Ediční poznámka

I.

Povídková sbírka Mimo svět byla poprvé vydána r. 1909 knihtiskárnou Edvarda Lechingra v Praze. Druhé vydání, které jsme zvolili jako výchozí (vydání poslední ruky), vyšlo r. 1926 nákladem Pražské akciové tiskárny v Praze. Naprostá většina ze čtrnácti povídek tohoto druhého vydání souboru byla ještě před knižním vydáním otištěna časopisecky, a to v letech 1906 a 1907 buď v Květech (Cizinec, O mnichu Synesiovi, Dagmar Černá, Episody na tichém břehu, Mimo svět, Historie kamenné sochy), ve Zvonu (O krásné Siranuš, Smrt Ofélie, Noc na starém zámku /knižně pod názvem Noc ve starém zámku/) nebo v Lumíru (Dívka a námořník, Ženy). Pouze tři povídky, které byly zařazeny až do druhého vydání sbírky, mají odlišnou genezi: Samota vyšla v Lumíru už v ročníku 1900–1901, Hřích v Květech pod názvem Noc na vsi r. 1901 a povídka Pán lesů časopisecky publikována nebyla vůbec. Všechny tři se však původně objevily v jiných autorčiných souborech (Samota a Hřích v Nině a jiné próze, 1902, Pán lesů ve sbírce Z nepřístupných zahrad, 1912).

Povídka O krásné Siranuš byla poprvé uveřejněna v časopise Zvon 1906, r. 6, č. 6, s. 745–747, 764–767 a 769–772.

Povídka Mimo svět vyšla poprvé v Květech 1907, r. 28, č. 56, s. 729–736.

Povídka O mnichu Synesiovi byla otištěna rovněž v Květech 1907, r. 29, č. 49, s. 596–612.

Mezi časopiseckými otisky a knižními  vydáními došlo ke značným proměnám textů povídek. Nejzávažnější z nich, přesahující rámec pouhé hláskové nebo slovní alternace či doplnění rozvíjejícím adjektivem nebo jiným slovním výrazem uvádíme v následujícím výčtu (č. – časopisecké vyd., 1 – první knižní vyd., 2 – druhé knižní vyd.):

 

O krásné Siranuš

co vám moje hra pověděla, ale nevěřím v sílu její sugesce, nevěřím, že byste se dopátral (č., 1) – co vám moje hra pověděla, ale nevěřím, že byste se dopátral (2);

Povečeřeli jsme skoro v spěchu (č.) – Povečeřeli jsme beze slova, skoro v spěchu (1, 2);

svítily černé polodlouhé skuliny jejích očí jako výhně (č.) – svítily černé, polodlouhé, přivřené její oči jako výhně (1, 2);

Bydlela v domku vedle černé džamie (č.) – Bydlela v nízkém, růžovém domku vedle Černé džamie (1, 2);

Řekla zamyšleně (č.) – Řekla zamyšleně, ale jaksi významně (1, 2);

v dřevěném domku jakoby nikam nenáležejícím a ztraceném (č.) – v dřevěném domku ztraceném (1, 2);

Dívala jsem se na ni. (č.) –Dívala jsem se na ni pátravě. (1, 2);

Siranuš zrychlila kroky a pohnula hlavou, jakoby setřásala nepříjemnou síť pavučiny. (č.) – Siranuš pohnuvši hlavou zrychlila kroky. (1, 2)

Po krátké pause dodala (č.) – Po krátkém odmlčení dodala (1) – Odmlčevši se krátce, dodala (2);

zatěkaly soumrakem nerozhodně a netrpělivě. (č.) – zatěkaly soumrakem nerozhodně a netrpělivě, zadržela mě ještě na okamžik, ale nevyjádřila se. (1, 2);

Rozloučily jsme se… (č.) – Daly jsme si sbohem. (1, 2);

anebo snad ono nedopověděné v jejím posledním gestu. (č.) – a částečně snad i ono poslední gesto. (1, 2);

Jednoho dne ubírala jsem se (č.) – Ubírala jsem se tehdy (1, 2);

jako stříbrný prst (č.) – jako vztyčený prst (1, 2);

k háji akatů a cedrů (č.) – k háji moruší, klenů, akátů a cedrů (1, 2);

dává tajemné zprávy lásky. (č.) – dává tajemné zprávy lásky, poslané vzhůru milenci. (1, 2);

Nic, nic. Ráno (č., 1) – Nic, nic. Sláva lenosti! Ráno (2);

Velmi elegantní mladý muž přicházel od vysoké moruše. (č.) – Přicházel elegantní mladý muž. (1, 2);

