Heliodor

Melitta byla nešťastna. Tak nešťastna, že přijela do velkého města s pevným rozhodnutím: buď, anebo. Anebo znamenalo smrt. Jakoukoliv, nejspíše utopením. Buď znamenalo: žíti jako ženy bez hrbu. Míti muže, který dovede býti něžný a zvířecky brutální: který miluje.

Velmi nešťastna byla Melitta. Neboť chtěla býti démonicky krásná, svůdná, a byla maličké, žalostně hrbaté a hubené žídě; chtěla býti tak bohata, aby mohla obývati palác na slunném pobřeží moře, aby mohla rozhazovati zlato lehkomyslně a rozmařile, a byla devátá dcera chudého kramáře v zapadlém provinčním městečku. Život se Melittě strašlivě posmíval, nabízeje jí soustrast, jí, která si přála vzbuzovati závist.

V jejím sedmnáctém roce se přihodilo, že spatřila špatně zastřeným oknem nádvorní komory robustní, zrzovlasou služku svíjeti se v objetí mladého neznámého muže. Se zatajeným dechem a třesoucími se koleny stála dlouho u okna a odplížila se pak do své postele s prvním poznáním a první určitou definicí svého neštěstí: Ji nikdy neobejme muž.

Naučila se hleděti na jednotlivé muže z jediného stanoviska: Neštítil by se vzíti do náruče ji, hrbatou kostru? A u každého si říkala s temným, bolestným vztekem: Štítil by se!

A počala nenáviděti svoje znetvořené tělo hlubokým záštím. Často, podařilo-li se jí osamotněti doma, svlékala se a prohlížela ve velikém zrcadle svoji v nahosti smutně groteskní postavičku, zatínajíc zuby a zlostně potlačujíc slzy; plivala do zrcadla po svém obrazu a kvapně se odívala, aby nepodlehla touze políti petrolejem tu ohavně vypuklou, bezprsou hruď a ty směšně dlouhé, tenké nohy a spáliti je jako odporný hmyz.

Stala se z ní malá, chlípná nestvůra. Objevila, že spí-li na zádech, dostavují se její zmučené bytosti erotické sny. A ač jí zkřivená páteř způsobovala ležením na zádech veliké bolesti, neusínala jinak. Prožívala ve svých snech orgie úžasné bizarnosti; poddávala se mužům, kteří se v jejím objetí stávali divokými samci neznámých druhů zvířat; groteskní Léda laskala ve svém klíně prehistorického pterodaktyla; nebo měnila se v ztepilou aténskou hetéru nestoudně krásných ňader a mohutných stehen, která pronásledována hejnem černých otroků klesala s cynickým smíchem na trávník a vítala své stihatele hanebnou grimasou zšílené nevěstky.

Probouzela se však ze svých snů ve skutečnost, která rovnala se peklu.

Během dvou let zřekla se všech svých dívčích tužeb o kráse a bohatství a formulovala svůj nárok na život v jediný, velmi skrovný požadavek: Býti objata mužem.

Učinila několik nesmělých pokusů realizovati tento požadavek. Avšak pokusy se zhatily. V jejím okolí nenalezl se dost chápavý a zchytralý, ani milosrdný muž. A Melitta ukládala se dále se zoufalými slzami v očích svým rozbolavělým hrbem na lůžko, aby bizarními mátohami snů za cenu několika hodin úkoje jen ještě více jitřila svoji krev.

Pak jednoho dne přišla naděje. Jedna ze sester provdala se do hlavního města a pozvala Melittu k delší návštěvě. Melitta všecka se chvěla, čtouc pozvání. Pojede do velikého, nepochopitelně velkého města. Mezi stotisíci žije dojista muž, který je určen, aby ukončil její muka. Snad jí podobný mrzák. Najde ho. A ne-li – tu se Melitta ustavila na svém buď – anebo.

Pak nastal den, kdy opravdu kráčela krásnou rovnou ulicí velikého města a míjela tisíce lidí, kteří, všichni jí neznámi, objevovali se před ní a mizeli, nevšímajíce si jejího hrbu, zakrytého jarní mantilou chudé, bázlivé elegance. Opravdu nebylo třeba styděti se za svoje prokleté tělo; bylo mnoho ještě hůře znetvořených a lidé velkoměsta neměli času k zraňování soucitnými pohledy. Radostně prodírala se proudem chodců a myslila: Ano, počátek je zde. Přijde i ostatní. A myslíc na ostatní, pociťovala příjemné a vzrušující mrazení, které nikterak se nepodobalo mučivé žízni jejího těla. Pak si zvolna počala uvědomovati účel svého bloudění neznámými ulicemi: Vyšla hledati muže. Osmělena nevšímavostí mimo ni spěchajících, upírala drze své velké, melancholické oči na míjející ji muže. Přehlíželi ji a setkali-li se s jejím pohledem, odvraceli lhostejně zraky. Potkala několik hrbáčů. Ale neviděli jí. Jeden z nich plížil se za nádhernou ženou. Byl mlád, elegantně oděn a měl hezkou, inteligentní tvář. Jeho oči lpěly chtivým pohledem na drobných lakových střevíčkách, kmitajících se před ním pod bílou krajkou. Melitty zmocnila se palčivá žárlivost. Proč sleduje tu, která nevzrostla pro něho? Jí, Melittě, má patřiti. Sledovala je. Zašli do sadů. Dáma se zastavila a hrbáč jí podal vizitku. „Zítra v pět hodin, ano?“ Dáma přisvědčila a hrbáč odcházel stranou, pohvizduje si sentimentální odrhovačku. A Melitta pochopila, že si hrbáč zítra koupí rozkoš. Vztek jí zalomcoval. Proč není také mužské prostituce? Oh, jak by hýřila v mužském lupanaru! Kradla by třeba, ale hýřila by –

