Byl důvěrný nedělní soumrak. Sedělo nás několik v salonku virtuosky na klavír slečny Olivové. Dokončila právě improvizaci, která způsobila takovouto náladu: pomalu vstávali jsme jeden po druhém z šerých koutů, ztlumených ještě draperiemi a sesedli jsme si jako na dotek rukou a očí. Slečna vstala, prošla salonkem k oknu a řekla:

„Zvu vás ke skrovné večeři.“

Služka přitáhla stolek k pohovce, prostřela, pokryla stůl studenými pokrmy, otevřela dvě láhve vína a rozsvítila v rohu salonu lampu s rudým stínidlem. Slečna Olivová rozevřela okno.

Praha hučela v tichém umlkání. Ze zahrad přicházela teplá vůně akátů.

Tušila jsem, že všichni souhlasně myslíme na obsah právě dohrané fantasie. Komnata byla ještě plna vyprávění těch tónů.

Kdosi řekl: „Vaše hra byla příliš epickou; dojista nějaký román, s kterým jste se potkala na svých cestách. Kdybych neměl touhu slyšeti jej z vašich úst, sám bych vypravoval…Vnuknutím vaší hudby.“

Slečna usedla k nám. Řekla: „Bylo by sice zajímavé vás poslouchati, co vám moje hra pověděla, ale nevěřím, že byste se dopátral z ní onoho románu, pod jehož vlivem jsem před chvílí hrála. Byla jsem vskutku unesena vzpomínkou na řetěz událostí, které mě kdysi velmi vzrušily. Ale vy, příteli, vybásnil byste cosi zcela nového. Ale vzbudil jste touhu ve mně, pověděti vám tu historii.“

Obrátili jsme se všichni k slečně, jež vysoká, štíhlá, v zeleném splývavém rouchu vstala, stáhla stínidlo lampy, takže celá komnata utonula v rudém polosvětle, plném hlubokých stínů.

Služka prošla tiše salonem, přivřela okno, nalila vína, otevřela škatulku egyptských cigaret.

Povečeřeli jsme beze slova, skoro v spěchu, jakoby v obavě, aby nic neuniklo z nálady očekávaného vyprávění.

Světla, rozptýlená po příkrých stráních města, třásla se ve tmě. Přitlumené hlasy vody a kamenných ozvěn z ulic vcházely opatrně a nerušily našeho napětí.

Slečna Olivová usedla konečně do hlubokého křesla blízko lampy, takže její bledá, nervózní tvář byla jediná v celé komnatě zaplavena růžovou září. Její tělo zmizelo ve stínu…I my byli jsme ve stínu.

Slečna vyprávěla:

„První věta mé hry tvořila vzpomínku na návštěvu u krásné Arménky Siranuš, která mi byla představena za mého koncertování na knížecím hradě v Sofii. Krásná žena, jako vytesaná z mramoru, cosi studeného v ní zrovna bolelo, a při tom nehybném klidu svítily černé, polodlouhlé, přivřené její oči jako výhně. Nesla se velmi elegantně a prostě. Všechno její chování mělo jistý výraz pohrdání a zároveň skromnosti. Nic od nikoho nechtěla, všecko od sebe; to bylo patrné. Pozornost takové bytosti nějak více lichotí, nežli vlídná blahosklonnost knížat.

A snad proto druhého dne po koncertě navštívila jsem Siranuš. Bydlela v nízkém, růžovém domku vedle Černé džámie. Přivítala mě se zdrženlivým nadšením, úsměv jen přelétl její tvář, ale stiskla mi silně ruce. Měla bílé, těsné šaty z měkké vlny bez lesku. Přinesla v skleněné nádobě jemně zazelenalý sladký pokrm z pistácií a nalila do sklenice vody. Řekla zamyšleně, ale jaksi významně:

,Až poplujete Bosporem, vzpomeňte si na mne.̒ přimhouřila oči a zase je rozevřela. A krátkými větami sdělila mi, že vyučuje v Sofii francouzštině a angličtině, že odešla z Cařihradu za velikého pronásledování a pobití Arménů. Její matka žije dosud na Bosporu nedaleko Arnaut Key v dřevěném domku, ztraceném v zeleni sykomor a cedrů.

Ptala jsem se jí s účastí na ony hrozné doby bouří. Vyprávěla tichým hlasem klidně, jako by předčítala lhostejnou stať z dějepisu. Doznávala, že Arméni provokovali, příčinu sami zavdali, ale že to byl všecko vlastně živelní boj nejchytřejšího, nejduchaplnějšího a nejlstivějšího plemene s pohodlným a tupým utlačovatelem fanatické vrchnosti turecké, vyprávěla, jak Zlatý Roh polykal nesčetné mrtvoly, jak po ulicích krev potoky tekla a hrůza vyštvala mnohé i nejklidnější Armény za hranice. Dívala jsem se na ni pátravě. Co skrývá asi tato duše! Mám na ni vzpomenout, až popluji Bosporem. Má toto přání zvláštní vztah, nebo je pouhou společenskou frází?

Odcházela jsem z růžového domku. Siranuš mě vyprovázela.

Od plotu, za nímž se vlnila vysoká kukuřice, přiběhl k nám hezký hošík asi tříletý, a ukazoval na dlani lezoucího brouka. Stará chůva nedaleko hýčkala děcko a vedle ní seděla dvě děvčátka asi pětiletá, velmi vážná a zamyšlená.

Siranuš pohnuvši hlavou zrychlila kroky.

,Nenávidím dětí,̒ pokrčila rameny.

,To je skoro veselé,̒ řekla jsem.

Pohlédla na mne překvapeně a mluvila tichým hlasem, plným přízvuku.

,Narození je cosi velmi odporného. Maličké dítě je hnusné. Původ člověka! Je v tom cosi tak skličujícího, jakoby nízkého. Připadá mi mnohem krásnější jeho konec  ̶  smrt.̒

Odmlčevši se krátce, dodala velmi tlumeně: ‚Až tedy polujete Bosporem, vzpomeňte si na mne.̒ Slíbila jsem.

