějších tematických a strukturních prvků, a báseň zase v rámci literatury či verbální kultury představuje jeden z nejstarších a nejtrvalejších projevů vztahu k místu. Kniha Hlasy míst svým zaměřením navazuje na soubor esejů Básně a místa a obsahuje celkem patnáct kapitol věnovaných rozmanitým souvislostem mezi poezií, místem, prostorem a geografií. Rozsáhlý a pestrý literární materiál, jemuž se zde dostává pozornost, ukazuje množství význačných rysů básní o místech. I když v moderní poezii nefungují pevné žánrové vzory jako ve starší tradici, můžeme hovořit o řadě topoi, jako jsou hory, moře či interiéry, a o žánrových rysech, které si uchovávají určitou stabilitu, přestože nepodléhají striktním pravidlům. Tato kniha si neklade za cíl danou problematiku obsáhnout v celku; poukazuje naopak spíše na její nevyčerpatelnost, prozkoumává její členitou šíři a především se snaží ukázat, proč nám básně o místech mají stále co říci a proč tak činí nezastupitelným způsobem.

hrdina Petr A. Bílek, Martin Procházka, Jan Wiendl (eds.): Hrdina – antihrdina – superhrdina – nehrdina v kulturním prostoru minulosti a současnosti. Praha: FF UK

V kapitolách této publikace se jejich autoři v rámci širokého interdisciplinárního dialogu soustředili na problémy literatury, ale také na další typy kulturní produkce od nejstarších dob k 19., 20. a 21. století (hudba, drama, film, komiks). Hlavním předmětem jejich zájmu je proces utváření různorodých postav, u nichž se – vzhledem k historickým, kontextovým či kompozičním potřebám – ztrácí či naopak vyhrocuje potřeba jednoznačného etického či akčního určení. Předkládaná práce se tedy věnuje výrazným a produktivním typům vyjádřeným oněmi čtyřmi kategoriemi ve svém názvu – tedy hrdinovi – antihrdinovi – superhrdinovi – nehrdinovi (příkladem mohou být romantický hrdina; zbytečný člověk; muž bez vlastností; superhrdina apod.), a to jak v jejich propojení s dobovými kulturními souvislostmi, tak i v rámci lineárně strukturovaných vývojových proměn daného typu. Autoři kapitol: Zdeněk Beran, Sylva Fischerová, Petra Hanáková, Josef Hrdlička, Petr Janeček, Tomáš Jirsa, František Ondráš, Soňa Nováková, Martin Procházka, Jiří Starý, Štěpán Zbytovský.

kultura a totalita revoluce Ivan Klimeš – Jan Wiendl (eds.): Kultura a totalita III. Revoluce. Praha: FF UK

Kniha je již třetím výstupem výzkumného projektu, který zkoumá rozmanité projevy „totálních“ forem a rámců, které provázejí éru modernity v její „dlouhé“ perspektivě, tedy napříč 19. a 20. stoletím. Jádro výzkumného, interdisciplinárně založeného týmu tvoří zejména historici a teoretici slovesného, filmového, hudebního a divadelního umění z různorodých ústavů a kateder Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Po svazcích Národ (2013) a Válka (2014) je těžištěm současného svazku téma Revoluce. Ta je chápána jako dějinný zlom ve vývoji společnosti; přichází s otázkou konfliktu starého a nového a má stejně jako válka rozměr situační. V centru zkoumání Každodennosti (vyjde 2016) se ocitnou zejména sociokulturní aspekty, důsledně propojené analýzami konkrétních uměleckých či uměleckohistorických vztahů.

 otevrena hra Hana Šmahelová: Otevřená hra. Studie z let 2001–2015. Praha: FF UK

Předkládaná práce je sestavena ze studií a glos, jež vznikaly v průběhu let 2001-2015, ve svém souhrnu však představují homogenní celek, jehož těžiště spočívá v metodologických otázkách literární historie. Část takto zaměřených úvah se vztahuje k problematickým a dosud stále otevřeným otázkám emancipačního hnutí, v němž se na počátku 19. století formovala novodobá česká literatura (např. paradoxy ve vztazích k německé literatuře, otázka bohemismu, ambivalentního pojetí národní identity apod.). V širším kontextu autorčiny badatelské práce přinášejí tyto texty svědectví o postupném formování koncepce paradigmatického pojetí dějin literatury, která je podrobně rozpracována v knižní monografii (V síti dějin literatury národního obrození, 2011). K této publikaci se vztahují také dvě studie (Aspekty totality v literatuře národního obrození a Proměny reprezentace nacionality v literatuře 19. století), které ukazují další možnosti metodologického využití paradigmatického modelu pro sledování historických proměn určitých kulturních fenoménů. Teoretické otázky reflexe dějin provázejí i úvahy zaměřené k některým aspektům tvorby jednotlivých autorů (Němcová, Erben, Šalda, Komenský). Tyto monotematické interpretační exkurzy lze chápat jako ověřování možností, jež literárněvědnému uvažování nabízí filozofická hermeneutika. K témuž konceptu se hlásí rovněž závěrečná studie, jež v souvislosti s otázkou individua jako předmětu i subjektu dějin poukazuje na úskalí ve vztahu vědy a ideologie.

obrazy ameriky Josef Švéda: Země zaslíbená, země zlořečená Obrazy Ameriky v české literatuře a kultuře od poloviny 19. století k dnešku. Příbram: Pistorius & Olšanská

Spojené státy americké jsou zemí, která v českém i evropském kontextu vždy vzbuzovala emoce a rozporuplné názory. Psaní o Americe má v české literatuře dlouhou tradici, která sahá do druhé poloviny devatenáctého století k Josefu Václavu Sládkovi a dalším autorům. Tato kniha analyzuje obrazy Spojených států amerických v české literatuře a kultuře od druhé poloviny devatenáctého století až po současnost. Metodologicky vychází z kulturních studií a kritické teorie. Hlavním zdrojem pro analýzu jsou literární texty, cestopisy a esejistika. Kniha věnuje pozornost tvorbě mýtu Divokého západu v české populární literatuře a mapuje proměny obrazů Ameriky v meziválečné republice, státním socialismu i v postkomunismu.

2015

 basne a mista Josef Hrdlička – Klára Soukupová – Michal Špína (eds.): Básně a místa. Eseje o poezii. Praha: FF UK – Radioservis

Knihu tvoří šestapadesát esejů věnovaných konkrétním básnickým textům a autorům od starověku až po současnost, které výběrově zachycují různé lokality a typy míst v poezii. Každá báseň někde je a jednotlivé texty nabízejí odpovědi na otázku kde. Autorský kolektiv, koordinovaný Josefem Hrdličkou a složený ze studentů literární komparatistiky, filozofie a příbuzných oborů na Univerzitě Karlově, ukazuje, že spojení mezi poezií a místem je velmi podnětnou oblastí v myšlení o literatuře. Do širokého kontextu tohoto mnohovrstevnatého vztahu básní a míst uvádí souhrnná studie, jádro publikace představují eseje, které komentují a odhalují díla slavných autorů, jako jsou Walt Whitman, Ovidius, Vítězslav Nezval nebo Friedrich Hölderlin, ale i tvorbu básníků méně známých nebo pro český kontext nově objevovaných a překládaných. Texty původně vznikly pro cyklus Důvěrná sdělení na stanici Český rozhlas Vltava a publikaci doprovází CD se záznamy vybraných pořadů. Čtenář tedy může porovnávat jejich psanou podobu s rozhlasovým ztvárněním. Uspořádání i zpracování antologie poskytuje inspirativní pohled na vybrané kapitoly světové i české poezie.

 odradky Blanka Činátlová: Odradky. Věc a věcnost v literatuře. Příbram: Pistorius & Olšanská
Eseje shromážděné v této knize se pohybuje na pomezí literární a kulturní antropologie. Zabývá se analýzou věcí jako metafor vědění a vyprávění, vztahem mezi jazykem, tělesností a věcností a způsoby, jimiž se literární „věcnost“ podílí na konstituování osobní a kulturní paměti. Autorka věnuje pozornost dílčím tématům, motivům a žánrům, v nichž se obrazy věcí a věcnosti koncentrují. Materiálovým východiskem jsou převážně texty středoevropské literatury (samotný název knihy odkazuje k postavě z jedné povídky Franze Kafky).
Jednotlivé studie se zabývají drobnostmi: Proč za sebou táhne Kafkův Odradek nit? A jaké obrazy vyšívá Eliška Hrabalová? Proč se Rothovi důstojníci obklopují sladkými likéry a Bernhardův chodec se pomátne při pohledu na kalhoty z československé látky? U Schulze bují nábytek, Kafka do psacího stolu schovává rozbité hřebeny a tupé žiletky… V čem spočívá poetika takovýchto motivů a jakou imaginaci produkují? Jak mluví mlčenlivé věci?
Jsou to otázky, které běžně spíše odrazují. Dovolují však tomu, kdo si je klade, uniknout literárně-kritickému diktátu exegeze a interpretace. Umožňují otevřít se tajemství věcí i literárních děl. Následovat výzvu Susan Sontagové a místo „hermeneutiky“ rozvíjet „erotiku umění“.
identity Petr A. Bílek, Martin Procházka, Jan Wiendl (eds.): „Identity – konstrukce, subverze a absence“. Praha: FF UK

Svorníkem e-publikace je problém identity chápané jako konstrukce, již lze i v oblastech umělecké práce, kulturní politiky či specifických kulturně-společenských aktivit nahlížet jako cosi budovaného, nestabilního či docela chybějícího, jako potenciální ohnisko subverzivních operací.

 autorske tvare Andrea Králíková: Autorské tváře v knižních zrcadlech. Obrazy autorů současné české literatury v perspektivě kulturního transferu. Příbram: Pistorius & Olšanská