Vzpomínajíc na naši malou zem, měla jsem té chvíle dojem pyšné, upiaté bolesti spoutaného Srdce v agonii, která se však onou trýzní Smrti proměňuje v rozkoš Tvoření. V zahradě rozsvítili lampiony. Stmívalo se. (č.) – Stmívalo se. V zahradě (1, 2);

Byla to dojista dekadence (č., 1) – Byl to dojista úpadek (2);

vyslovila jsem jeho jméno (č.) – vyslovila jsem tiše jako ve snu jeho jméno (1, 2);

Okamžitý účinek byl strašný. Zbledla (č.) – Zbledla (1, 2);

A řekl monotónně (č., 1) – A řekl vnikavě (2);

A to, to mě vzpamatovalo. (č.) – A tím, tím slovem jsem se vzpamatovala. (1, 2);

Kdybys byl volný – podej mi ruku, že bych byla na věky tvá… Učinil. (č.) – Kdybys byl volný, byla bych na věky tvá. – Sevřel mou ruku, jako v zaslíbení. – Jsem tvůj, řekl. (1, 2);

skřípnutí, říznutí, udeření (č., 1) – uskřípnu se, říznu se, udeřím (2);

uschlé rudé květy (č., 1) – uschlé květy (2);

stát u rakve mrtvé do umdlení (č.) – stát u rakve mrtvé, státi do umdlení (1, 2);

mnoho nabídek ku koncertování (č.) – několik nabídek ku koncertování (1) –  několik nabídek ke koncertům (1, 2);

zrovna nervový (č., 1) – vzrušený (2);

A s ním jakási žena (č.) – A s ním mladou dívku (1, 2);

ve tmě jako lucerny pro zbloudilé (č.) – ve tmě (1, 2);

na loď v Oděsse a pluji k Cařihradu. (č.) – na loď. (2);

To všecko byly obrazy (č., 1) – Obrazy (2);

tak modré jak průsvitný tyrkys (č., 1) – jak modré jako průsvitná obloha (2);

vyhaslé jako lampy, v nichž dohořel olej (č.) – jako lampy vyhaslé (1, 2);

vzala jsem její ruce do svých (č,) – vzala jsem ji za ruce (1, 2);

a prsty plny prstenů (č.) – chřestící množstvím prstenů (1, 2);

v tomto poznání změny (č., 1) – v té změně (2);

pro něho. On (č.) – pro něho. Sklonila se až ke mně, přivřela oči a zašeptala velmi tajemně: On (1, 2);

tón. Vybídla (č.) – tón. Vstala jsem. Vybídla (1, 2);

ukažte mi svůj domek (č.) – uvidíme moře a proveďte mě svým domkem (1, 2);

Vypadala jako zjevení (č., 1) – Vypadala příšerně (2);

To je krev, podívejte se blíž. (č.) – Podívejte se blíže, je to krev, zašeptala. (1, 2);

Siranuš v tom velmi živě, nezvykle rychle začala vyprávět (č.) – Siranuš velmi živě odpověděla (1, 2);

v hlubinu (č., 1) – přímo do srdce, do srdce (2);

dolů. (č.) – dolů do komnaty slz a rozkoše. (1, 2);

stojící v bronzovém svícnu na okně. (č.) – v bronzovém svícnu. (1, 2);

,Tady čeká …ʿ (č.) – ,Tady stále čeká pod zemí …ʿ (1, 2);

před lesem sloupů jakoby nekonečným (č.) – před nesmírným lesem sloupů (1) – před nesmírným lesem sloupů jako přimražená (2);

Vystoupili jsme opět vzhůru. (č., 1) – Nutila jsem ji k odchodu. Vystoupily jsme chvatně. (2);

Odcházela jsem chvatně chodbou (č., 1) – Zamířila jsem přímo (2);

Učinila jsem několik kroků. Ale zavolala (č.) – Sotva jsem učinila několik kroků, zavolala (1, 2);

sebrat se a kapitána se zeptat (č.) – kapitána se zeptati (1, 2);

vysokým shrbeným (č.) – s elegantním shrbeným (1, 2);

pouze zblednutí v tváři (č., 1) – jak má tvář zbledla (2);

ukončení, v němž (č., 1) – konec, úder, při němž  (2).