Řekla ještě: ‚Schází mi tu moře. Stůňu skoro po něm.̒

Zastavily jsme se před vraty hotelu, kde jsem bydlela. Podala mi ruku na rozloučenou a bylo zřejmo, že by mi ráda něco svěřila. Její černé, podlouhlé oči zatěkaly soumrakem nerozhodně a netrpělivě, zadržela mě ještě okamžik, ale nevyjádřila se. Daly jsme si sbohem.

Cosi nevysvětlitelného činilo mi Siranuš podivně zajímavou. Řekla jsem si, že působí tak patrně její krása, její neobyčejný význačný typ a částečně snad i ono poslední gesto.“

Slečna Olivová zazvonila na služku, která přinesla samovar. Slečna podala nám čaj. Veliké okno bylo zahaleno modrostí noci. A slečna vnořila se opět do růžové záře hedvábného stínidla… Připomněla nám své koncertování v Cařihradě, o němž několikrát již vyprávěla… Tenkrát rozloučivši se s Arménkou Siranuš jela také přímo do Cařihradu.

„Miluji ono město,“ říkávala, „kde se stýká tolik různé krásy, volnost a otroctvím, hrůza s blažeností.“

Zjevovala se mi živě směsice domků, tureckých hřbitovů, ohromných mešit s minarety, zázračně zbásněná nad mohutným pruhem Bosporu, slyšela jsem bouřiti Černé moře a viděl jsem bílými mlhami jako sperlenými závoji svítící rozkoš moře Mramorového s nádherou rozkvetlých ostrovů.

Slečna pokračovala:

„Ubírala jsem se tehdy s malou společností na návštěvu k řecké rodině do Arnaut Key.

Pluli jsme Bosporem kolem bílých paláců jako zakletých, kolem nepřehledných zahrad, míjeli jsme turecké hřbitovy s rozkolísanými pomníky. Řekla jsem si: budu vzpomínati na Siranuš. Snad tímto parníkem často plula, dívajíc se do modrého pohybu vln. Někde tam u Arnaut Key stojí asi její dřevěný domek s vroubkovanými žaluziemi a bílými záclonami.

Vystoupili jsme na břeh. Bílý minaret svítil jako vztyčený prst se svítícím velikým diamantem. U blízkého domku seděli Turci kouříce z nargilé. Stoupajíce podél tureckých obydlí došli jsme k háji moruší, klenů, akátů a cedrů. Spatřili jsme krásnou bílou vilu.

Alila, velmi veselá mladá paní, nás přivítala. Byla drobounká, jako dívka vyšlá z penzionátu, tmavá a plná pohybů. Tiskla mi horečně ruku. Vedla si mě ihned do stínů fíků, odkud byl čarovný pohled dolů na moře. A mnoho se ptala, stále se ptala, jaká jsou jiná města a jaká jsou divadla, promenády, koncerty, jako by nikdy s nikým nebyla mluvila, kdo byl v cizině. Konečně začala o lásce, smála se a zamyšleně umlkala. Vykládala, jak pozná podle barvy moře, vrátí-li se její Alexander vesel nebo mrzut, oblak oblaku prý určitě dává tajemné zprávy lásky, poslané vzhůru milenci. Vyprávěla, že polibek má nepopiratelný vliv na světlo toho dne, kdy byl dán. A tlumíc hlas, jmenovala rostliny, jichž odvar vzbuzuje erotické touhy a připoutává. Opakovala slovo připoutává s výrazem prohlédnutého tajemství. Její hovor laškoval slovy a smíchem, a přece se v něm třáslo cosi nervózně chorobného, když šeptala zavírajíc oči a tisknouc dlaně ke spánkům: ‚Mám Alexandra strašně ráda, ale on to nechápe.̒

,Co celý den děláte? ̒ zeptal se kdosi ze společnosti.

Velmi se rozesmála.

,Nic, docela nic. Miluji nečinnost. Nic, nic. Sláva lenosti! Ráno hodně dlouho spím, pak se pomalu oblékám, lépe řečeno, dám se oblékati, pak vyjdu ven, dýchám vůni moře a květů, přecházím a dívám se na nově rozkvetlé zvony a kalichy, lehnu si do sítě nebo do teplé trávy a sním a někdy si zpívám. Mám hlad příbuzný jednomu skrytému ptáku v údolí Růží v Bujukdere.̒

Ukončila trylkem dlouhým a tichým, že nebylo patrno, kdy se rozplynul.

Někdo zatleskal. Přicházel elegantní mladý muž. Paní Alila představila svého muže s takovým smíchem, jako by se bylo událo něco velmi veselého. A to ji tak rozesmálo: pan Alexander měl v ruce jantarový tespek, svíral jej se vší vážností a zároveň skoro koketně štíhlými, pěstovanými prsty.

Alila spustila: ‚Ne, pohleďte, pán z pařížských bulvárů, loni si tam vykračoval, vidíte, jaký má dokonalý knírek a jaké nosí hedvábné šátečky a na levém oku sklíčko, ach, ach, umřu smíchem, můj sladký elegán hraje si s korálky tespeku jako nějaký efendi Hadži Ismail. Ach, fâtiha za jeho duši! ̒

Pan Alexander podal mi svůj tespek řka: ‚Prosím, pověste si jej u vás na severu pod obraz madonny, obětujte jej za mne a za spásu mé hříšné duše.̒

,On je znamenitý,̒ volala Alila.

Šli jsme velmi stinnou cestou po zahradě plné růží a lotosů. Blíže moře kvetly nádherné skupiny rododendronu. Alila i její muž vyptávali se na Čechy, náš severní kout připadal jim velmi romantickým.

Stmívalo se. V zahradě rozsvítili lampiony. Alila zazpívala. Věříte, že nezapomněla jsem podnes tu píseň, monotónní a zároveň vnikavou snad více přednesem nežli obsahem? Zazpívám ji, ale nebude to ona, je těžko nahraditi osobitý přízvuk Alilin…“

Slečna sedla ke klavíru. Zpívala:

 

Nevěsta závoj bílý odkládá,

a cedry šumí smutně v Keathané,

a moře zpívá s tichým polibkem,

mé lůžko slzami je postlané.

 

byť pláč byl dlouhý  ̶  navždy neusnem ̒,

nevěsty bledá růže uvadá,

můj závoj v dálku moře uniká,

a cedry šumí smutně v Keathané…

 

Pianissimo posledního verše utonulo v stínech komnaty, proměněné náladou těch tichých slok v kouzelný sad nad Bosporem.