Kniha se zaměřuje na nezanedbatelný fenomén současného literárního a mediálního provozu, jakým je obraz autora. Text si klade otázky po způsobech konstituování tohoto fenoménu, a to i v souvislosti s kulturním prostorem, v němž se utváří. Obraz autora má na jedné straně vliv na přijetí autorského textu čtenářem a na straně druhé je vytvářen recenzním přijetím a mediálním děním kolem autorské osobnosti. Kniha obsahuje případové studie, v nichž jsou rozpracovány čtyři rozdílné autorské typy současné české literatury: Jáchym Topol, Petra Hůlová, Jaroslav Rudiš a Miloš Urban. Autorka podrobuje analýze jejich recenzní přijetí a mediální diskurs podílející se na tvorbě jejich „autorské tváře“. Součástí těchto studií je i srovnání s výraznými rysy recepce v německém jazykovém a kulturním prostoru.

prozodicke Petra Hesová – Robert Kolár – Jakub Říha (eds.): Prozodické spisy raného obrození. Praha: FF UK

Svazek přináší souborné vydání čtyř nejdůležitějších prozodických spisů raného obrození, které definovaly podobu dobových polemik mezi zastánci sylabotónismu a časomíry. V čele souboru stojí nový český překlad pojednání Josefa Dobrovského Böhmische Prosodie (1795) a Prosodie (1798; vychází česky poprvé), které položilo základy sylabotónické reformy českého verše. Druhým textem souboru je spis Počátkové českého básnictví, obzvláště prozódie (1818) Pavla Josefa Šafaříka a Františka Palackého, který je vášnivou polemikou s Dobrovského sylabotónismem a jeho realizací v poezii puchmajerovských básníků ve jménu (obnovené) časomíry. Soubor uzavírá doposavad přehlížený spis Zlomky o českém básnictví, zvláště pak o prozódii (1820) Šebestiána Hněvkovského, představující obranu puchmajerovské generace a zároveň pokus o syntézu obou protikladných postojů. Vydávané texty jsou vybaveny komentářem a vysvětlivkami a doplněny slovníkem základních symbolů a pojmů z teorie verše.

 mezi Marie Škarpová: „Mezi Čechy, k pobožnému zpívání náchylnými.“ Šteyerův Kancionál český, kanonizace hymnografické paměti a utváření katolické identity v 17. století. Praha: FF UK

Kancionál český mnohostranně literárně činného jezuity Matěje Václava Šteyera (1630–1692) patří k nejobsáhlejším i nejvydávanějším bohemikálním kancionálům. Během let 1683–1764 byl vytištěn šestkrát a jeho užívání je doloženo minimálně do začátku 20. století. Obsahuje téměř 1000 českých písňových textů a více než 800 nápěvů, a to od raně středověké písně Hospodine, pomiluj ny až po písňovou tvorbu druhé poloviny 17. století. Šteyerův zpěvník přitom nabízí zajímavé výpovědi o literárním životě doby svého vzniku i doby své recepce, o podílu hymnografie ve vernakulárním jazyce na utváření laické zbožnosti i konfesijní identity apod. Šteyerovu zjevnou snahu prezentovat shromážděný písňový fond jako doklad starobylé „pravověrné“ zbožnosti Čechů interpretujeme v širším kontextu, jako součást úsilí českých katolických intelektuálů prvních pobělohorských generací o katolickou podobu české kolektivní paměti. Monografie tak vybízí ke studiu memoriální funkce hymnografie, ke studiu podílu českých kancionálů na konstituování konfesijní i národní identity a vůbec k reflexi vlastního vztahu k minulosti. Monografie se zabývá pouze písňovými texty Kancionálu českého, nabízí však i nejeden podnět pro hudební historii, v očekávání, že se pro ni stane výzvou, aby prověřila či opravila její závěry. Kniha je zároveň pojata jako jedna z přípravných prací pro novou antologii české raně novověké duchovní písně, jež by nahradila dnes již zastaralé výbory.

 berlinske Michal Topor: Berlínské epizody. Příspěvek k dějinám filologie v Čechách a na Moravě 1878–1914. Praha: Institut pro studium literatury

Kniha Berlínské epizody mapuje prostřednictvím dosud nezpracovaných a v naprosté většině nepublikovaných archivních materiálů (univerzitních matrik, korespondencí, zápisků apod.) berlínské cesty a pobyty česky i německy mluvících studentů a badatelů pocházejících z Čech a Moravy. Právě díky jejich svědectvím přináší zásadní informace k poznání základů filologických oborů jak v českých zemích, tak v berlínském univerzitním prostředí, a to v době jejich zásadních proměn, hledání a nalézání moderních metodologických přístupů.
Na poli filologicky založených disciplín přitahoval Berlín logicky v první řadě germanisty, resp. různě orientované filology zabývající se dějinami moderních jazyků a literatur (romanisty, slavisty) s podstatnými zájmy germanistickými. V chronologicky postupujícím výkladu zaměřeném na období 1878–1914 jsou představeny berlínské osudy a vazby jak osobností proslulých či občas připomínaných (např. Arne Nováka, Otokara Fischera, Arnošta Krause, Roberta Priebsche, Jana Krejčího, Isidora Pollaka, Aloise Musila, Františka Groha, Bedřicha Hrozného, Františka Lexy, Otakara Jirániho, Erharda Preissiga ad.), tak těch, jejichž dráhy dosud naprosto zůstávaly stranou pozornosti.
Monografie jako celek je příspěvkem k dějinám jednotlivých vědních oborů, především filologie a literární historie. Množství dosud neznámých a nepublikovaných materiálů zpřístupňuje ve velkém rozsahu dalším badatelům a dává tak impulsy k dalšímu zkoumání.

utopie Petr A. Bílek, Martin Procházka, Jan Wiendl (eds.): Utopie/dystopie: podoby, proměny, hranice. Praha: FF UK

Svorníkem svazku je problém utopie/dystopie, jeho forem a proměn, tak, jak se vyjevovaly v širokém kulturním spektru anglofonní literatury a kultury, v rámci bohemistických literárních souvislostí, frankofonních vazeb, ve vztazích studia dějin uměleckých médií a z hlediska obecnějších historiografických perspektiv.

2014

dejiny-nove-moderny-2-lomy-vertikal Michal Bauer – Jiří Brabec – Libuše Heczková – Vladimír Papoušek – Veronika Veberová – Josef Vojvodík – Jan Wiendl: Dějiny nové moderny 2: Lomy vertikál. Česká literatura v letech 1924–1934. Praha: Academia

Zajímají vás alternativní dějiny české literatury? Tato kniha navazuje na Dějiny nové moderny. Česká literatura v letech 1905–1923 téhož autorského týmu. Obsahuje stejně přehlednou Plochu času i Mapu polí literárního a kulturního dění dané periody. Kniha zasazuje literární dění do domácího i světového kontextu, analyzuje pohyb a kontradikce dobového diskursivního vlnění z hlediska dominantních dobových metafor, které na sebe strhávaly pozornost ve veřejném prostoru a utvářely řeč a imaginaci doby. Bohatý obrazový doprovod dokumentuje jak knižní produkci sledovaného období, tak dobové výtvarné přístupy ke knižní obálce.

klubko Daniel Vojtěch (ed.): Klubko Ariadnino. Podoby filologického podnětu literární vědě – pocta Jiřímu Opelíkovi. Praha: FF UK

Publikace, jejíž titul odkazuje na ideu filologie jako spolehlivé průvodkyně labyrintem moderního světa, stále složitějšího a nepřehlednějšího, sleduje dvojí záměr: 1. Na několika konkrétních současných literárněvědných analýzách ukázat reflexe filologické povahy oboru jako jeho živé tradice ve smyslu kritiky slova, ale i hledání jazyka interpretace. Práce, již O. Králík považoval za nikdy nekončící „dřinu“ a J. Opelík za „řemeslo“, které lze milovat i nenávidět, se vždy znovu obrací ke slovesné realitě myšlenkové aktivity, vždy znovu usiluje o nový rozvrh, nový pojem této reality ať ve významech historických, ať v aspektech obecných, teoretických. 2. Vzít přitom v potaz rozmanité podoby této práce, tohoto „řemesla“, které ve svém celoživotním díle soustavně pěstoval Jiří Opelík, jehož lze mezi současnými českými literárními historiky nejspíše považovat za filologicky školeného badatele v původním slova smyslu, tj. ve smyslu spojitosti zkoumání slovesných děl v rozměru jazykovém, ale přinejmenším i filozofickém a historickém. Tematické a myšlenkové (interpretační, metodologické) podněty jeho prací přiměly zúčastněné autory, aby způsobem, jaký jim nejlépe vyhovuje, konkretizovali svůj vztah k oboru v jeho filologickém založení.

kultura a totalita valka Ivan Klimeš – Jan Wiendl (eds.): Kultura a totalita II. Válka. Praha: FF UK

Předkládaná kniha je druhým výstupem několikasvazkového komplexu, který na materiálu umělecké kultury především českých zemí zkoumá v interdisciplinárním dialogu nejrozmanitější projevy „totálních“ forem a rámců, které provázejí éru modernity. Jako organizující kritérium této monografické řady slouží iniciační tematická těžiště: po prvním svazku s tématem Národ (2013) následuje téma Válka, poté Revoluce, Budoucnost a Každodennost. Všechny tyto pojmy představují formativní rámce. Válka – stěžejní téma přítomného svazku – je vnímána jako extrémní situace, v níž státy upravují pravidla dosavadního řádu, omezují občany a silně jim zasahují do života. Zvláště velké válečné konflikty ve 20. století měly charakter totální války s potenciálem završit epochu a připravit půdu pro nástup epochy nové. Revoluce jako příklad dějinného zlomu ve vývoji společnosti přichází s otázkou starého a nového a má stejně jako válka rozměr situační. Vzhledem k metodologickému a materiálovému založení jednotlivých příspěvků druhého svazku řady byla kolektivní monografie, věnovaná tematickému těžišti „válka“, komponována do dvou částí, nazvaných Prolegomena (zahrnuje příspěvky zacílené spíše k mapování obecnějších problémů a souvislostí) a Sondy a analýzy (slučuje sérii materiálově pestrých případových studií zabývajících se konkrétním dílčím historickým problémem).