 

Mimo svět

polo ležíc v rohu (č.) – v rohu (1, 2);

Vidím ji, jak vysoká (č.) –Vysoká (1, 2);

příležitost (č.) – příležitost, aby se pobavila (1, 2);

vnímat hudbu její duše (č.) – přiblížiti se její duši (1, 2);

na zdlouhavé cestě, neboť když ona vyprávěla, bylo to jako poslouchat otevřenou knihu (č.) – na zdlouhavé cestě (1) –na dlouhé cestě (2);

Elinsonovu?“ (č.) – Elinsovou?“ zeptala jsem se. (1, 2);

Zabýváte se pěstováním květin? (č-, 1) – Pěstujete květiny? (2);

Smrt (č.) – kostlivec (1, 2);

zmínila při našem seznamování (č., 1) – zmínila (2);

Oknem dívala se daleká zářivá plocha zamrzlého rybníka jako ohromná perleť, plná duhových křivek. Na černém mramorovém stolku pod benátským zrcadlem stála stará, tyrkysově modrá váza z fajánse s kyticí rozkvetlých čemeřic. (č.) – Na černém mramorovém stolku pod benátským zrcadlem stála stará tyrkysově modrá váza z fajánse s kyticí rozkvetlých čemeřic. Oknem dívala se daleká zářivá plocha zamrzlého rybníka jako ohromná perleť plná tuhových křivek. (1, 2);

která mě snadno uchvacuje (č.) – které snadno podléhám (1, 2);

cítila jsem potěšení (č., 1) – pocítila jsem konečně potěšení (2);

zanalysovat (č.) – zbádati (1) –zjistiti (2);

ale cítím, že mi budete blízkou (č.) – ale cítím, že byste mi mohla býti tak blízkou (1) – ale chtěla bych vás míti tak blízkou (2);

je taková laskavá nálada očekávání (č.) –v náladě očekávání (1) – náladu očekávání (2);

loučila se se mnou mnohými žhavými polibky … (č.) – loučila se žhavě mě líbajíc. (1, 2);

a zadívala jsem se (č.) – usedla jsem k oknu a zadívala jsem se (1) –usednuvši k oknu zadívala jsem se (2);

Nade mnou v pokoji (č.) – V pokoji nade mnou, v Terezině ložnici, (1, 2);

ozvaly se kroky Teréziny. I ona odešla do ložnice. Ale kroky počaly se vracet a vracet od stěny ke stěně. Ozývaly se stále shora kobercem tlumené kroky neustávající, jako člověka, který zapuzuje tím jednotvárným pohybem bolest nebo starost. (č.) – ozvaly se kroky tlumené kobercem a počaly se jednotvárně vracet od stěny ke stěně a neustávaly jako přecházení člověka, který zapuzuje tím opakovaným pohybem bolest nebo starost.(1) – ozvaly se kroky tlumené kobercem a počaly se jednotvárně vracet od stěny a neustávaly jako přecházení člověka, který zapuzuje tím opakovaným pohybem bolest nebo starost. (2);

utišiti (č.) – zeptati sem co se přihodilo, utišiti (1, 2);

v parku v hrobce odpočívá. Jsou tomu dva roky. (č.) – jsou tomu dva roky, v parku v hrobce odpočívá. (1, 2);

A nezatoužit po světě. (č.) – abyste nezatoužila po světě. (1, 2);

přisvědčila jsem (č.) –  přisvědčila jsem ještě ostýchavěji (1) –přisvědčila jsem ostýchavěji (2);

U vchodu ovšem cypřiše. (č.) – Vchod zastiňovaly cypřiše. (1, 2);

Jala jsem se prohlížeti (č., 1) – Prohlížela jsem (2);

odhodlaně (č., 1) – odhodlaně s nucenou veselostí (2);

Zasmála se nedůvěřivě. (č.) – Mávla odmítavě rukou. (1, 2);

položila přede mne na stůl starý šperk (č.) – přinášela vzácný starý šperk (1, 2);

Šla (č.) – Věděla jsem, že jde (1, 2);

co bych jí řekla (č., 1) – co řeknu (2);

Nebo je to bloudící její duše? Nebo je to snad duch mrtvé Berty? (č.) – jako bloudící duše, jako duch mrtvé Berty? (1, 2);

Jaká scéna by nastala (č., 1) – Co by se stalo (2);

jako zaklínání (č., 1) – jako hlas o pomoc (2);

Slyšela jsem (č.) – Zadržovala jsem rukou tlukot srdce (1, 2);

mě dusilo (č., 1) – mě dusilo jako můra (2);

chryzolitový a perlový šperk (č., 1) – krásný náhrdelník (2);

hvězdy, až (č.) – hvězdy, modrost, až (1, 2);

Vzduch stával se šedivým, jakoby proslzeným, zadýchaným, ospalejším nežli (č.) – Vzduch šedivěl, perleťověl, jakoby se proslzoval, zadýchával, ospaleji nežli (1) – Vzduch šedivěl, perleťověl, proslzoval se, zadýchával, ospaleji než (2);

za křovinami pamelníku a brslenu (č.) – za stěnou hustých křovin (1, 2);

Ohlédla jsem se. Bylo ticho. Soumrak (č.) – Ohlédla jsem se. Soumrak (1, 2);

že Teréza bude žít veliké zklamání. (č.) – že takto odcházím. Jak bude Tereza zklamána! (1, 2).