Slečna zůstala sedět u klavíru úplně v stínu a mluvila jako z dálky:

„Alilin muž odešel po příkré cestě k moři a přinesl za chvíli velmi malé květy neznámé, silně vonné.

,Vůně polibků,̒ volala Alila, berouc mu je z ruky a všecky mi je nahrnula do klína.

,Nikdy neztratí vůně,̒ vysvětlovala se zvláštním úsměvem, ‚vezměte si je s sebou domů. A kdykoli otevřete krabici, kam je uložíte mezi drahé dopisy a šperky, vždycky vás omámí jejich vůně. Vznikly z polibků tak žhavých, jako dává nejstrašnější láska.̒

Alexander stáhl monokl z levého oka a zašeptal: ‚Romantické dítě! ̒

Alila sklonila hlavu a řekla: ‚Ne, on je větší romantik a stále zahrabán do nějakého světobolu, zdá se, že je mu tak příjemným, jako mně mé zlaté líné živobytí.̒

Alexander řekl shovívavě: ‚Svět je pomíjející, raduj se, mé dítě.̒

Alila dodala velmi mazlivě: ‚Ale chtěla bych míti dvanáct bílých pávů s ohromnými ocasy, plnými zdrobnělých sluncí.̒

Chvíli ještě se hovořilo, načež jsme se rozloučili.

Pan Alexander provázel nás k přístavu.

Alila volala ze zahrady: ‚Vraťte se ještě dnes, můj pane! ̒  A táhle, s truchlivým patosem, zpívala jeden verš písně:

 

A cedry šumí smutně v Keathané…

 

A pak následoval dlouhý trylek, podobný více zpěvu ptáka, nežli člověka.“

Slečna Olivová usedla si na předešlé místo k lampě a pokračovala:

„Na zpáteční cestě zastavila jsem se v Sofii.

Siranuš přišla ke mně do hotelu. Nikdy jsem ji neviděla krásnější. Byla nějak neklidna, jako by ji vzrušoval můj příchod z domova, který v cizině tím více milovala. Vyšly jsme si spolu za město po nepřehledné zelené rovině, kde poletovali čápi, voněla bílá komonice a vzduch byl růžový, jako zasypaný poupaty.

Začala mi vyprávět o svém otci, líčila jeho blouznivou povahu. On přece Armén, a nedovedl počítat a nepamatovat na svoji rodinu. Byl to dojista úpadek rasy v něm. Byl zlatníkem velmi dovedným, jeho fantazie mohla mu zabezpečiti úspěch, ale on neuměl ničeho pro sebe využitkovati.

Siranuš vyprávěla o zvláštním tespeku, který pracoval otec pro sultána Murata. Pozvedla řetízek hodinek, ukazujíc přívěsek, modrou azuritovou kuličku se vtepanými půlměsíci a sultánovým znakem. Její otec vytvořil pro sultána tespek jediný svého druhu, každý korál z jiného kamene, plné tajemných vtepaných značek a symbolických obrazů. A když sultána sesadili a zavřeli do bílého paláce nad Bosporem, sklátilo to otce do hrobu. On ho velmi miloval. Siranuš nemohla chápat oné dětinské oddanosti k poloblbému člověku. ,Jsou všickni idioti, loutky,̒ opakovala s pohrdáním, ,otec se klaněl jedné z nich, postavené v Jildiz-Kiosku na nejdražší starý perský koberec. A pomyslete si, já zdědila po otci tu hloupou blouznivost.̒

,Ne, tomu bych nevěřila,̒ namítla jsem.

Odpověděla: ‚Soudíte podle některých mých výroků nebo z mé upjatosti. Ale to všecko je strnulost z neštěstí.̒ Mluvila tiše a velmi stručně: ‚Zamilovala jsem se šíleně a nemohu se z toho vybaviti. Proto jsem vlastně odjela odtamtud. Zabila bych se.̒

Dlouho jsme šly mlčíce. Cítila jsem, že Siranuš mluvila pravdu. Konečně tiše, jako by nahlas myslila, líčila Siranuš muže, jehož miluje. Byl to podivný popis, skoro mazlivý a zase nervózně úsečný.

Slunce bylo velmi nízko a třáslo se po zelené rovině pastviny jako roztříštěné granáty. Čápi padali a vylétali a zase padali do trav.

Jak Siranuš mluvila, vznikala přede mnou kupodivu jasně představa onoho muže. A když ustala, obrátila jsem se k ní a vyslovila jsem tiše jako ve snu jeho jméno.

Zbledla, sevřela rty. Ale rychle se vzpamatovala a spěšně se tázala: ‚Jak je to možná, on vám řekl? ̒

,Ne, uhodla jsem prostě.̒

,Znáte ho? ̒

,Ano.̒

,Jak jste ho poznala? ̒

,Náhodou ve společnosti. ̒

,Prosím, vypravujte všecko.̒

Byl to Alexander, muž Alilin. Pověděla jsem Siranuš každou podrobnost o své návštěvě v Arnaut Key.

Upokojila se a vyprávěla pak velmi zamyšleně:

,Každý den sešla jsem se s ním na parníku, on plul do Stambulu do obchodu, já na Peru do hodin. Díval se na mne. Jak se umí dívat! A vzniklo to strašné v mém srdci. Věděla jsem, že má ženu a tím větší že je moje neštěstí, že jsem nedovedla potlačiti té lásky, která je kletbou mého života.  Jednou vraceli jsme se k večeru parníkem domů. Ani slova jsme do té chvíle nevyměnili, ale on si byl již vědom své moci nade mnou. Pluli jsme. Moře bylo modré, modré. Alexandrův pohled mě očaroval a učinil úplně bezmocnou. Seděl právě vedle mne, ale tak, že mi přímo hleděl v tvář. Bylo to v úhlu lodi.

„Pojeďme do údolí Růží,“ řekl tiše, utkvěle.

Ta slova pronikla mi až k srdci. Všecka jsem se zachvěla, ale ani jsem hlavou nepohnula. Díval se na mne a dotkl se prsty mé ruky. A to bylo, jako by mé krve se byl dotkl.