 lek proti entropii Olga Pavlova (ed.): Lék proti entropii lidského myšlení. Antiutopistické motivy ve světové literatuře. Praha: FF UK

„Kacíři jsou jediný (horký) lék proti entropii lidského myšlení“ napsal Jevgenij Zamjatin v krátkém článku O literatuře, revoluci, entropii a jiném. Tvrdí, že většina lidí prospí celý život, že je nakažená spavou nemocí, nemocí, která v sobě skrývá entropii a následnou smrt. Probouzení se z pohodlného hlubokého spánku často bývá mnohem bolestivější než trhání zubu bez anestezie. Představovaný sborník odkazuje nejen k filozofii ruského spisovatele a jednoho ze zakladatelů antiutopické literatury, ale hlavně se snaží zachytit utopické a antiutopické tendence v literární tvorbě, politické teorii a lidském uvažování. Antiutopická literatura často bývá nepohodlná nebo naopak slouží jako možnost pokryteckého poukazování na cizí chyby a obhajování vlastní „spavé nemoci“. Každopádně jde o „živou“ literaturu, která aspoň na chvíli vytrhne čtenáře z bezstarostného, lenivého spánku.

patos Marie Langerová – Josef Vojvodík: Patos v českém umění, poezii a umělecko-estetickém myšlení čtyřicátých let 20. století. Praha: Argo

Kniha sleduje dosud zcela nezpracované a nezhodnocené téma „patosu“ a „patetičnosti“ v českém umění a umělecko-estetickém myšlení tzv. protektorátních let. V popředí stojí uvažování historika umění a teoretika umělecké skupiny „Sedm v říjnu“ (1939–1941) Pavla Kropáčka (1915– 1943) a historičky a teoretičky umění Růženy Vackové (1901–1982), jejíž rozsáhlou monografii Výtvarný projev v dramatickém umění (1948), kterou se podařilo vydat krátce před autorčiným zatčením a mnohaletých vězněním, možno považovat mj. za svým způsobem mimořádný příspěvek k teorii performativity. Uvažování o patosu je zde zároveň rekonstrukcí vztahu mezi estetickým a umělecko-historickým uvažováním o umění, rekonstrukcí afektivně-emocionální zkušenosti s uměním a (est)etickým postojem ve válečných letech, téměř v duchu aischylovského pathei mathos – učit se utrpením.

hledaci krasy Jan Wiendl: Hledači krásy a řádu. Studie a skici k české literatuře 20. století. Praha: FF UK

Krása a řád jako atributy ideálního světa, určité představy o společenském uspořádání, jeho duchovním a sociálním založení či jako výraz lyrického tvůrčího gesta zformovaného coby jednota vyhraněných protikladů – to jsou ve stručnosti řečeno hranice, ve kterých se pohybují „hledači“ tohoto ideálu: básníci, kritici a teoretikové, v jejichž díle se markantně projevila snaha definovat – často polemicky a zpravidla s tragickým historickým vyústěním – ideu integrity v napětí mezi svébytností uměleckého vyjádření a jeho filozofickým, náboženským nebo politickým pozadím. Východiskem tu jsou diskuse o podobě moderního umění, jeho ideovém založení, estetických proměnách a vztahu k sociálním a politickým otázkám, jak je kladla levicová avantgarda v polemikách s tradicionálně či konzervativně založenými kritiky a uměleckokritickými uskupeními zejména ve dvacátých a třicátých letech 20. století. Spolu s charakteristikou konceptuálního uvažování takových osobností, jako byli F. X. Šalda, Bedřich Fučík, František Götz, Karel Teige nebo Bedřich Václavek, se kniha zabývá také tvůrčím rozvíjením těchto úvah, jak je patrné např. v díle Jakuba Demla, Josefa Hory, Vítězslava Nezvala, Konstantina Biebla, Josefa Kostohryze, Jana Čepa či Karla Tomana a Antonína Sovy. Závěrečný oddíl knihy tvoří literárněkritické portréty vybraných představitelů literatury devadesátých let 20. století, jejichž tvorba nabízí další z možných odpovědí na otázku po tvůrčím modelování integrálního životního postoje či pocitu v době, v níž převažovala skepse, obezřetnost k ideologickým výzvám, ale také důvěra v povahu lyriky, jež obnovuje vytrácející se perspektivu integrity – klíčového životního a tvůrčího horizontu.

2013

naratologie Petr A. Bílek – Jiří Hrabal – Tomáš Kubíček: Naratologie. Strukturální analýza vyprávění. Praha: Dauphin

Odborná publikace Naratologie přináší souvislý pohled na základní naratologické kategorie, jak se utvářely od druhé poloviny dvacátého století. Z podtitulu Strukturální analýza vyprávění je zřejmé, že autorům jde o nové promýšlení pojmů strukturalistické tradice. Nepožadují návrat k některé z minulých fází vývoje naratologie, ale o přípravu její nové podoby, která bude spočívat v kritické reflexi možností naratologického instrumentáře v kontextu současné literární teorie.

kultura a totalita narod Ivan Klimeš – Jan Wiendl (eds.): Kultura a totalita. Národ. Praha: FF UK

První svazek celkem pětidílného kolektivního projektu, který pracuje s pojmem „totalita“ v jeho širokém významu, jak s ním operují obory jako filozofie, dějiny umění či teorie literatury. Na materiálu umělecké kultury především českých zemí zkoumá v interdisciplinárním dialogu nejrozmanitější projevy „totálních“ forem a rámců, které provázejí éru modernity. Jako organizující kritérium celé monografické řady slouží jednotlivá tematická těžiště – po prvním svazku s tématem Národ budou následovat Válka, Revoluce, Budoucnost a Každodennost. V centru pohledu se ocitnou zejména aspekty sociokulturní, důsledně propojené s analýzami konkrétních uměleckých či uměleckohistorických vztahů. Vzhledem k metodologickému a materiálovému založení jednotlivých příspěvků prvního svazku je monografie věnovaná tematickému těžišti Národ komponována do dvou částí, nazvaných Perspektivy (příspěvky zacílené spíše k mapování obecnějších problémů a souvislostí) a Sondy (materiálově pestré případové studie či studie zabývající se konkrétním dílčím historickým problémem).

gli scritti Luboš Merhaut: Gli scritti sull’arte di Josef Čapek. Udine: Forum

Il volume offre una brillante analisi dei libri sull’arte di Josef Čapek (1887–1945), pittore, letterato, scrittore, personalità artistica interessantissima nella cultura ceca della prima metà del Novecento. É arricchito inoltre di un saggio dello stesso Čapek, Terribile il volto della morta…, inedito in italiano, e di una selezione di immagini che corredano il saggio critico.

osudna Karel Sabina: Osudná kniha. Tři prózy z doby reformace. Ed. P. Hesová. Praha: FF UK

Svazek obsahuje tři prózy významného spisovatele, publicisty, esejisty a literárního historika Karla Sabiny (1813-1877), totiž román o maršálovi Rudolfa II. Ruesswurm (1866), povídku Osudná kniha (1862) a novelu Hyacint (1862). Jejich spojnicí je především téma – ve všech případech se jedná o historické prózy, které se odehrávají v Čechách na přelomu 16. a 17. století. Spojuje je ale také fakt, že českému čtenáři zůstaly do dnešní doby takřka utajeny. Vycházely pouze na pokračování v dobových novinách a časopisech nebo jako přívazek ke knize jiného autora. Jejich společné vydání, opírající se o moderní ediční zásady, především akcentuje základ Sabinovy tvůrčí metody, která důsledně hledá oporu v historických faktech a dokumentech. Odhaluje však také dosud neznámou, čtenářsky atraktivní polohu Sabinova romantického vypravěčství a současně připomíná jeho schopnost zobrazit i v historické beletrii beznaděj moderní lidské existence.

rec Martin Pokorný: Řeč. Příspěvek k situační fenomenologii. Praha: Jitro

Opírá se řeč o již danou zkušenost, nebo je zkušenost formována řečí? Dává řeč smysl pouze v situaci, nebo je naopak podstatné, že její významy každou konkrétní situaci překračují? Je výpověď vyjádřením myšlenky, nebo lze myslet jen ve výpovědích, jež myšlenkám dávají tvar? Tvoří se rétorické figury až v řeči, anebo naopak každá řeč již na určitých rétorických figurách stojí? A představuje řeč, jež se přece nutně vztahuje mimo sebe, vůbec samostatné téma? O vykročení ze zdánlivých dilemat usiluje koncepce, jež sice reaguje na klasické filosofické problémy, ale při jejich řešení oživuje základní hlediska konkurenční disciplíny, rétoriky: důraz na situaci, orientaci, jednání a vyjadřovací vůli. Autor spojuje teoretické zájmy filosofa a literárního vědce s praktickou zkušeností interpreta a překladatele odborných i literárních textů.

sulla Jan Wiendl: Sulla via per l’arte di Jan Čep. Udine: Forum

Il racconto ‚Sulla via verso l’alba‘ di Jan Čep (1902–1974), prosatore e saggista cattolico ceco, è qui presentato, per la prima volta in traduzione italiana, attraverso la lettura critica che ne propone Jan Wiendl. L’analisi del racconto si offre come chiave interpretativa dell’intera opera narrativa di Čep. Alla traduzione italiana si accompagna il testo della lettura in lingua originale, fornendo così anche uno strumento per conoscere la terminologia specialistica della lingua ceca. Il volume inaugura la nuova serie della collana ‚Lezioni e letture‘.