 

O mnichu Synesiovi

vln. Veliký obzor (č.) – vln, proteplených místy horkými vřídly. Veliký obzor (1) – vln, prostoupených horkými vřídly vyvěrajícími ze země. Obzor (2);

v tom sevření země; jeli jsme po břehu řeky jako po dně ohromné vázy plné květin (č.) –  v tom sevření země; jeli jsme po břehu, jehož bujná vegetace překvapovala (1) – v tom sevření země, zelených trávníků a bujného rostlinstva (2);

krásným šněrováním (č., 1) – zlatým a stříbrným šněrováním (2);

mezi nás. Položil všechen svůj majetek v penězích přede mne a čekal na odpověď, skloniv hlavu až k zemi. A když (č., 1) – nás. Když (2);

A pak po občerstvení vedl (č., 1) – A vedl (2);

pouze polibky slunce (č.) –pouze slunce (1) – slunce (2);

ideám (č., 1) – myšlenkám i skutkům (2);

krásný člověk (č., 1) – zajímavý člověk (2);

černém hábitu (č., 1) – v černé sutaně (2);

blud svírající (č.) – blud nebo pochybnost svírající (1, 2);

prsa … (č., 1) – prsa nebo vymodliti si něco? (2);

tam v hrůzách záření (č., 1) –  tam v divukrásách a hrůzách světel (2);

Ale nesmíme mu dáti na jevo obdiv, ani vyjádřiti mu přímo, jak na něho pohlížíme. (č.) – Ale nesnese projevu úcty ani podivu, ani chvály. (2);

Podivno bylo nám hleděti (č., 1) –S úžasem hleděli jsme (2);

nebo pláč toho člověka (č., 1) – nebo pláč nebo modlitby toho člověka (2);

barevné polosvětlo (č., 1) – plavé a růžové polosvětlo (2);

a činilo patrným fresku (č., 1) – a jím zářila freska (2);

ostříhanou hlavou (č.) – s ostříhanými vlasy (1, 2);

jali jsme se pocházeti (č.) – procházeli jsme se (1, 2);

každý záhyb, řetěz (č.) – každý záhyb (1) – pozlacovalo každý záhyb (2);

duchovité oči (č., 1) – duchovitý pohled (2);

pak polohlasem (č., 1) – polohlasem jen mně slyšitelným (2);

nerozuměl. (č., 1) – nerozuměl a netušil jsem, že dojde až sem někdo z Čech. Tak mimo svět. (2);

kdysi toužil (č., 1) – kdysi velmi, velmi mlád toužil (2);

život (č., 1) – život neb dobrý všední život (2);

nerozřešená. Chci napsati věrně, jak jsem žil a kam jsem těmi cestami došel. Teď (č.) – nerozřešená. Teď (1, 2);

přemýšlení. Až vypíšu (č.) – přemýšlení, chci napsati věrně, jak jsem žil a kam jsem těmi cestami došel. vypíšu (1) – přemýšlení, chci napsati věrně, jak jsem žil a kam jsem těmi cestami došel. vypíši (2);

a truchlil jsem, že ztrácely záhy hladký povrch, jak rád (č., 1) – jak rád (2);

podíval se na mne (č., 1) – podíval se vřele a vesele na mne (2);

matce, své sestře (č.) – matce (1) – mamince (2);

stín. Otec (č.) – stín. Všem se nám líbila. Otec (1, 2);

dotkla. Otec (č., 1) – dotkla. A žel, nebyla dobrá, nebyla dobrá! Otec (2);

já. Z té věty (č., 1) – já. Nevím, snad Karel, snad Vojtěch, maminka ne. Z té věty (2);

neodešli? Šílené záští (č., 1) – neodešli? Bože, proč jsme se jen nesebrali a neodešli! Šílené záští (2);

matku. A pak (č., 1) – matku. Prudká rána dopadla přes její čelo. A pak (2);