A řekl vnikavě:  „Pojeďme až do údolí Růží.“

A opakoval se stupňovaným přízvukem vroucnosti:  „Pojeďme až do údolí Růží.“

Voda svítila a vzduch byl prosycen vůněmi jara.

Neodpověděvši, nechala jsem minouti Arnaut Key. Zůstala jsem seděti na parníku vedle něho. Byla jsem spoutána jeho vůlí, nemohla jsem se pohnouti… V polovědomí vystoupla jsem až v Bujukdere. Následovala jsem ho. Šli jsme a šli. Jeho vila s Alilou, náš dřevěný domek, kde matka čekala, všecko zapadlo daleko, zmizelo. A my jsme šli a šli. Vešli jsme za neprůhledné stromy s tajemnými vůněmi skrytých květů, s šeptajícími písněmi, umlklými ozvěnami a nekonečným tichem.̒

Siranuš se zastavila a zavřela oči.

,Byla jsem s ním v údolí Růží. „Kdybych byl volný, přivedl bych si tě pod svou střechu,“ opakoval vroucně a přesvědčivě. A tím, tím slovem jsem se vzpamatovala. „Jsem tvá, řekla jsem mu,  ̶  ale nikdy, již nikdy nesmíme se sejíti. Dosti těžký je můj hřích pro celý život. Nechci již nikdy ani Alilu klamat, ani se s Alilou děliti. Kdybys byl volný, byla bych navěky tvá.“ Sevřel mou ruku, jako v zaslíbení.  „Jsem tvůj,“ řekl.

Zdá se vám snad patetickou právě vylíčená scéna, ale všecky okolnosti ji takovou učinily a taková vrostla do mého života a je schopna pokračování.

Rozešli jsme se. Několik dní nato vznikly arménské bouře, a já pod záminkou práce odjela jsem z Cařihradu. Nedovedete si představiti, co jsem prožila zde těžkých dob. Práci jsem získala snadno a daří se mi skvěle, ale trpěla jsem velikým steskem. A což bylo horší toho: Alexander přijel za mnou. Odolala jsem mu. Nevpustila jsem ho. Bloudil za mnou výhní ulic, den ze dne, den ze dne, přibližoval se mi, odmítala jsem ho, proklínal mou umíněnost. Čekal před domem, kde jsem vyučovala, procházel se celé noci pod mými okny. Konečně jsem ho přijala a řekla jsem mu příkře, že se zabiji, neodejde-li. A tak jsem se ho konečně zbavila. Spatřila jsem ho později ještě jednou: stál nepohnutě vedle Černé džámie. Opakovala jsem neústupně, že se usmrtím. A od té doby nepřišel.̒

Siranuš zaštkala, ale nebylo to štkaní pláče, spíše křečovitý vzdech zoufalství.

Řekla: ‚Týrám se, mučím, abych neměla síly touhy, abych ztratila schopnost vášně. Stávám se zvednutýma rukama do největší únavy, až přemožena usnu, nebo opakuji tisíckrát bezvýznamné slovo, abych ubila myšlenku, nebo si způsobím tělesnou bolest  ̶  uskřípnu se, říznu se, udeřím, abych zkrotila duši. Stará vykladačka karet na Chalki předpověděla mi zmatenost osudu a pak dodala: „Studený polibek.“ Toho studeného polibku se dosavad bojím, protože mu nerozumím. Zmatenost osudu bych snad překonala, kdyby se Alexander nikdy již nevrátil.“

Slečna Olivová sňala ze skříně krabici, otevřela ji a vyňala několik zežloutlých dopisů a fotografií. Spatřili jsme podobiznu Siranuš, Alexandra i Alily. Mezi listy červenaly se uschlé květy…

Komnatou zachvěla se podivná vůně neznámá, omamující.

Slečna vyhledala tři, čtyři listy a položila je pod lampu.

„Přečtu vám úryvky dopisů, které mi psala Siranuš a jež jsou spojením událostí dalších. I Alexander a Alila mi psali a poslali obrázky svého obydlí nad mořem…“

Prohlíželi jsme fotografie. Slečna zatím upravovala si dopisy. Konečně začala čísti úryvky s malými přestávkami: „Podivíte se, že píši z Cařihradu. Jsem doma, vidím zase drahé moře, ale příčina mého návratu je smutná. Matka stůně na smrt. Celý den jsem u ní a dívám se z malých našich oken na modré vlny moře. Nevím, co učiním, až zemře. A zemře prý jistě. Odjedu asi navždy někam velmi daleko, aby mi život byl snazší, abych byla zbavena strachu, že potkám Alexandra. Co byste řekla myšlence, jež mi přišla včera v noci  ̶  chtěla bych se odstěhovati na sever, třebas do Čech. Byla bych vám blízko, vám, které jsem se jediné svěřila. Stará Řekyně, jež matku navštěvuje, přinesla zprávu, že Alila povila děcko  ̶  holčičku. Říkají jí Anthusa. Jistě se navždy odstěhuji. Snad ještě dále nežli do Čech, ačkoliv Čechy mi připadají velmi skryté.̒

O měsíc později:

,Matka je pochována. Jsem docela sama na světě. Zatím zůstanu v našem domku. Je milý alespoň tím, že k nám nikdo nevidí, tak jsme zarostlí větvemi a květy, ale oči našich oken vidí daleko na moře a příkré cesty. Matka odešla velmi tiše a poslední ráno prosila mě klidně, jako by mluvila pouze o rozloučení na týden, abych nenaříkala, až jí tu nebude. Neplakala jsem, ale srdce mi podivně zestydlo. Netěší mne moře a nic. Není příčiny k životu.̒

Za několik dní nato: ,Netušila jsem, co se událo tam v bílé vile… Vyšla jsem dnes ze zahrady, potkám u přístavu onu stařenu, matčinu známou. Hlavou potřásá, ruku mi hladí, těší. A což prý maminka, už si dožila života, tak mě těšila, duše její je upokojená, ale tam –  ukázala vyschlou rukou vzhůru – tam dnes oči Alile zatlačili, mladé, šťastné holubici, děťátko tu nechati musela a odejíti do Ráje, ubohou Anthusu opustiti musila sotva narozenou.̒