2012

jazyky Petr A. Bílek – Vladimír Papoušek – David Skalický – Veronika Veberová (eds.): Jazyky reprezentace. Praha: Akropolis

Kolektivní monografie je dílčím příspěvkem k problematice tematizované v rozličných podobách již od prvních filozofických úvah, od prvních reflexí na téma umění. V posledních desetiletích se reprezentace stala jedním z klíčových pojmů západní filozofie a estetiky – pojmem produktivně využívaným i zavrhovaným, otevírajícím nová témata i nové pohledy na témata stará. V českém prostředí však tento pojem dosud nezazníval tak, jak by odpovídalo jeho významu. Předkládaná monografie usiluje přispět k obohacení tohoto nezaplněného prostoru v českém teoretickém a kritickém diskurzu. Jejím záměrem není komplexně zmapovat problematiku reprezentace ani poskytnout čtenáři její systematický teoretický výklad, ale nahlédnout toto téma z různých perspektiv, z nichž může být reflektováno i využíváno při zkoumání filozofického a teoretického diskurzu, při analýze řeči literatury i filmu.

fyziognomie Tomáš Jirsa: Fyziognomie psaní. V záhybech literárního ornamentu. Praha: FF UK

Kniha pojednává o vztahu mezi literárním psaním a ornamentem. Propojuje tak literárněteoretickou a literárněhistorickou problematiku s uměnovědnou, především vizuální oblastí. Ornament tu není nahlížen tradičně jako pouhá ozdoba, doplněk či nahodilý prvek libovolně připojený k nějakému pomyslnému celku, nýbrž jako figura umožňující zkoumání literárního psaní z hlediska jeho vizuality a pohybu. Tento přístup, pokoušející se o určité vizuální čtení literatury, je zde rozpracován a aplikován pod názvem „fyziognomie psaní“. Ta odkrývá prostor textu nikoli jako hierarchizovanou strukturu ustálených významů a jejich relací, nýbrž jako performanci, jejíž pohyb je stejně podstatný jako její sdělení. První část knihy, kde je vypracován pojem ornamentu na pozadí jeho estetické a filozofické reflexe, ukazuje paralely mezi zákonitostmi literárního psaní a vlastnostmi ornamentu, tak jak se projevují napříč dějinnými epochami a světovými kulturami, ať už jde o gotiku, rokoko, modernu či arabsko-islámskou kulturu. Část druhá představuje interpretace vybraných textů světové literatury 20. století (Franz Kafka, Rainer Maria Rilke, Hugo von Hofmannsthal, Samuel Beckett) a dvou ukázek schizofrenního psaní (Louis Wolfson a Blanche T.) z hlediska afinity literární řeči a konkrétních ornamentálních projevů. Inspirována svůdným i nebezpečným rytmem ornamentálních křivek ukazuje tato kniha psaní jako tvořivý pohyb řeči, jenž volně prochází mezi literaturou a vizualitou.

telo smysly Irena Vaňková, Jan Wiendl (eds.): Tělo, smysly, emoce v jazyce / Tělo, smysly, emoce v literatuře

Zrcadlová publikace kolektivu autorů věnující se fenoménu těla, smyslů a emocí v jazyce a v literatuře navazuje na obdobný projekt Obraz člověka v jazyce / Obraz člověka v literatuře (2010).

2011

cosmogonia Petr A. Bílek – Vladimír Papoušek: Cosmogonia. Alegorické reprezentace „všeho“. Praha: Akropolis

Společná kniha dvou literárních vědců z předních bohemistických pracovišť nabízí sérii esejisticky psaných studií, jejichž tématem jsou různorodé projevy reprezentací v moderní literatuře a kultuře. Zatímco v původním kontextu anglo-amerického nového historismu byly reprezentace zkoumány především z hlediska jejich fungování v jednotlivých literárních dílech, zde se od konkrétních děl směřuje k širším teoretickým problémům, které jsou zase zpětně osvětlovány a domýšleny na ilustrativních konkrétních textech. Autoři reflektují soudobý stav uvažování o literatuře, v němž se vytratila víra ve sjednocující systémy a hodnotové hierarchie. Hlásí se k inspiraci pragmatickým uvažováním, jež je vlastní hlavnímu proudu uvažování o literatuře v anglofonních oblastech, stejně jako k potřebě spojit akademické uvažování s pedagogickým zřetelem, tedy s otázkou použitelnosti jednotlivých konceptů a termínů, které soudobá literární a kulturní teorie nabízí. Byť je jádrem jejich uvažování materiál literární, položené otázky i navrhované odpovědi zohledňují i způsoby našeho myšlení a mluvení i o výtvarném umění, popkultuře či masových médiích. Kniha nemá nabízet nové ucelené pojmové systémy, jež by měly nahradit systémy dosavadní; jejím cílem je spíše problematizovat setrvačně přejímané přístupy a vytvářet si řeč o literatuře, která poskytne prostor pro tázání spíše než pro systematizaci správných a exaktních odpovědí.

mikesova Petr A. Bílek: Mikešova aféra a jiné případy. Knihy, masová média, zaneřáděný kulturní prostor. Příbram: Pistorius & Olšanská

Články literárního teoretika Petra A. Bílka, od roku 2007 pravidelně uveřejňované v kulturním časopise A2, jsou břitkou reflexí dění na naší kulturní, mediální a akademické scéně i vztahu současné společnosti k literatuře a vzdělanosti. Připomenou některé zásadní „případy“, které hýbaly českými médii, kritice neujdou ani média samotná. Lze je číst jako pouhé ironické časové glosy, mohou však být i zprávou o neutěšeném stavu naší kulturní každodennosti. Inflací slov se stírají hranice mezi banálním a podstatným, mezi privátním a veřejným; názory odborníků se ztrácejí v infotainmentu a celebrity vědí všechno. Veřejný prostor je zaplavován haraburdím, které nikdo neodklízí a na které si pomalu zvykáme. Jenže stejně jako prase porcují řezníci, ani o kultuře a umění se nedá mluvit bez vzdělání a odbornosti.

heslar

glossary

Josef Vojvodík – Jan Wiendl (eds.): Heslář české avantgardy. Estetické koncepty a proměny uměleckých postupů v letech 1910–1958. Praha: FF UK – Togga

Heslář české avantgardy je kolektivním projektem, jehož cílem je rekonstrukce vybraných stěžejních pojmů a konceptů, které česká umělecká avantgarda zavedla zejména do literatury a výtvarného umění. Čtenář se v knize zpravidla nesetká s hesly věnovanými tradičním uskupením, jednotlivým „ismům“, periodikům či literárněhistorickým a umělecko-historickým kategoriím s jejich historizujícím popisem a výkladem. Jednotlivá hesla jsou především rekonstruktivním výkladem uměleckých konceptů, zohledňujících princip intermediální reflexe, ale také specifických tvůrčích metod a postupů. Jsou proto pojata jako rekonstrukce vzájemných vztahů (text, obraz, hudba, divadlo, film, fotografie) k dobovému vědeckému a kulturně-filozofickému kontextu a k společensko-politickým aktivitám. Texty hesel, rozsahem nesouměrných, cíleně žánrově kolísají mezi retrospektivně pojatou rekonstrukci umělecko-kulturního nebo sociokulturního fenoménu a tematizaci problémových a interpretačně založených okruhů. Jednotlivá hesla sledují zejména oblast literatury a výtvarného umění, dotýkají se rovněž sféry divadelního a filmového umění, průběžně si všímají i oblasti architektury a moderní hudby. Oproti dosavadní diskusi a recepci české avantgardy kniha posunuje její počátky do prvního desetiletí 20. století. Vývoj české avantgardy jako skupinového hnuti, jeho programy, estetické koncepty a proměny uměleckých strategii, technik a postupů jsou zde sledovány až do roku 1958.

Kniha je k dispozici také v anglickém překladu Petr. A. Bílek – Josef Vojvodík – Jan Wiendl (eds.):
A Glossary of Catchwords of the Czech Avant-Garde. Conceptions of aesthetics and the changing faces of art 1908–1958.

soa Jiří Holý – Petr Málek – Michael Špirit – Filip Tomáš: Šoa v české literatuře a v kulturní paměti. Praha: Akropolis

Téma monografie čtyř autorů z Ústavu české literatury a literární vědy Filozofické fakulty UK by šlo shrnout jako „implicitní polemiku“ s tradovaným výrokem Theodora W. Adorna o nemožnosti psaní poezie po Osvětimi. Tématem je právě šoa/holokaust v české literatuře s přihlédnutím k literatuře slovenské, dalším literaturám Střední Evropy a také k československému filmu. Umělecké reprezentaci šoa v literatuře a filmu se u nás dosud věnovala velmi malá pozornost, kniha v tomto navazuje na dosud ojedinělou publikaci Holokaust v české, slovenské a polské literatuře (ed. J. Holý, 2007). Studie čtyř autorů zkoumají šoa v literatuře z různých stran, přehledově (Jiří Holý) i detailněji, z hlediska jednotlivých problémů (pamětní práce kultury – Petr Málek, šoa z pohledu viníků či traumatičnosti návratu – Jiří Holý) i autorských osobností a poetik (Michael Špirit se věnuje Josefu Škvoreckému, Filip Tomáš dílu Arnošta Lustiga a neprávem opomíjenému Jiřímu R. Pickovi). Shodují se přitom, že jde o téma zásadní, jehož umělecká reprezentace zasahuje i do hodnotových otázek současného života. Popsat a pochopit tyto na pohled nesdělitelné zkušenosti a rozumem sotva pochopitelné události zůstává pro umění i odborné zkoumání trvalou výzvou bez ohledu na časový odstup.