Navštívil jsem naposledy matku … A již jí nikdy nespatřím. Odcházel jsem navždy. (č.) – Navštívil jsem naposledy matku. Za Prahou na nepřehledné pláni stojí veliký dům, kam jsem se k ní odebral. Čekal jsem v stinné prochladlé hovorně. Jeptiška ji konečně přivedla. Nezapomenu té chvíle, kdy jsem ji opět spatřil, zestárlou, v trestnických modrých plátěných šatech. Všecko, co jsem chtěl říci, zlomilo se v pláči, a co jsem činil, jako bych byl strojem, polibky, pohyby, všecko mi připadalo úžasně ztrnulé a hrozné. Náš hovor byl však bezvýznamný a skoro rozpačitý, ale líbal jsem ji, zoufale, strašně, horečně. Naposledy jsem líbal lidskou bytost. Poněkud se přece vzmužila, jako by v tváři zaplanula, v očích zlítostnila, po chvíli však hleděla opět tupě před sebe očima vpadlýma, plnýma těžké zádumčivosti, očima, které jistě stále sledují průvod zlých dnů, a dokud budou hleděti, nikdy nezbaví se stínu, který se vloudil do nich oné osudné, strašlivé noci. Milosrdná sestra se vrátila, citlivě pohlížena na ni a pološeptem mi o ní vypravovala. Sklání se nade všecky ty duše, jako by přijímala jejich neštěstí za své a jako by snímala jejich viny, alespoň pro všecky má své důvody k vysvětlení a k odpuštění. I ke mně byla citlivá a blahosklonná. Sledoval jsem bezděky zraky těch dvou žen, odsouzených do smrti pod jednu střechu, která je jedné vězením a druhé domovem. Rozloučil jsem se s matkou. Odcházel jsem na vždy. A již jí nikdy nespatřím. (1)Navštívil jsem naposledy matku. Za Prahou na nepřehledné pláni stojí veliký dům, kam jsem se k ní odebral. Čekal jsem v stinné prochladlé hovorně. Jeptiška ji konečně přivedla. Nezapomenu té chvíle, kdy jsem ji opět spatřil, zestárlou, v trestnických modrých plátěných šatech. Všecko, co jsem chtěl říci, zlomilo se v pláči, a co jsem činil, jako bych byl strojem, polibky, pohyby, všecko mi připadalo úžasně ztrnulé a hrozné. Náš hovor byl bezvýznamný, skoro rozpačitý, ale líbal jsem ji zoufale, strašně, horečně. Po prvé a naposledy jsem líbal lidskou bytost. Poněkud se přece vzchopila, jako by v tváři zaplanula, v očích zlítostnila, po chvíli však hleděla opět tupě před sebe očima vpadlýma, plnýma těžké zádumčivosti, očima, které jistě stále sledují průvod zlých dnů, a dokud budou hleděti, nikdy nezbaví se stínu, který se vloudil do nich oné osudné, strašlivé noci. Milosrdná sestra, velebná matka Rita, se vrátila, citlivě pohlížena na ni a pološeptem mi o ní vypravovala. Sklání se nade všecky ty duše, jako by přijímala jejich neštěstí za své a jako by snímala jejich viny, alespoň pro všecky má své důvody, aby je ospravedlnila a přiblížila vykoupení. I ke mně byla citlivá a blahosklonná. Sledoval jsem bezděky zraky těch dvou žen, odsouzených do smrti pod jednu střechu, která je jedné vězením a druhé domovem. Rozloučil jsem se s matkou. Odcházel jsem na vždy. A již jí nikdy nespatřím. (2);

Příliš jasná noc osvětlovala ve výšce teď zřetelně temnou postavu Synesiovu. Vzpomněla jsem si na jeden podzimní zářijový den předešlého roku. Vyvstal mi před očima obraz nepřehledné daleké plochy polí, křižovaný bílými cestami; tam cosi táhne se pronikavým světlem jako stín až tam, kde nejasně končí obzor, jako stín neznámého původu. A vidím rozsáhlou ovocnou zahradu a v ní po různu skupiny pracujících trestanek v modrých plátěných šatech, a tiše přecházejí milosrdné sestry, a vidím bílé prostranné sítě, kde jsou ženy tak různých fysiognomií spojeny ku společné práci. A pamatuji se s určitostí na jednu z nich – churavou, sedící na odestlaném lůžku v trestnickém oddělení nemocničním. Hleděla tupě před sebe očima vpadlýma, plnýma těžké zádumčivosti, očima, které jistě stále sledují průvod zlých dnů, a dokud budou hledět, nezbaví se stínu, který se vloudil do nich oné noci. Je to matka Synesiova. Milosrdná sestra citlivě pohlížela na ni a pološeptem o ní vypravovala. Sklání se nade všecky ty duše, jako by přijímala jejich neštěstí za své a jako by snímala jejich viny, alespoň pro všecky má své důvody k vysvětlení a k odpuštění. Sledovala jsem dlouho zraky těch dvou žen, odsouzených do smrti pod jednu střechu, která jedné je vězením a druhé domovem. A tenkráte velmi upjatě myslila jsem na nejmladšího syna trestančina, který si odpykal před lety trest … Podivno, že se s ním zde shledávám. A opět pohlédla jsem vzhůru k Synesiovi. A četla jsem další líčení jeho podivného života: (č.) – Příliš jasná noc osvětlovala teď zřetelně temnou postavu Synesiovu. Četla jsem dále: (1, 2);