Byla jsem po té zprávě jako smyslů zbavena. První dojem té zvěsti byla hrůza, hrůza… Bylo mi, jako bych se měla vrhnouti do otevřeného hrobu… Bloudila jsem do noci, do noci bičována myšlenkami a štvána touhou jíti k němu, vrhnouti se na kolena před lůžkem spící Anthusy, a jemu, jemu líbati ruce a pak stát u rakve mrtvé, státi do umdlení, do vysílení, bez spánku, a konečně něčím strašným si vykoupiti příští blaženost…  Čím, asi čím? Budu prositi Neznámého, ono velké Tajemství, které nás obklopuje, prosit o vnuknutí. Podrobím se každému příkazu. Smrt Alilina, a za ní kdesi moje, moje blaženost. Bála jsem se velikým zděšením… Ráno po té hrozné, probděné noci ocitla jsem se v údolí Růží. Bylo tam smutné prázdno. Věčné ticho, jako by vymřeli ptáci a srdce a chvění větru a nebylo ozvěn! Nezanechali ozvěn! Prchala jsem domů. Jsem velmi unavena. Nedošla bych ani k jeho prahu. Alilu dnes pochovají, a já jí neuvidím. Ale uzřím Anthusu ̒…“

Slečna Olivová zvedla hlavu a zamlčela se. Za chvíli pokračovala: „Psala jsem Siranuš, ale dlouho nedošla odpověď. Minul podzim. Pomýšlela jsem na cestu do Ruska, odkud přišlo několik nabídek ke koncertům. Napsala jsem Siranuš, že se asi uvidíme, že se hodlám zastaviti na zpáteční cestě z Oděsy v Cařihradě. Obratem dostala jsem od ní dopis, chvatný, vzrušený. A nedovedla jsem si opět výkřiky její srovnati s jejím zevnějškem, který míval takovou jistotu dovednosti zachovat určitou míru každému pohybu, ovládnouti sebestrašnější bouři. Přečtu, co psala:

 

,Šílím žárlivostí. Nejsem schopna vylíčiti vám, co všecko jsem prožila. Nepsala jsem vám, protože jsem na vás zapomněla. Nevěděla jsem o nikom na světě, kdo jest a byl, jen o něm, o něm jsem věděla. Nepřekročila jsem jeho prahu. Neviděla Anthusy. Jeho jsem však viděla. Čekala. Ó, čekala jsem každý den, že přijde. Nepřišel. Čekala jsem s velikou vírou. Tonula jsem v snění. Až jednou konečně jsem ho spatřila… Potkali jsme se. Podal mi ruku a podíval se stejně jako tenkrát dávno. ‚Vy jste zde?‘, zeptal se s úsměvem.  ‚Ano, čekám,‘ odpověděla jsem s důrazem. A odchvátala jsem domů. Je třeba zapírati touhy. Ano. To budiž onen můj prostředek vykoupení… Tak jsem si ustanovila. Ale asi za měsíc, nevím, zdali za měsíc, nemám již přehledu času, sedím u okna, které je nejbystřejším okem na naší stráni. Vidím loďku. Vidím v loďce Alexandra… A s ním mladou dívku… Vedle něho. A proti nim stará dáma. Turek vesloval. Pluli, a vidím, jak Alexander hladí a líbá ruku té dívky. Je tomu jistě už dávno, co Alila zemřela. Nepamatuji se již, kdy Alila zemřela. Vykřikla jsem… A tu noc, která následovala, neměla snů, ale jen rozšklebené tváře mrtvol, šťastných, že necítí a netrpí.

Konečně začala jsem se konejšiti, že se snad mýlím. Dni byly hrozné, k nepřečkání. Šla jsem na loď. Věděla jsem, že se s ním sejdu, když popluje do Stambulu… Ano. Vstoupil a přímo kráčel ke mně. Cosi pružného, veselého měl v pohybech. Usedl vedle mne. Nemohla jsem promluviti, pátrala jsem po něčem, co jsem nedovedla odhadnouti.  Začal hovořit, a každé slovo bylo pro mne ranou. Co prý dělám, jsem-li rozhodnuta zůstati v Cařihradě, a tak dále, jako s cizí osobou, s kterou se přetrhl nevinný kdysi flirt. Náhle, slyšíte, náhle, jako by mě plameny byly zachvátily. Ale neviděl jich, on jich nespatřil. Vstala jsem jako socha, upřela jsem na něho oči lstivě a řekla jsem: ‚Přijďte ke mně. Brzy  ̶  ano?‘ – A pak zeptala jsem se, abych nabyla jistoty: ‚Ta hezká dáma na loďce?‘ – Řekl: ‚Zdá se, že dojde k sňatku.‘ Tak, nutné rozluštění poměrů.

Věděla jsem, co to všecko znamená. Tedy tak. Plula jsem zpět domů… pokořená a zničená, jako zašlápnutá. Usedla jsem k oknu a teď celé dni a noci hledím do strašné modrosti. Nerozeznávám moře od vzduchu. Cosi tančí v prostoru přede mnou. Lež. Lež tančí v prostoru přede mnou. Všecko je lež, a život tone v jejích vírech. Věřím jen v smrt a v hřích. Není ctnosti. Ctnost je plod štěstí, a štěstí je chiméra. Chiméry jsou strašidla, která ztrácejí v slunci masky. A zbudou z nich nazí kostlivci, skřípající zuby ̒…­“

 

*

 

Slečna Olivová složila dopisy a zavřela je k rudým květům…

„Konec?“ zeptal se kdosi z nás.

Někdo řekl tiše: „Siranuš zemřela?“

„Ne, ne,“ řekla slečna Olivová, „zapomněli jste na mou fantazii. Poslední věta…“

„Údolí Růží,“ pronesla sentimentálně moje sousedka.

Slečna Olivová nalévala si čaje; připadalo mi, že se vybavuje z únavy, která ji při čtení listů skličovala.

Byla již hluboká noc. Hvězdy příliš rozechvěné třásly se ve tmě. Vltava hučela.