Tschechische Literatur Jiří Holý: Tschechische Literatur 1945–2000. Strömungen, Autoren, Werke. Ein Handbuch. Wiesbaden: Harrassowitz Verlag

Darstellungen der tschechischen Gegenwartsliteratur nach 1945 sind auf dem deutschen Buchmarkt kaum zu finden. Dabei sind die Jahrzehnte nach 1945 in der Geschichte der tschechischen Literatur besonders produktiv. Autoren wie Václav Havel, Milan Kundera, Bohumil Hrabal, Josef Škvorecký, Ivan Klíma, Pavel Kohout, Arnošt Lustig, Jiří Gruša oder Autoren der jüngeren Generation wie Jáchym Topol und Michal Viewegh wurden und werden im deutschsprachigen Raum intensiv rezipiert und diskutiert. Jiří Holý schließt diese Lücke mit seinem Band Tschechische Literatur 1945–2000, dem deutschsprachigen Gegenstück zu seinem erfolgreichen englischen Titel Writers under Siege. Holý präsentiert einen historischen Überblick über die wichtigsten literarischen Tendenzen nach 1945 und zeichnet umfassende Porträts der bedeutendsten tschechischen Gegenwartsautoren. Dabei wird ebenso auf Übersetzungen ins Deutsche eingegangen als auch auf deutschsprachige Studien zu den jeweiligen Werken und auf Kontakte der Autoren mit deutschen, österreichischen sowie schweizerischen Künstlern. Tschechische Literatur 1945–2000 ist somit eine unverzichtbare Informationsquelle nicht nur für Lehrende und Studierende der Bohemistik und Slavistik, sondern für alle literarisch interessierten Leserinnen und Leser.

2010

zeny na straz Marie Bahenská – Libuše Heczková – Dana Musilová: Ženy na stráž! České feministické myšlení 19. a 20. století. Praha: Masarykův ústav a archiv AV ČR, v. v. i.

Název knihy, která má ambici být příspěvkem k poznání feministického myšlení v českých zemích v 19. a 20. století, je inspirován článkem spisovatelky, političky a aktivistky Boženy Vikové-Kunětické. Její zvolení poslankyní českého zemského sněmu v roce 1912 vyvolalo ve své době velký ohlas v celé Evropě a vystavilo „vysvědčení“ soudobému ženskému hnutí. Byla to příležitost k bilancování více než půlstoletí trvající cesty od prvního ženského spolku k sociálnímu hnutí, které si vytklo za svůj cíl vybojovat pro ženy stejná práva, jakými disponovali muži. Kolektivní boj za emancipaci a za rovná práva žen však nebyl možný bez teoretického a ideologického zázemí, které ovšem mnohdy poskytovali muži. Zmiňovat v této souvislosti Vojtu Náprstka a zejména Tomáše Garrigua Masaryka je sice takřka zbytečné, nicméně zásadní. Nutí nás totiž k hledání kořenů feministického myšlení v českých zemích, jeho osobností a proměn v kontextu vývoje moderní společnosti. Cílem této publikace je zmapovat pomocí vybraných dokumentů vývoj feministického myšlení v českých zemích od poloviny 19. do poloviny 20. století. Vybrané dokumenty reprezentují jednotlivé etapy vývoje feministického myšlení, jeho osobnosti a v neposlední řadě dobový a sociální kontext jejich vzniku. Texty zařazené do této knihy představují reflexi základních paradigmat ženského hnutí v českých zemích: mateřství, vzdělávání a (placené) práce.

dejiny-nove-moderny Michal Bauer – Petr A. Bílek – Jiří Brabec – Veronika Broučková – Libuše Heczková – Vladimír Papoušek – Josef Vojvodík – Jan Wiendl: Dějiny nové moderny. Česká literatura v letech 1905–1923. Praha: Academia

Autoři se v tomto svazku pokouší představit literární dějiny netradičním způsobem. Jádrem jejich přístupu je pokus vyprávět příběhy literárních textů v jednotlivých letech sledované periody tak, aby vynikly jejich vzájemné vazby a střety. Sledují zároveň proměny dobové literární řeči a imaginace, pronikání jazyka moderny do tradičních diskursů, jejich kontrapunktičnost i různé způsoby koexistence. Publikace obsahuje „mapu doby“ a podrobné informace o časově konsekventních dílech euroamerického kontextu. Představuje první svazek projektu, který by tímto novým způsobem měl zachytit literární dějiny celého dvacátého století. Je určena všem zájemcům o českou literaturu, studentům bohemistických oborů, učitelům, stejně jako široké čtenářské veřejnosti.

 models Petr A. Bílek – Vladimír Papoušek: Models of Representations in Czech Literary History. New York: Columbia University Press

In the last twenty years of their academic engagement in the field of literary history, the authors have focused predominantly on the explorations of various possible ways of writing literary history with the impulses and inspiration produced by recent literary theory. Their long discussions resulted in two crucial questions. 1) How could traces of certain time or certain historical period be performed in literary texts and how are we able to recognize these traces of historical strategies, ideas, aims or imaginative structures? Concepts of representations – often discussed in humanities nowadays – seem to us a useful tool which could help a literary historian who is confronted with heterogeneous variety of literary texts of a certain historical horizon to construct his/her reflections based on the traces ascending from the past. 2) What do historical events taking place in one specific context of certain time and space (e.g. a small country like Czech Lands) represent for readers of the other times and spaces? Such a general consideration can be eventually specified to focus for instance on the exile authors forced to watch and witness such a de-contextualization from the distance of their exile? What are the options of an exile writer to challenge the representations and other discoursive practices produced by official literature, especially during periods of totalitarian regimes? In the first part of this book theoretical approaches to concepts of representations are discussed especially in relationship with a practical work of a literary historian. The second part of the book provides variety of case studies in which the various modes of historical and ideological representations in literary texts are considered. The general frame of these interpretations is built on the polarity between great canonical exile figures such as Milan Kundera, and exile or immigrant Czech writers who stayed in shadow and have almost been forgotten.

obraz cloveka Jasňa Pacovská, Irena Vaňková, Jan Wiendl (eds.): Obraz člověka v jazyce / Obraz člověka v literatuře

Zrcadlově vypravená publikace představuje příspěvky, které zazněly v rámci 21. ročníku meziuniverzitní lingvo-literární konference v srpnu 2008. Zúčastnili se jí pedagogové a doktorandi filozofických fakult Varšavské univerzity a Univerzity Karlovy v Praze.

tesilova Petr A. Bílek – Blanka Činátlová (eds.): Tesilová kavalérie Popkulturní obrazy normalizace. Příbram: Pistorius & Olšanská

Všední život obyvatel Československa sedmdesátých let 20. století byl na každém kroku poznamenán ideologickou propagandou. Do soukromí všech generací pronikala prostřednictvím popkultury ve filmové a seriálové tvorbě či hudební produkci. Soubor studií Tesilová kavalérie nabízí pohled např. na způsob zobrazování lásky za časů normalizace na televizních obrazovkách, na úlohu dobové módy a vzhledu, na charakteristické znaky kremačních projevů nebo na hodnotu kutilství. Knihu doplňuje kalendárium – přehled nejvýznamnějších událostí z oblasti společenského dění a populární kultury v Československu i ve světě v letech 1970–1989.

2009

pribeh tela Blanka Činátlová: Příběh těla. Příbram: Pistorius & Olšanská

Knižní studie komparativního zaměření se zabývá způsoby ztvárnění a využití těla a tělesnosti ve světové literatuře a kultuře od starověku až po soudobou popkulturu. Věnuje pozornost základním emblémům tělesnosti, které stojí u kořenů naší civilizace, prochází pojetí těla v křesťanství a ve středověké literatuře a poté se koncentruje na výrazné obrazy tělesnosti v období modernismu a postmodernismu. Čtivou formou, s řadou výrazných komparativních pozorování, upozorňujících jak na stejnost, tak i na jinakost provedení obrazu těla napříč časem a prostorem, nabízí výlet po klíčových textech světové kultury. Text je schopen postihnout podstatné rysy, neutápí se v detailech, zaměřuje se na výrazné a produktivní rysy tělesnosti v literatuře a kultuře, které dokládá i sdělnými citacemi. Celek práce ukazuje, jak je tělo a tělesnost podstatnou složkou naší kultury od starověku až po současnost.

pisici Libuše Heczková: Píšící Minervy. Vybrané kapitoly z dějin české literární kritiky. Praha: FF UK

„Píšícími Minervami“ označuje Libuše Heczková české literární kritičky a esejistky přelomu 19. a 20. století. Zaměřuje se především na kritičku a feministku Elišku Krásnohorskou a na ty, které ji následovaly – Terézu Novákovou, Žofii Pohoreckou, Pavlu Buzkovou a další osobnosti literárního života jako Annu Pammrovou nebo Artuše Drtila. Vedle toho sleduje také osudy českých emancipačních časopisů, v nichž se tato kritika rozvíjela: Ženských listů, Ženského světa, Ženské revue, Ženského obzoru a Ženských směrů. Pokouší se osvětlit podmínky, za nichž ženy vstupovaly do tak „neženského“ oboru literární činnosti, jakým podle některých dobových vyjádření kritika byla. Svými aktivitami tak „píšící Minervy“ radikálně zpochybňovaly „fyziologickou slaboduchost“ ženám tehdy připisovanou.

symboly Josef Hrdlička – Marie Langerová – Anja Tippnerová – Josef Vojvodík: Symboly obludností. Mýty, jazyk a tabu české postavantgardy 40.–60. let. Praha: Malvern

Kniha se věnuje dosud málo zpracovanému tématu avantgardy v poválečném Československu. Vedle teoretických kapitol, které zasazují pojem postavangardy do širšího kontextu, věnují autoři pozornost mj. činnosti postsurrealistických skupin kolem Karla Teiga a Vratislava Effenbergera i zvláštnímu, „alternativnímu“ postavení avantgardy v reálném socialismu. Knihu doplňuje soubor textů z pracovního kolokvia věnovaného otázkám postavantgardy, překlad studie významného teoretika avantgardy Hala Fostera a obrazová příloha.

disharmonie Václav Vaněk: Disharmonie. Praha: Dauphin

Soubor Disharmonie je shrnutím autorovy dosavadní práce v oblasti dějin české literatury. Zahrnuje studie různého obsahu, perspektivy a zaměření. Rozbory klasických literárních děl (Máchův Máj, Erbenova Kytice) tu stojí vedle charakteristik zapomenutých autorů a žánrových útvarů (Epitafy), široce kontextově orientované studie (Apokalypsy) vedle konkrétních analýz textů básnických (Dvě krajiny Antonína Sovy) a prozaických (Nerudovy Figurky), připomenutí díla autorů 19. století (V. K. Klicpera, K. Světlá) vedle ohlédnutí za tvorbou spisovatelů 20. století (J. Hora, E. Hostovský) atd. Svorníkem autorova zájmu je ale vždy člověk bez opory a v úzkosti vystavený světu nesouladnému s jeho směřováním a potřebami. Ať už má tato disharmonie zdroj v nevyřešeném vztahu k přírodě (1. část knihy, převážně o literatuře předminulého století), nebo v narušeném vztahu k moderní civilizaci a jejím mechanismům (2. část knihy, o literatuře minulého i předminulého století), horizontem autorova soudu o literatuře zůstává neradostná situace vnímající a reflektující lidské bytosti na počátku 21. století.