pro zachycení nohy (č., 1) – aby se o ně zadržely nohy (2);

může se utrhnout a zřítit (č., 1) – snad se někdy utrhne a zřítí (2);

kdosi nahoře mezi skalami volal (č.) –nahoře ozvěna mezi skalami volala (1, 2);

mohu se ponořiti (č., 1) – budu se volně ponořovati (2);

cestou k ukončení (č., 1) – cestou velebného, touženého konce (2);

Matkou boží. Vítr (č.) – matkou boží. Vítr (1) – matkou boží, která se usmála a promluvila. Vítr (2);

mávající prapory (č.) – mávající zbraněmi a prapory (1, 2);

mimo život (č., 1) – mimo svět, mimo život (2);

přicházejí na mne (č., 1) – přepadají mě (2);

někdy pozbývám i sil (č.) – někdy opojen, pozbývám i sil (1) –někdy opojen již, již pozbývám sil (2);

nitro člověka (č.) – nitro člověka, jeho duše (1)– nitro člověkovo, jeho duše (2);

Pomalu celý klášter obstoupil skálu. (č., 1) – Celý klášter shromáždil se u skály. (2);

zablesklo, objevilo se (č.) – zablesklo, tak že na místech, kde asi klečel Synesius, objevilo se (1, 2);

tak silně osvětlen (č., 1) – tak silně měsícem osvětlen (2);

na kameně. „Pokusím se (č., 1) – na kameně. Nebo jsme se mýlili? Nebo se nám to jen zdálo?“ Pokusím se (2);

Hvězdy (č., 1) – Luna zašla. Hvězdy (2); z

v soumraku a neobjevoval se (č., 1) – v soumraku (2);

igumen. „I kdyby (č., 1) – igumen truchlivě a přísně. „I kdyby (2);

do nebe. (č., 1) –do nebe, andělé ho vzali do nebe! (2);

spatřil!“ Ženy (č., 1) – spatřil! Ano, i já ho tak spatřil této noci. Ženy (2).

 

II.

Při ediční práci jsme se řídili především příručkou Editor a text (2006) a Pravidly českého pravopisu (Academia, 2010).

Pravopisné jevy jsme v textu soustavně upravovali podle dnešní normy. Do vyšších jazykových rovin jsme zasahovali jen velmi zdrženlivě, neboť jsme chtěli maximálně respektovat specifika autorčina projevu. Grafickou stránku textu jsme upravovali v několikerém směru: proložení jsme nahrazovali kurzivou, opakovaně jsme odstranili nadbytečné mezery. Příklady uvádíme zpravidla v nom. sg. pokud není třeba demonstrovat jiný tvar. Slovesné tvary ponecháváme v původní podobě. V poznámce neevidujeme početné tiskové chyby výchozího vydání, které jsme opravovali automaticky (např. náhodné a nemotivované Siranus m. Siranuš).

Do kvantity domácích slov zasahujeme jen výjimečně (matka m. mátka, štkaní m. štkání, usilovně m. úsilovně, vybádal m. vybadal). Podle dnešních pravopisných zásad opravujeme kvalitu u slovesných tvarů, konkrétně u hlásek r a ř (otevřu m. otevru, umřu m. umru) a také c/č (utlučte m. utlucte). Koncovku –ť nahrazujeme dnes užívanou hláskou –t (jest m. jesť). Podobu upravujeme také u slov obsahujících hlásku i namísto dnešního j (např.: napjala m. napiala, napjatě m. napiatě, odepjal m. odepial, upjatě m. upiatě). Dále jsme podle dnešního úzu upravili prefixy na z a naopak: setmělo se m. zetmělo se, strávím m. ztrávím, zhroutilo se m. shroutilo se, zpočátku m. spočátku. Četné předložky ve spojení s genitivem jsme měnili na z, např.: z cesty m. s cesty, z keřů m. s keřů, z mezka m. s mezka, ze světa m. se světa, z výše m. s výše, ze země m. se země. Dohromady píšeme rovněž spřežky (kupodivu m. ku podivu, poprvé m. po prvé, vlevo m. v levo, vpravo m. v pravo, zaživa m. za živa). Podle dnešního úzu upravujeme i segmentaci slova sebemenší (m. sebe menší) a odstraňujeme zdvojené souhlásky (sedlý m. ssedlý).