Slečna dále vyprávěla: „Tenkrát sešlo z cesty do Ruska, a tedy i do Cařihradu. Oznámila jsem to Siranuš, ale nedostala jsem odpovědi. Psala jsem jí několikrát, ale marně čekala jsem dopisů od ní. Za rok na to teprve jela jsem na Rus. Po posledním koncertu v Oděse plula jsem k Cařihradu.“

Slečna Olivová, oživená vzpomínkami, neobyčejně nás upoutala. Měla jsem pocit, že vstupuji s ní na loď. Moře bylo tak blízké a živé, jako nejjasnější sen. A světlo, to podivné světlo nad mořem! Minarety vstávaly do perleťově svítícího vzduchu, život hrnul se mosty, ulicemi, po březích, mořem, jako proud nejrudější krve. Obrazy jako vetkané do vzduchu před námi.

A z nich vycházelo všecko to, co slečna vyprávěla zaujata osudem Siranušiným:

„Vystoupila jsem na Galatě z parníku. Černé moře, Bosporus byl za mnou. Zašla jsem do hotelu na Péře a k večeru vydala jsem se k Arnaut Key navštívit Siranuš. Uplynulo zase několik měsíců od té doby, co jsem byla z Čech, bylo opět časné jaro. Co asi dělá Siranuš?

Mám ráda ty břehy, rozvlněné moře, jak modré jako průsvitná obloha.

V Arnaut Key hledala jsem Siranušin skrytý domek. Trochu jsem se ptala, až jsem se octla v zeleni příliš spletité a husté…Šla jsem úzkou pěšinou mezi vrbami a fíky až k malému domku. Veliké ticho bylo vůkol. Keř blízko vrat byl plný zlatých květů. Zazvonila jsem… Za chvíli ozvaly se kroky.

Vrátka se otevřela a – spatřím Siranuš. Nebylo možno nepoznati té tváře! Ale jak se změnila! Bílé vlasy visely jí kolem čela přes ramena v plihých křivkách, černé oči, jako lampy vyhaslé, hleděly ke mně, ruka se pohnula v divném oblouku, rty se otevřely a sevřely… A byla to přece Siranuš… A náhle vzala mě za ruku, vtáhla do šeré síňky a přivřela vrata.

,Má drahá, pojďte dál, můj vzácný hoste.̒ Tak nápadně pronesla ona slova.

Ze síňky uvedla mě do jasné světnice plné koberců a drapérií… Usedly jsme nejdále od okna, že jsme seděly v příjemném stínu drapérie a viděly jsme zároveň výplň okna: zeleň jako neproniknutelnou oponu. Pocítila jsem mocnou soustrast se Siranuš, vzala jsem ji za ruce; byly to jen povlečené kosti, chřestící množstvím prstenů, skloněná bílá hlava a vyhublá tvář – bylo cosi hrozného v té změně.

Hledím na ni užaslá, vzrušená, hledím a bojím se dáti najevo svou hrůzu. Ale ona jako by nevěděla, že zde sedím, jako by docela zapomněla… oči jako zavrtané někam v zemi.

Vzchopila jsem se: ‚Ne, takto nemůžete přece žíti; nemůžete. Pojďte se mnou, pojďte. Odjedeme společně. Setřesete ze sebe všecko, co vás rozbolelo. Vy, taková plná odvahy a moudrosti! Ne…Proč se takto ubíjeti? Vždyť život náš není tak dlouhý, aby měl býti násilně zkracován. Pojďte…̒

 

Vyrušila se a pohlédla na mne udiveně. Vycítila jsem, že je velmi nemocná, v duši nemocná.

Promluvila tajemně a s podivnou určitostí: ‚Ach, vy se mýlíte. Ne. Mně je docela dobře. Pomyslila jste si snad, že nejsem už krásná? ̒

Zasmála se, vstala a pateticky zvedla ruce. Podivný černý šat splynul jí v řasách k zemi. A na prsou blýskal se veliký rubín.

,Jsem krásná právě takto pro něho.̒

Sklonila se až ke mně, přivřela oči a zašeptala velmi tajemně:

,On je u mne. Zde. Žijeme spolu…̒

Její úsměv byl strašný.

Od té chvíle byla jsem přesvědčena, že myšlenka má odvésti ji s sebou, byla nevyplnitelná.

Uvědomila jsem si, že mám před sebou nešťastnou šílenou. Ovládla jsem se. Změnila jsem tón. Vstala jsem. Vybídla jsem ji:

,Pojďme k oknu, uvidíme moře a proveďte mě svým domkem.̒

,Počkejte,̒ pravila zase tajemně. ‚Dříve vám povím, ach, vám svěřím všecko, jak se to sběhlo… Posaďte se. Všecko dopadlo šťastně. Hleďte, jsem šťastna. Nesmíte se dáti zmýliti mými šedivými vlasy. Stříbro je příbuzné luně. A já se proměňuji v Lunu.̒

,Ano,̒ přisvědčila jsem a snažila jsem se do tváře vložit úsměv.

Řekla: ‚Vyslechněte mě tedy, ale nebude vám zima? ̒

Ubezpečila jsem ji, že je velmi teplé jaro.

,Ale tady sklepem protéká voda z údolí Růží, samé slzy,̒ řekla opět tajemně zamhouřivši oči.

Bylo mi pojednou úzko. Zdálo se mi, že cosi slyším, nějaký podivný zvuk, vycházející z hlubin.

,Povídejte. Mám vyměřený čas,̒ poprosila jsem ji.

,Tak tedy, sešla jsem se na lodi s Alexandrem. To už víte…̒ Právě těmito slovy začala. ,Řekla jsem mu, aby přišel, a věděla jsem, že by rád přišel, ale tak neodvisle, aby nebylo zodpovědnosti a připoutání. Viděla jsem nevěstu. Alila byla mrtva. A já měla přece na něho právo po Alile. On však na to nepamatoval. Ale moje srdce, abyste věděla, stalo se žhavým jakýmsi kamenem, jako rozpálené kladivo zvonu, bijící do umučení…

 

Alexander konečně jednoho dne přišel. Nikdo ho vejíti nespatřil – jsem zde tak ukryta. Otevřela jsem vrata. Bylo zamračeno, polostín a trochu hvězd. Smála jsem se a zase jsem za ním zavřela vrata. Seděl tady u mne a líbal mi ruku. Byl velmi roztomilý a bezstarostný. Přinesla jsem víno, které v písku ve sklepě leželo ještě z dob sultána Murada. Slzy z údolí Růží zpívaly mi na cestu, když jsem láhev vynášela. Kdybyste věděla, jak vykřikla zátka, když ji Alexander vytáhl! Byl vesel a líbal mě, ale já byla studená. Podala jsem mu chalvu, aby jedl, ale nechtěl. S chutí však napil se vína. I já jsem pila. Bylo zázračné. Uznal to… Hrozny jeho rostly na jedné stráni blízko moře, kde lítají ohromní rudí a zlatí motýli a kde leží veliké žluté kameny mezi kořeny rév.