2008

writers Jiří Holý: Writers Under Siege. Czech Literature Since 1945. Eastbourne: Sussex Academic Press

Presenting a broad canvas of postwar Czech literary developments within the cultural and political context of the times, this history provides information about the many English-language translations from Czech literature, and the circumstances in which these translations came about. Analysis is by way of quoting from original Czech works, especially poetry, with English translation. The volume also includes a bibliographical list of the most important works in English on Czech history, literary history, and politics, as well as a list of anthologies of Czech postwar literature in English. This English translation has been entirely reworked, taking the needs of the English-speaking reader and student into consideration.

obrazy Josef Hrdlička: Obrazy světa v české literatuře. Studie o způsobech celku (Komenský, Mácha, Šlejhar, Weiner). Praha: Malvern

Obrazy světa jsou souborem studií o konstrukcích světa v literárním textu. Autor přináší studie: Komenského Labyrint a člověk v labyrintu; Karel Hynek Mácha a jeho duch; Druhý čas Máje; Šlejharova poetika účasti; Weinerovy obrazy počátku. Vedle těchto autorů, kterým jsou věnovány monografické studie, je v kratších pasážích také řeč o K. J. Erbenovi, V. Furchovi, J. Schikanederovi, J. Šímovi a L. Klímovi. „Svět nevidíme, nevnímáme, víme o něm možná jen proto, že jsme ve své kulturní výbavě získali také toto slovo. Svět můžeme pouze prožívat, anebo si vytvářet jeho obrazy. První vylučuje druhé. V prožívaném světě jsem ponořen, a obraz světa je pouze předmětem. Literatura obojí různými způsoby spojuje – vždy ale provizorně a dočasně.“ J. H.

melancholie Petr Málek: Melancholie moderny: Alegorie, Vypravěč, Smrt. Praha: Dauphin

Kniha Melancholie moderny není souhrnnou monografií a nemá ambici představit estetickou/literární modernu v její komplexnosti. Tvoří ji soubor textů – dílčích sond, v nichž jde o průzkum umělecké imaginace literární moderny ve fázi melancholie, řečeno s W. Benjaminem. Teoretické dílo tohoto německého myslitele, literárního vědce a kritika je inspirativním metodologickým východiskem i fundamentem předkládané knihy. Vybrané aspekty a prvky Benjaminovy reflexe estetické moderny – vypravěč a smrt, alegorie a melancholie, móda a moderna, krize jazyka a mesianistický koncept jeho vykoupení – jsou nejen předmětem analýzy, ale především východiskem a jádrem zkoumání řeči a obraznosti moderny ve vybraných literárních textech první poloviny dvacátého století. Vedle autorů, jimž se věnoval již Benjamin (F. Kafka), je předmětem úvah v této knize především prozaické dílo R. Weinera. Z perspektivy těchto „Einzelgängerů“, kteří si vůči jednotlivým směrům a proudům (programům a manifestům) literární moderny uchovávali jistou distanci, otevírá se specifický pohled na literaturu moderny, jenž může v jistém smyslu „korigovat“ dodnes dominantní „avantgardní“ perspektivu výkladu literárněhistorického vývoje, spoluutvářet jakousi paralelní, melancholickou modernu.

odezvy Martin Pokorný: Odezvy a znaky: Homér, Dante a Joyceův Odysseus. Praha: Jitro

Studie živým způsobem interpretuje klasické texty evropské civilizace. Mimořádně živý a srozumitelný text, který vzniknul na Pensylvánské univerzitě, obstojí i jako originální zamyšlení o možnostech interpretace literatury.

vasen-a-ideal Daniel Vojtěch: Vášeň a ideál. Na křižovatkách moderny. Praha: Academia

Literatuře přelomu 19. a 20. století věnuje autor publikace dlouhodobě soustavnou pozornost. V této práci se zaměřuje zejména na počátek 20. století a na základě svého zkoumání, s obrazem tohoto období v českých literárních dějinách v pozadí, usiluje o to zbavit je utkvělého znaku „přechodnosti“ a ukázat jeho vlastní autentický obsah, témata a hodnoty. Představuje českou literaturu prvního desetiletí 20. století nově jako dobu utváření ideje syntézy a předpokladů pro další změny uměleckého výrazu.

povrch Josef Vojvodík: Povrch, skrytost, ambivalence Manýrismus, baroko a (česká) avantgarda. Praha: Argo

Kniha českého literárního vědce, historika umění a estetika Josefa Vojvodíka zkoumá vztah avantgardního umění první poloviny 20. století k umění baroka a manýrismu. Na desítkách příkladů z výtvarného umění i literárních textů ukazuje, jak avantgardní umělci i s moderními interpretačními přístupy pracující teoretici uvažovali o barokním umění jako umění veskrze moderním, uměním, jež v sobě nese rysy avantgardy, jež bourá strnulé přístupy a vůči nim v opozici staví umění, jež odráží ducha nové doby.

2007

james bond Petr A. Bílek (ed.): James Bond a major Zeman. Ideologizující vzorce vyprávění. Příbram: Pistorius & Olšanská

Kosmopolitní hrdina James Bond a kádrově dokonalý major Zeman – kultovní postavy hrdinů v boji se zlem, každá z jiného prostředí, s jinak fungujícím fikčním světem. Co je spojuje? Skupina mladých literárních badatelů FF UK nalézá odpovědi nejen na tuto otázku, zamýšlí se nad paralelou mytologického reka a komiksového hrdiny současnosti (Bond), nad konstruováním reality a reinterpretací historie pro ideologické potřeby (Zeman), nad poetikou prostoru a vyprávěcími strategiemi obou proslulých sérií filmů i textů. Jsou to studie svěžího esejistického stylu, podnětné a originální, kterým nechybí rozhled, hloubka ani humor, a přes svou odbornou způsobilost jsou otevřené i širšímu, neakademickému publiku.

na tema Tomáš Kubíček – Luboš Merhaut – Jan Wiendl (eds.): „Na téma umění a život“ F. X. Šalda 1867—1937—2007. Brno: Host

Soubor studií „Na téma umění a život“ F. X. Šalda 1867—1937—2007 představuje reprezentativní průřez současným literárně a uměnovědným myšlením o díle zakladatele moderní české umělecké kritiky F. X. Šaldy. Odráží a doplňuje jednání mezinárodní vědecké konference, kterou uspořádala v létě roku 2007 v prostorách Moravské zemské knihovny v Brně Společnost F. X. Šaldy ve spolupráci s filozofickými fakultami Karlovy a Masarykovy univerzity a Ústavem pro českou literaturu AV ČR, v. v. i., v jubilejním roce Šaldova 140. výročí narození a 70. výročí úmrtí. Kniha vstupuje do tradiční řady různorodých publikací uměnovědné povahy, které již po několik generací – zpravidla vždy v jubilejním šaldovském „sedmičkovém“ roce –, shrnují aktuální stav bádání na téma F. X. Š. Autoři jednotlivých studií se zaměřují zejména na aspekty Šaldova literárněkritického a beletristického díla, stranou ovšem nezůstal ani Šaldův postoj k otázkám hudby, divadla, výtvarného umění aj. Pozornost je věnována rovněž Šaldovi jako kritikovi soudobého politického života. Přirozenou součástí knihy se stala rovněž editovaná diskuse, jež následovala po jednotlivých přednáškových blocích.

vizionari Jan Wiendl: Vizionáři a vyznavači. K otázce sepětí řádu umění a života v české poezii první poloviny 20. století. Praha: Dauphin

Svazek Vizionáři a vyznavači završuje a shrnuje dosavadní práce pražského literárního historika Jana Wiendla. Knihu tvoří čtyři oddíly: 1. Poezie a vize, věnovaný kritickému dílu F. X. Šaldy; 2. Poezie a utopie, věnovaný polemikám o „nové umění“ z 20. let 20. století; 3. Poezie zjevení, věnovaný básnickému dílu J. Zahradníčka; 4. Poezie a kampaň, věnovaný poezii z let 1945–1946. Na tomto materiálu autor sleduje konstituci různých pojetí řádu v české poezii a umělecké kritice v první polovině 20. století a vztah poezie k různým mimoesteticky založeným pojetím řádu.