Významné zásahy si vyžádalo psaní přejatých slov. Kvantitu jsme upravovali podle dnešní podoby především např. u slov (ateliér m. atelier, diskrétní m. diskretní, džamie m. džámie, monotónně m. monotonně, nervózní m. nervosní, pistácie m. pistacie, sonáta m. sonata, sultán m. sultan), dvojhlásku ae/ai jsme nahradili samohláskou é (chiméra m. chimaera, pléd m. plaid), obdobně dvojhlásku ya fonetickou podobou, tj. (fajánc m. fayans). Psaní s/z jame měnili uvnitř cizích slov fantazie, fez, filozof, chryzolit, nervózní, penzionát, póza (m. fantasie, fes, filosof, chrysolith, nervosní, pensionát, pósa). Konsonantickou skupinu th jsme upravili na t (bibliotéka m. bibliotheka pateticky m. patheticky, patos m. pathos), obdobně jsme změnili skupinu rh na r (rododendron m. rhododendron). Podle platných pravidel jsme upravili i pravopis jiných přejatých slov a píšeme tedy např. rasa m. raça a skica m. skizza. Vlastní jména rovněž upravujeme podle dnešní podoby (Armén, Arménka m. Armen, Armenka, Bujukdere m. Bujukderé, Murad m. Murat), u jmen exkluzivních či dnes neužívaných (např. Synesius, Siranuš) ponecháváme autorský způsob psaní. V případě slova Wertheimka nahrazujeme písmeno písmenem w (Wertheimka m. Vertheimka).Slovo bůh a slova od něj odvozená píšeme v souladu s převažujícím autorčiným územ s malým počátečním písmenem (pokud není použito explicitně v náboženském významu). Pozdrav s Bohem upravujeme na podobu sbohem.

Dobové zakončení gen. pl. mask. –ův upravujeme na –ů (keřů m. keřův, stínů m. stínův). Dále měníme např. zastaralý pádový tvar lok. pl. fem. nocech na nocích. Opravili jsme rovněž tvar dat. pl. mask. schůdkám na schůdkům a tvar gen. sg. mask.  ze vrat monastýra na ze vrat monastýru. Ve větě J´aime de vos longs yeux la lumiére verdâtre! jsme opravili francouzský člen (m. J´aime de vos longs yeux lu lumiére verdâtre!).

K úpravám jsme přistoupili rovněž v oblasti interpunkce. Opakovaně jsme rušili čárku v poměru slučovacím  a také v případě těsného přívlastku. Upravujeme psaní malého písmena na velké po tečce, otazníku a po dvojtečce (např. Mám pocit, že otvírám okno vstříc dalekému vzduchu, plnému soumračného slunce.  ̶   ̶   ̶  a že moje zpověď dojde vyslyšení. m. Mám pocit, že otvírám okno vstříc dalekému vzduchu, plnému soumračného slunce.  ̶   ̶   ̶  A že moje zpověď dojde vyslyšení.; Proč mě teď volá? Jako bloudící duše, jako duch mrtvé Berty? m. Proč mě teď volá? jako bloudící duše, jako duch mrtvé Berty? –; jako nit táhnoucí se řetěz? Vidíte až nahoře, tam nejvýše  m. jako nit táhnoucí se řetěz? vidíte až nahoře, tam nejvýše). Podobu uvozovek jsme sjednotili, zrušili jsme francouzské uvozovky i pomlčky, které je místy nahrazovaly v dialozích, a místo nich využili standardních uvozovek. Odstranili jsme také přebytečné pomlčky, které nebyly významotvorné (např. na konci odstavců). Dvojtečku ve významu čárky jsme nahrazovali právě čárkou. Za názvy jednotlivých povídek jsme generálně odstranili tečky.

 

EMENDACE

 

O krásné Siranuš: Praha hučela v tichém umlkání m. Praha mlčela v tichém umlkání (podle č., 1);

O mnichu Synesiovi: pohlížela m. pohlížena.