,Slyšíte? ̒ vzchopila se náhle, ‚to On šeptá, On se mazlí a povídá, že se blíží noc…̒ Mávla rukou.

,Neví, že jste u mne,̒ pokračovala a suchými prsty probírala si zálibně prameny bílých vlasů:

 

,Té noci bylo divoké objímání. On mluvil chvílemi trochu diplomaticky, aby se mohl zase odpoutat, ale já taky měla své záměry. Miláčku, nikdy už nepohladíš ručky své nové nevěsty. Miláčku, nikdy nebudeš volným, na věky budeš patřiti pouze Siranuš.̒

Vypadala příšerně. A mluvila dále se záhadným přízvukem štěstí:

,Dívala jsem se na něho, jak zvolna umdlévá. Byl tak milý v tom ubývání sil; vybouřený. Jako děcko odvedlo jsem ho do ložnice. Vody jsem mu podala. Nasypala jsem tajně do ní prášku pro spaní. Uložila jsem ho… Pojďte, ukáži vám, kde spal… Tak blaženě spal.̒

Siranuš odvedla mě chodbou do komnaty pološeré s lůžkem pokrytým těžkou hedvábnou látkou se zlatými květy. V rohu proti oknu hořelo světlo v stříbrné lampě s oranžovým sklem.

Siranuš postavila se k lůžku a řekla: ‚On spal. A měsíc svítil.̒

Velmi jemným pohybem ruky odhalila část pokrývky. Opakovala:

,Tady spal…A měsíc se díval.̒

Vyňala z lůžka dlouhou jehlici, ukončenou tmavou perlou, vroubenou routami.

,Hleďte,̒ ukázala zmodralým ukazováčkem hrot jehlice, táhnouc mě k oknu, ‚vidíte? ̒

Stmívalo se. Siranuš dala těsně hlavu ke mně a jehlici přiblížila mi k očím…

,Vidíte? ̒ šeptala.

,Nějakou skvrnu, ano,̒  řekla jsem.

,Podívejte se blíže, je to krev,̒ zašeptala. A dodala se strašným výrazem očí radostně rozevřených: ‚Jeho krev! ̒

Vzala jsem jí jehlici z ruky, položila jsem ji na podušku a pokryla jsem rychle lůžko.

,Ne, proč se tak týráte,̒  řekla jsem bezděčně a chtěla jsem ji odvésti z komnaty.

Tak sama by neměla býti, tak opuštěná! Což není nikoho, kdo by se jí zde ujal? Pomyslila jsem si, ale Siranuš velmi živě odpověděla:

,Tou jehlicí probodla jsem mu srdce.̒

Její oči jako by se byly vznítily, rozevřely se. Prohnula tělo, napjala ruce.

,Spal… ležel na znaku. Položila jsem ruku na jeho prsa. Srdce jeho bilo mi do dlaně, říkalo: ano, ano, ano. Políbila jsem Alexandra na rty. Cosi zašeptal, jako by opakoval po srdci: ano, ano, ano… Přiblížila jsem ucho k prsům, poslouchala srdce, pak jsem přiložila dlaň, vypátrala určitý bod… A nasadila hrot jehlice… A vnořila vší silou v hlubinu, přímo do srdce, do srdce. Jen se zatřepetalo a konec.̒

Siranuš klesla k zemi; zaskřípala zuby a strašně se zasmála.

Přítomnost šílené a její vyprávění sevřelo mě hrozným strachem. Odejít, odejíti! volal ve mně každý nerv a podlehla jsem tak náladě prostředí, že jsem se začínala chvěti jako v zimnici.

,Ta křeč poslední, jak se vzepjal a napřímil, jak oči otevřel, navždycky otevřel, byla děsně krásná,̒ řekla Siranuš klečíc. ‚Padla jsem na zem a dlouho jsem nevěděla nic, ale když jsem zase vstala, byl už jako mramor a tichý, nehybný, díval se, díval a byl můj, můj… Navždycky můj,̒ vykřikla poslední slova a vstala. ‚Nikdo ho nespatřil vejíti ani odejíti. Jen já ho viděla, kdy vešel. A setrval. – Zde – ne, zde byl by se měnil a já nechtěla, aby se měnil… Odvlékla jsem ho dolů do komnaty slz a rozkoše. Pojďte k jeho lůžku…Je tam krásně.̒ Rozsvítila svíčku v bronzovém svícnu.

Vyšly jsme do síně. Sevřela mi ruku, jako by tušila, že bych raději odešla z domku.

Otevřela zelenavá vrátka v síni a pozvedla ruku se světlem, druhou ruku ukázala na schody, vedoucí dolů. Chvíli jsem váhala. Šepot jako kanoucí krůpěj s výše přicházel nám vstříc. Konečně jsem vešla a sestupovala vedle Siranuš. Objevilo se sklepení a v něm řada sloupů s korintskými hlavicemi, dole leskla se temně voda a odněkud se stropu blíže stěn kanuly praménky jako stříbrné šňůrky. Veliký chlad vanul z hlubiny. Zvolna uvykal zrak cisterně, nepatrně osvětlené, a lépe rozeznával. Dole u tmavé zdi, kde se nalézala obdélníková plocha bez vody, leželo několik nádherných květů japonských azalek.

 

,Tady stále čeká pod zemí…̒ řekla Siranuš tiše. ‚Sem přicházím a on mě líbává. Mám rty rozžhavené jeho polibky a srdce k smrti vysílené jeho láskou. Zemřu únavou lásky. Zde vedle na zemi…, u něho… Přinutila jsem ho…̒

Připoutána k tomu úchvatnému obrazu stála jsem na posledním schůdku nad tmavými vodami před nesmírným lesem sloupů jako přimražená.

Siranuš mávla rukou k prostoru, jehož konce nebylo možno uhodnouti: ‚Slyšíte slzy z údolí Růží? Ty všecky prameny jich přicházejí sem až z údolí Růží,̒  řekla záhadně.