2006

dekadence Luboš Merhaut – Otto M. Urban – Daniel Vojtěch: Dekadence: V barvách chorobných. Idea dekadence a umění v českých zemích 1880–1914. Praha: Arbor vitae

Monografie V barvách chorobných: Idea dekadence v českých zemích 1880–1914, která vychází ke stejnojmenné výstavě v Obecním domě, poprvé představuje, a to i rámci evropského kontextu, specifickou část výtvarné umělecké scény ovlivněnou myšlenkami dekadence. Jedná se o umělce takového významu, jako byli Max Pirner, Hanuš Schwaiger, Beneš Knupfer, Jakub Schikaneder, Františka Bílek, Karel Hlaváček, Max Švabinský, Alfons Mucha, Jan Preisler, František Kaván, Františka Kobliha, Jan Zrzavý, Josef Váchal a mnozí další. Fenomén dekadence je nahlížen třemi autory – Danielem Vojtěchem z filozofického a historického hlediska, Lubošem Merhautem z literárního a konečně editorem knihy Otto M. Urbanem z úhlu dějin umění. Monografie je ve své obrazové části členěna do 4 oddílů: Zachmuřený, zhýralý, morózní; Démon láska; Satanické halucinace a Očistec smrti, které jsou proloženy desítkami citátů a básní.
Publikace má dvě části. První část charakterizuje dekadenci ve výtvarném umění a zároveň sleduje širší souvislosti. Zabývá se dekadencí z hlediska evropské duchovní situace, uvádí do historie české diskuse o dekadenci a sleduje dekadentní projevy ve výtvarném umění. Druhá část knihy obsahuje komentovanou obrazovou přílohu a je doplněna ukázkami básní z české dekadentní poezie.

pocatky Michael Špirit: Počátky potíží. Praha: Revolver Revue

„Michael Špirit obrací ve svých kritických úvahách, recenzích a glosách z let 1991–2005, které publikoval zejména v Kritickém sborníku a Kritické Příloze Revolver Revue, pozornost k nepřiznaným počátkům našeho zacházení s literárními texty: k návykům a předsudkům nereflektované a zautomatizované četby i k mechanismům a příznačným deviacím současného literárního provozu. Svou věrností původním ctnostem kritického řemesla – schopnosti rozlišovat věci podstatné od efemerid, dovednosti formulovat podnětné otázky a odvaze neuhýbat před jednoznačnými soudy – Špiritovy texty u jistých čtenářů vyvolávají vážné potíže.“ (Marek Vajchr)

imagines Josef Vojvodík: Imagines corporis. Tělo v české moderně a avantgardě. Brno: Host

Kniha Josefa Vojvodíka je pokusem o rekonstrukci vývoje a proměn jednoho z hlavních problémů moderny přelomu 19. a 20. století a historické avantgardy 20. a 30. let 20. století. Jde o fenomén fragmentárnosti, torzovitosti, hybridnosti (nejen) v české literatuře a výtvarném umění, tj. problém, který byl plně rozpoznán a reflektován z perspektivy tzv. (post)postmoderny konce 20. století.

il momento Jan Wiendl: Il momento e ľeternità. Udine: Forum

In questo saggio Jan Wiendl presenta il comparatista František Xaver Šalda (1867–1937), una delle più rilevanti personalità nella critica letteraria europea dei primi decenni del Novecento: studioso di letteratura ceca, francese, italiana, tedesca, critico letterario, saggista e docente nell’ateneo praghese. Il ritratto di Šalda emerge attraverso l’analisi del rapporto tra arte e religione nell’opera del grande critico, di cui l’autore delucida in breve il pensiero estetico.

2005

Romantismus a romantismy Zdeněk Hrbata – Martin Procházka: Romantismus a romantismy. Pojmy, proudy, kontexty. Praha: Karolinum

Publikace nahlíží na romantismus jako na různorodý pojem, zvýrazňuje jeho pluralitu a zabývá se různými podobami a fázemi romantismu. Věnuje se jeho jednotlivým formacím a objektům jako krajina či příroda a představuje typologii a analýzu jejich romantických pojetí. Všímá si proměn žánru cestopisu a pojmu cesty vůbec, dále zkoumá kategorie vznešena, gotična, groteskna, imaginaci, poezii a historismus. Poslední kapitola Epopej a ironie se věnuje zejména českému básnictví a začleňuje jej do světového kontextu.

cinska filosofie Oldřich Král: Čínská filosofie. Pohled z dějin. Lásenice: Maxima

Kniha, která měla být jen publikací autorových přednášek na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, daleko překročila původní záměr. Sleduje čínské filosofické myšlení od nejstarších dob až po novověk, a to v živém dialogu s aktuálním myšlením filosofickým, poetickým i kulturním. Autor nechce jen samoúčelně rozšiřovat naši vzdělanost – bere odkaz čínské filosofie jako výzvu k porozumění jinému. V souvislostech jeho kultury a dějin, jeho jazyka a písma, řeči a chování. Kniha je adresována především těm, kdo se neuzavírají myšlence, že vše mohlo být i jinak, v jiném řádu jednání, myšlení i řeči. Chce být průvodcem těm, kdo jsou ochotni pokorně a pozorně číst a slyšet ten zprvu cizí rozhovor bez předem zjednaných „univerzálních“ vzorců čtení a slyšení. Jde o to rozumět základním slovům/metaforám, kategoriím/pojmům v živém toku dějinného dialogu od formativní epochy Sta škol, přes konfuciánské synkretiky prvního imperiálního sjednocení, přes neotaoisty a buddhisty v čase imperiální krize, až k novodobé „neokonfuciánské“ syntezi s jejími soumeznými a přece vnitřně rozlišenými promluvami o základních věcech humanitních, ontologických, etických a estetických. Tato kniha není určena výhradně zájemcům o filosofii. Vždyť všechny aspekty klasické čínské vzdělanosti a písemnictví, imaginace a umění rostou z podstatné jednoty čínské ideje filosofické a poetické, jež našla svůj nejryzejší výraz v tisíciletém rozhovoru čínských filosofů. Ti ve svých rozmluvách a textech zakládali a pěstovali „veliký kód“ všech životních a kulturních forem. Rozumět jim znamená nacházet klíč k tajemstvím jedné velké (staré) lidské zkušenosti. A neustále obnovovaná aktuálnost této zkušenosti je částí naší (západní) modernosti.

vira Tomáš Kubíček, Jan Wiendl (eds.): Víra a výraz. Sborník z konference „…bývalo u mne zotvíráno…“ Brno: Host

Při příležitosti stého výročí narození básníka Jana Zahradníčka (1905-1960) uspořádala ve dnech 7.–9. dubna 2005 Společnost odkazu básníka Jana Zahradníčka společně s Ústavem pro českou literaturu AV ČR, Katedrou české literatury a literární vědy FF UK v Praze, Historickým ústavem FF MU v Brně a Moravskou zemskou knihovnou v Brně třídenní mezinárodní konferenci „…bývalo u mne zotvíráno…“ Východiska a perspektivy české křesťanské poezie a prózy 20. století. Cílem konference bylo nejenom připomenout Zahradníčkovu básnickou osobnost, ale také problematiku literatury, které bývají propůjčovány přídomky spirituální, duchovní, křesťanská, katolická apod., a soustředit se na otázky jejího významu v souvislostech dějin české literatury 20. století i její soudobé reflexe. V důsledku výše zmíněného záměru se rámec Zahradníčkova díla proměnil na souřadnici, od níž se odvíjely jak otázky související s literaturou, tak otázky povahy spíše filozofické, historické či obecně kulturologické. Pozornost bezmála čtyř desítek domácích a zahraničních, generačně a metodologicky rozrůzněných autorů připoutaly nejenom konfesijně vyhraněné literární texty, ale také ty, které hledají zdroje spirituality mimo tradiční konfesijní zdroje.

2004

od estetismu Josef Vojvodík: Od estetismu k eschatonu. Modely světa a existence v lyrickém díle Otokara Březiny. Rekonstrukce symbolických paradigmat. Praha: Academia

Monografie rozčleňuje Březinův tvůrčí vývoj na šest fází, korespondujících s pěti uzavřenými básnickými cykly, k nimž se jako závěrečná fáze řadí poslední básně z let 1901–1907. Publikace se zabývá vývojem motivické sémantiky lyrického díla Otokara Březiny. Rozčleňuje jeho tvůrčí vývoj na šest fází, korespondujících s pěti básnickými cykly, k nimž se jako závěrečná fáze řadí básně z let 19011907. V centru pozornosti stojí to, co je podstatou estetického působení Březinových básní, tj. jejich bohatá obraznost. Začlenění Březinova díla do evropského kontextu umožnilo autorovi překročit horizont dosavadního březinovského bádání a zkoumat je z hledisek aktuálních v mezinárodní diskusi o symbolismu.

2003

hledani Petr A. Bílek: Hledání jazyka interpretace. K modernímu prozaickému textu. Brno: Host

Kniha Petra A. Bílka Hledání jazyka interpretace (k modernímu prozaickému textu) poskytuje ucelený a u nás dosud v takové podobě nepublikovaný souhrn soudobého literárněteoretického uvažování o možnostech a mezích interpretace moderního vyprávění. Její tři oddíly nabízejí přehled literárněvědných metodologií 20. století z hlediska jejich pojetí interpretace, úvahy o možnostech interpretace zaměřené na vnitřní výstavbu a uspořádání textu a koncepty interpretačních přístupů zdůrazňujících odkazování textu mimo sebe, ať už do sféry „aktuálního světa“, k jiným textům, k autorovi a k vnímateli. Součástí knihy je rozsáhlá přehledová bibliografie, která mapuje základní české a především zahraniční práce k tématu. Kniha je cennou pomůckou pro všechny studenty i odbornou veřejnost vstupující do terénu soudobé literární teorie, interpretace textu, metodologie literární vědy a naratologie.