 

VYSVĚTLIVKY

 

O krásné Siranuš

Bujukdere – výletní čtvrť na okraji Istanbulu

Cařihrad – též Istanbul, Konstantinopol; hlavní město Osmanské říše, později také hlavním město Turecka

Černá džamie – mešita v Sofii, dnes zrušena

draperie – ozdobně nařasený dekorativní závěs, obvykle neprůhledný

džamie – muslimská modlitebna

efendi – titul tureckých úředníků, kněží a učenců

fâtiha – první súra Koránu, vyjadřuje chválu Boha

Galata –  část městského obvodu Beyoğlu v evropské části Istanbulu

Chalki – řecký ostrov souostroví Dodekany

chalva – orientální cukrovinka z pražených rozemletých jader, cukru, mouky a bílků

Jildiz-Kiosk – Yildiz-Kiosk; rozsáhlý komplex bývalých sultánských osmanských paláců a vil, postavených na přelomu 19. a 20. století

klen – javor klen (javor horský), listnatý strom, běžný ve střední a jižní Evropě

komonice – vysoká bylina s hrozny žlutých nebo bílých květů

korintské hlavice – hlavice korintského sloupu, obvykle výrazně dekorativní, často zdobené motivem listoví

moruše – morušovník, opadavé středomořské stromy, jejichž jedlé plody (moruše) připomínají ostružiny; jeho listy se živí bourci morušoví, kteří vyrábějí hedvábí

Mramorové moře – dnes Marmarské moře, vnitrozemské moře oddělené od Černého moře Bosporským průlivem, odděluje asijskou část Turecka od evropské

nargilé – orientální vodní dýmka

Odessa – dnes Oděsa; město a přístav na jihu Ukrajiny

Peru – též Beyoğlu, istanbulská čtvrť, oddělená od historické části města přístavem Zlatý roh

plihý – měkký

pronásledování a pobití Arménů – zřejmě míněna turecká genocida, k níž došlo v r. 1908

routa – routa vonná; zelený polokeř vysoký asi 80 cm se žlutými květy

Sofie – dnes hlavní město Bulharska

Stambul – město Istanbul, též stará istanbulská čtvrť na jihu přístavu Zlatý roh, rozsah města za císaře Konstantina

sultán Murad – sultánů tohoto jména bylo v historii několik, zde zřejmě Murad IV. (1612–1640)

sykomora – fíkovník sykomora, plodí ovoce podobné fíkům, dorůstá do výšky 10–15 metrů a neopadává

tespek – šperk.

 

Mimo svět

Beethovenova sonáta Rozloučení – pravděpodobně Sonáta č. 26 Es dur, op. 81a Les adieux; Ludwig van Beethoven (1770–1827), německý hudební skladatel

Corregiova Dívka s labutí – správně Léda s labutí (1531­–1532), dnes v Staatliche Museen, Berlín; Corregio (1489–1534), italský malíř, významný představitel renesance

čemeřice – jedovatá rostlina s výraznými různě zbarvenými květy, dříve užívaná v lékařství

duchovitý – mající podobu, znaky duchů, přízrakový, nehmotný

fajáns – jemná keramika s bílou glazurou, zpravidla zdobená barvou

chryzolit – drahokam, zelená průhledná odrůda olivínu

,J´aime de vos longs yeux la lumiére verdâtre! ̒ – Mne zelenavý třpyt tvých dlouhých očí svádí; verš z Baudelairovy básně Podzimní zpěv (přel. F. Hrubín); Charles Baudelaire (1821–1867), francouzský básník a překladatel, jeden z tzv. prokletých básníků

Rigi – horský hřeben v oblasti Luzern, tzv. Centrálním Švýcarsku, cca 2000 m. n. m.

 

O mnichu Synesiovi

eben – tvrdé, těžké černé dřevo tropických stromů užívané k výrobě nábytku, hud. nástrojů a v řezbářství

fez – orientální kulatá plstěná pokrývka hlavy se střapcem (pro muže), zdobená perlami a zlatem (pro ženy), nazvaná podle původního místa výroby, marockého města Fezu

ibišek – proskurník; bylina nebo dřevina s pilovitými listy a velkými květy různých barev, z nichž některé se u nás pěstují jako dekorační

igumen – představený pravoslavného kláštera

ikona – obraz Krista nebo svatých v pravoslavné církvi

litanie – círk. katol. modlitba, v níž se předříkávač a věřící dlouhou řadou oslovení a proseb střídavě obracejí k bohu a světcům

liturgie – bohoslužebné obřady a úkony, bohoslužba

malachitový – barvy malachitu; malachit: smaragdově až měděnkově zelený ozdobný kámen nebo polodrahokam

monastýr – klášter východních církví křesťanských, zvláště pravoslavných

sedlý – ztuhlý v sedlinu, usazeninu

Augustin – biskup v Hippo, autor mnoha kázání a spisů; patron teologů a knihtiskařů, učitel církve; vzýván za dobrý zrak.