Nutila jsem ji k odchodu.

Vystoupily jsme chvatně. Zamířila jsem přímo ke vratům domku. Siranuš podala mi ruce a hleděla na mne s oddaností. Na prsou v řasách černé lehounké látky zableskl se opět rubín. Poznala jsem teprve v tu chvíli, že je to na šňůrce navlečený prsten.

Otevřela jsem vrátka, vyšly jsme ven. Rozloučily jsme se. Sotva jsem učinila několik kroků, zavolala mě úzkostlivým hlasem a běžela za mnou, uchopila mě za ruku a velmi důtklivě mě prosila, abych nijakou dobře míněnou péčí o ni neničila blaženost jejího života, ujistila mě, že nepotřebuje nikoho, nechce nikoho. Opakovala udýchaně a žhavě: ‚Konec života, harmonický konec života.̒

Vzpomněla jsem si, jak Siranuš kdysi vyprávěla o staré vykládačce karet na Chalki a dodala: ‚Toho studeného polibku se dosud bojím, protože mu nerozumím.̒

Dívala jsem se za ní, jak odcházela.

Ještě u vrat se zastavila a kynula mi rukou. Vypadala v černém splývajícím šatě, s bílými, vlajícími vlasy, jako probuzena k životu po dlouhém spánku někde v studené hrobce. Prsteny jiskřily na vyhublých prstech a na prsou onen rubín.

Sešla jsem úzkou pěšinou přímo k moři. Parník právě přistál. A zase plula jsem Bosporem k městu. Bílé paláce ztrácely se v modru, moře hučelo. Světla v osadách se množila. V dálce vstávaly mohutné obrysy mešit a minaretů s mozaikou domků, odrážejících se kouzelně v moři.“

Slečna Olivová obrátila se k muži, který z její improvizované skladby vytušil román:

„Přibližuje se to, co jste právě slyšel, vaší představě, která vznikla z mé hudby?“

„Ano, řekl, „ale poslední věta ještě není dokončena. Ještě cosi schází.“

„Máte pravdu,“ řekla slečna překvapena a zahrála několik akordů, z nichž vyplynuly volným rytmem proplétající se tóny…

„Cesta Bosporem v pozdním jarním večeru… ano,“ přisvědčil.

Kdosi otevřel okno. Pokoj jako by se naplnil vzdáleným prostorem. Všickni jsme stáli kolem klavíru…

„Je přirozeno, že jsem se cestou k městu zabývala opuštěnou nešťastnou Siranuš v domku v Arnaut Key. To všecko, co jsem tam slyšela, je nemožné, fantazie chorého mozku, Alexander je již asi ženat. Býti tak sama, tak opuštěná! A vzpomněla jsem si, jak Siranuš pevně řekla: ‚Nechci nikoho, nepotřebuji nikoho.̒ Odmítla asi každou radu známých nebo příbuzných. Pomyslila jsem si, což kdybych se náhodou sešla na lodi s Alexandrem zítra nebo ještě dnes! Rozhlédla jsem se po obecenstvu.

Fezy, kotoučky kouře, unavené tváře, tu tam hovor, v odděleném místě kupily se Turkyně, závoji zastřené tváře, proti mně seděla černoška v režném plátěném šatě s náručí levandule, na přídi lodi stál kapitán… Náhle přišlo mi na mysl kapitána se zeptati na Alexandra. Je nemožno, aby ho neznal  ̶  bohatého obchodníka, který denně pluje již mnoho let od Arnaut Key k Stambulu a zpět. Mohla bych ovšem vyčkati, zeptati se zítra profesora, který před lety nalézal se ve společnosti, s níž jsem navštívila vilu v Arnaut Key…Jak se rozptýlili ti lidé, o nikom z nich nevím, jediného profesora snad by se mi podařilo vyhledati… Vtom se kapitán obrátil a bral se směrem ke mně, zastavil se zcela blízko. Rozhovořil se s elegantním shrbeným starcem… Patrně jen o všeobecných věcech mluvili, ukazovali si břehy vpravo, vlevo.

Když na chvíli umlkli, oslovila jsem kapitána, sdělila jsem mu, že jsem na cestě z Oděsy, kde jsem koncertovala, a že se zdržím v Cařihradě jen asi dva dni a právě že mi připadlo zeptat se na jednoho obchodníka, jehož rodinu jsem před několika léty poznala, a času míti nebudu tentokrát jich vyhledati. Jmenovala jsem Alexandra.

Kapitán pohnul velmi živě hlavou: ‚Tam se staly podivné věci,̒ mávl rukou, ,podivné. Paní zemřela, zůstala po ní holčička.̒

,Ano, to jsem ještě doslechla.̒

,A dále ne? ̒ upřel na mne kapitán oči. ‚Pán se měl oženiti po druhé. Skvělou partii. A zmizel. Nikdo neví kam.̒

Zůstala jsem nepohnuta, nebyla jsem schopna slova, cítila jsem, jak má tvář zbledla.

,Nikdo neví kam, jako by se do země byl propadl. Viděli jsme ho v poledne vystoupiti v Arnaut Key. Doma ještě obědval, k večeru si vyšel do zahrady, neřekl nikomu, že by se chtěl odebrati dále. Pátralo se všude, vyšetřovalo, ale marně. Jestli ho moře odneslo, bůhví. Proč by se byl zbavil sám života? Měl před sňatkem, jeho finance byly v pořádku, byl zdráv.̒

,A z jeho přátel nikdo nedovedl podati zprávy, kam asi tenkrát odešel? ̒ řekla jsem velmi neobratně.

,Ne, nikdo nevěděl. Byla to pouhá procházka, o které se nikdo neuvědomuje. Zkrátka  ̶  záhadně zmizel…̒

Nastal šum vystupování a vstupování. Parník zakotvoval. Kapitán pozdravil a chvátal k někomu, jenž právě odcházel…

„Tedy poslední věta…“ slečna sáhla na klavír a zahrála konec, úder, při němž levá ruka opakovala chmurnou melodii vyprávění nešťastné Siranuš, a pravá dávala slabé monotónní zvuky, které jako by spadaly z výše a přikrývaly veliké tajemství…