Geschichte der tschechischen Literatur des 20. Jahrhunderts Jiří Holý: Geschichte der tschechischen Literatur des 20. Jahrhunderts. Wien: Praesens Verlag

Diese Geschichte der tschechischen Literatur des 20. Jahrhunderts ist zuerst für deutschsprachige Studierenden der Bohemistik und Slavistik sowie für alle Interessenten um die Literatur bestimmt. Die erste Fassung des Textes erschien auf tschechisch im Handbuch „Česká literatura od počátku k dnešku“ (Prag 1998, 2. ergänzte Ausg. 2002), dessen zweite Hälfte die tschechische Literatur des vorigen Jahrhunderts behandelt. Für die deutsche Fassung musste allerdings der Text in vielem neu bearbeitet werden und auf diese Art und Weise enstand ein neues Werk. Einerseits wurden mehrere Passagen verkürzt, andererseits neu konzipier und wesentlich erweitert, v. a. im Teil 2.1. und Teil 10. des ersten Kapitels („Die Poesie um die Jahrhundertwende“; „Die deutschsprachige Literatur in den böhmischen Ländern“). Im Einzelnen betraf die Erweiterung die Passagen, die die häufigen Kontakte der tschechischen Literatur und Kultur mit deutschsprachigen Literaturen erörtern, ebenso mehrere Stellen, die ohne Erklärung der entsprechenden historischen und kulturellen Realien für die nichttschechischen Leser/innen etwas dunkel geblieben wären. Ergänzt wurden die deutschen Übersetzungen von angeführten tschechischen Titeln, die bei jedem Buch in Klammern stehen und kursiv wie beim tschechischen Original stehen (wogegen die deutschen Namen der ins Deutsche nicht übersetzen Bücher in antik bleiben).

Bohumil Hrabal una Michael Špirit: Bohumil Hrabal: una sfida per storici ed editori. Traduzione di Livio Fiorica. Udine: Forum

La lezione dello studioso di letteratura ceca del Novecento Michael Špirit, presentata nel volume e tenuta presso l’Università di Udine nella primavera del 2001, affronta la complessa questione della pubblicazione e recente riedizione dell’opera di Bohumil Hrabal ed il contributo dello scrittore alla storia dell’evoluzione della letteratura ceca nel secondo dopoguerra.

Cercatori di bellezza e ordine Jan Wiendl: Cercatori di bellezza e ordine. La Letteratura ceca di orientamento cristiano nella prima metà del XX secolo. Udine: Forum

Nella conferenza presentata, tenuta presso l’Università di Udine nella primavera del 2002, Jan Wiendl individua le peculiarità della letteratura ceca di orientamento cristiano nella Boemia della prima metà del Novecento e le relazioni di questa con gli indirizzi e le tendenze coevi.

2002

 moznosti int Jiří Holý: Možnosti interpretace. Česká, polská a slovenská literatura 20. století. Olomouc: Periplum

Kniha se věnuje literární interpretaci na materiálu české, polské a slovenské literatury 20. století. Úvodní studie zkoumá teoretická východiska a možnosti literární interpretace, zejména v souvislosti s hermeneutikou a pražským strukturalismem. Následují konkrétní rozbory a srovnávací analýzy próz, básnických děl a divadelních her.

zpusoby Martin Pokorný: Způsoby četby. Praha: Prostor

Soubor dosud nepublikovaných esejů doplňují články otištěné v letech 1997–1998 v Literárních novinách. V centru autorova zájmu je angloamerická modernistická literatura; kromě ní se věnuje i řadě dalších témat, například vztahu filozofie a poezie či románům Milana Kundery. Využívá přitom svých znalostí z oboru filozofie a literární vědy i aktivní zkušenost s básnickým jazykem.

1999

romantismus a cechy Zdeněk Hrbata: Romantismus a Čechy. Jinočany: H&H

Evropský romantismus má v jednotlivých národních variantách své nezaměnitelné rysy, vyznačuje se však také obecnými znaky: společnými tématy, emblémy, symboly, mýty. První část knihy si proto klade otázku, jak se tohoto „obecného majetku“ romantismu, reprezentovaného např. romantickou poutí či obrazem ruin a hradů, chopila česká literatura, jmenovitě Mácha, Němcová či Zeyer. Druhá část knihy konfrontuje obdobná témata v českém a francouzském romantismu („zuřivý“ romantismus a próza K. Sabiny, „lid“ u G. Sandové a B. Němcové aj.) Třetí část se soustřeďuje na opomíjenou tendenci romantismu vytvářet mytizované obrazy jiného národa (sleduje obraz exotických Čech v dílech známých francouzských spisovatelů Chateaubrianda, Sandové, Mériméea). V poslední části je pak analyzován jev v evropském kontextu ojedinělý: proměna děl a míst v symboly vlivem vlasteneckého rozměru českého romantismu (B. Němcové, A. Jiráska).

1998

symbolismus Josef Vojvodík. Symbolismus im Spannungsfeld zwischen ästhetischer und eschatologischer Existenz: Motivische Semantik im lyrischen Werk von Otokar Březina. München: Sagner Verlag

Der Hauptgegenstand und das Ziel der vorliegenden Arbeit ist die Erforschung der motivischen Semantik des lyrischen Werkes von Otokar Březina in ihrer evolutionären Dynamik unter besonderer Berücksichtigung der mythopoetischen Aspekte der ästhetischen Sinnkonstitution.

1998

druhy zivot Jiří Hošna: Druhý život svatého Václava. Praha: ISV

Obraz sv. Václava, jak jej podávají svatováclavské legendy z 10. a 11. stol. Rozbor vychází v širších souvislostech z antického a raně křesťanského písemnictví, hagiografické literatury a z biblických textů.

1997

 problemy nove Jiří Holý: Problémy nové české epiky. Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR, v. v. i.

Kniha analyzuje moderní českou epiku v dílech V. Vančury, K. Čapka, V. Holana, J. Kainara, M. Součkové, O. Filipa, D. Hodrové,, J. Kratochvila a jiných autorů. Jednotlivé kapitoly se pohybují na rozhraní literární teorie. Zkoumají poetologické problémy básnické epiky, uplatnění folklóru a zázračna, jmen literárních postav a autorského vypravěče.

1994

cesty Luboš Merhaut: Cesty stylizace. Stylizace, „okraj“ a mystifikace v české literatuře přelomu devatenáctého a dvacátého století. Praha: Academia

Fenomén stylizace (v širším slova smyslu) je pozoruhodný nejen jako úběžník uměleckých snah, kultury a ducha období, které zrodilo tolik stylu a směrů podnětných pro vývoj moderního umění, ale i obecně, jako činitel utváření uměleckého díla a zvýrazňování autorského gesta. Stylizace se zřetelně projevovala, když se látka a řeč začínaly zmocňovat autora a prohluboval se rozpor mezi fiktivností a „pravdivostí“, vzkvétala s vůlí ke krajnostem a s touhou po originalitě, s rozšířenou tendencí ovládnout život obrazností, zvnitřněním, sugescí, slučovat styl individua a umělecký styl. Texty souboru Cesty stylizace (Stylizace, „okraj“ a mystifikace v české literatuře přelomu devatenáctého a dvacátého století) vedou netradiční řez dobovým literárním životem, připomínají i jeho „okrajové“ jevy; hlásí se k pojetí literatury jako nekončícího a rozporuplného pohybu (zahrnujícího jevy úspěšné i neúspěšné), vystavujícího čtenáře a interprety ustavičně novým a především stále přitažlivým potížím s porozuměním „dějícímu se smyslu“.

1991

generace Petr A. Bílek: „Generace“ osamělých běžců. Praha: Československý spisovatel

Generací „osamělých běžců“ rozumí Petr A. Bílek básnířky a básníky, kteří v osmdesátých letech vstupovali do literatury svými prvními sbírkami. Z jejich základního životního pocitu skepse, osamělosti a outsiderství vyplynula i jejich nová, nezvyklá poetika, doprovázená spíš posměšným a mentorujícím hlasem literární kritiky než seriózní analýzou Jejich cesta k publikačním možnostem a tím i do české literatury silné skupině starších laureátů, ale i vedle Žáčka, Šimona, Sýse, Cincibucha, Peterky a dalších básníků tzv. „střední“ generace.
Bílkova práce je prvním pokusem zmapovat toto poměrně nesourodé společenství „mladé“ české poezie. Kritik zvolil optimální postup výkladu: na jedné straně má jeho studie informativní, bilanční charakter, na straně druhé neopouští kritický hodnotící pohled, kterým celou problematiku orientuje do středu soudobého literárního dění. Vedle zatím nejznámějších autorek, jako je Zdena Bratršovská a Sylva Fischerová, je v Bílkově studii začleněno do kontextu české poezie i do společenské atmosféry osmdesátých let mnoho dalších básnických osobností (M. Huptych, J. Salaquardová, S. Antošová, I. Šmoldas, P. Rut, J. Dědeček aj.).

1986

 knize vaclav Jiří Hošna: Kníže Václav v obrazu legend. Praha: Univerzita Karlova

Z předmluvy knihy: „Ukazuje se, že středověká díla je nutné analyzovat v průběhu literárního procesu, v celistvosti jeho proměn, jako svérázné umělecké uchopení a přetvoření sociálně politického, myšlenkového a estetického tepu doby. Cílem naší práce bude proto interpretovat význam a formu václavských legend vzniklých v průběhu 10.–14. století, v dialektické polaritě skutečnosti a jejího uměleckého obrazu, který by odpovídal společenské poptávce i zvláštním pravidlům výstavby středověkého literárního díla, přičemž v pozadí tohoto zkoumání je možnost poodhalit onen závoj, onu šifru, za níž se skrývá určitá, historicky zařaditelná oblast životní reality.“

filistri Zdeněk Hrbata: Filistři a umělci: K pojetí postavy měšťáka ve francouzské literatuře XIX. století. Praha: Academia

Studie se zabývá problematikou zobrazení buržoazie ve francouzské literatuře 19. století, například v dílech Honoré de Balzaca či Gustava Flauberta.

1985

 novinar kurt Jiří Holý: Novinář Kurt Konrad. Praha: Novinář

Kniha pojednává o životě, literární a divadelní kritice a estetice i politické publicistice Kurta Konrada: „Usilujeme podat portrét Konrada jako novináře a popsat specifické rysy jednotlivých složek jeho působení.“

 

 

Úvod > Věda a výzkum > Publikace > Knižní publikace