Znechucena vyšla zase na promenádu. Stmívalo se již. Na ulicích rozžehly se tisíce světel. Melitta znavena a zklamána ploužila se podél zdí. Zdálo se jí, že byla opojena nadějí a že vystřízlivěla. Hluk a ruch ulice, do něhož vešla s radostným pocitem osvobození, počal ji skličovati. Vrátila se do sadů a usedla na lavičku před vodotryskem. Tenký proud vody tyčil se do výše a roztříštěn padal na hladinu bazénu těžkými krůpějemi. Křoviny sadu rýsovaly se na temnící obloze masivními obrysy, nad nimiž v podivné perspektivě trčely siluety skupených věží a štítů. Hluk ulice, složený z bezpočtu disharmonických zvuků v jednotvárnou melodii, doléhal k Melittě jako chrčivé supání jakési gigantické obludy, jež se soumrakem uložila se k odpočinku a usíná. Melittě bylo nevýslovně úzko v blízkosti této obludy. Zapomenula na svoji hysterickou touhu a pociťovala jenom tíhu svoji opuštěnosti, svého vyvržení. Budoucnost, aniž si ji představovala, hrozila jí čímsi neskonale smutným. Melitta položila hlavu na opěradlo lavice a plakala tichým pláčem beznadějně zoufalých.

Přešel mimo ni velký štíhlý muž s chryzantémou v knoflíkové dírce. Zaslechnuv sténání, obrátil se a přikročil k Melittě. Ohnul své dlouhé tělo, zkříživ ruce na zádech, a pozoroval plačící. „Ah, nešťastná, zrazená, že?“

Melitta uleknuta pozdvihla hlavu. A spatřivši v bezprostřední blízkosti muže, rázem byla zachvácena chlípností. Všechen smutek a zoufalost byly potlačeny. Zaslzenýma očima hleděla na muže a snažíc se proniknouti šero, myslila: Zdá se býti ne mladý, ale hezký. Snad mi ho Osud přivedl.

Muž s chryzantémou se vzpřímil a strkaje ruce do kapes svrchníku, zasmál se a pravil: „Pláčeme? Není tedy bída tak přílišna, máme-li ještě nadbytek slz!“ Pozdvihnul šosy svrchníku a usednul vedle Melitty. „Dovolíte, abych s vámi pohovořil. Miluji neštěstí svých bližních. Mohu, díky dobrému Bohu, svoji náruživost hýčkati. Svěřte mi svoje neštěstí. Bude v dobrých rukou. Bude-li se mi líbiti, odkoupím vám je. Nuže?“

Melitta neshledávala jeho slov podivnými: přesvědčovala ji, že neznámý jest vytouženým mužem a zdálo se jí, že volil vhodný úvod k neobyčejné scéně, která musí následovati a kterou si již ve svojí choroblivé fantazii živě a necudně představovala. Tušení budoucí závratné rozkoše ji tak opanovalo, že dlouho nedovedla nalézti odpovědi. Hleděla na příštího milence rozjiskřujícíma se, dosud slzami lesklýma očima a její malounké, hubené ruce sevřely se v pěstě, že pocítila bolest, způsobenou nehty, zaryvšími se do dlaní. Neznámý díval se na ni s klidnou účastí.

„Moje neštěstí chcete?“ řekla konečně. „Oh, bude se vám líbiti, neboť není to všední neštěstí.“

Muž se usmál. „Zdá se, že nejste zkušená prodavačka neštěstí. Zapomínáte, že vychvalováním stávají se kupci nedůvěřiví.“

„Skutečně pokouším se poprvé prodati svoje neštěstí. Činíte však dojem, že nezneužijete mojí nezkušenosti.“

Nedaleko osvětlila se žárovka a osvětlila muže s chryzantémou. Melitta se nahnula a spatřila úzký, žlutý, vyholený obličej s ostrým nosem a černýma, vpadlýma očima, suchý, ironický obličej s vráskami a rysy, o nichž nedovedla usouditi, byly-li modelovány neřestmi či strastným, těžkým životem. Zároveň zpozorovala omamně silný parfém, který neznámého odklopoval jeho nehybný, hustý mrak. A Melittě bylo, jako by se rozpomínala na tutéž tvář a týž parfém z kteréhosi dávného snu a jako by scénu, kterou si prve po cizincově oslovení představovala, již jednou byla prožila.

„Ne,“ pravil muž s chryzantémou, „nezneužiji vaší nezkušenosti. Avšak obávám se, že vaše neštěstí pozůstává z pouhé nespokojenosti se zkřivenou páteří; pak ovšem by nebylo ničeho s koupí, neboť takovými druhy koupí zabýval jsem se pouze ve svých počátcích.“

Neznámý se tvářil velmi vážně a Melittu pojal strach, že až mu vypoví svoje neštěstí, pokrčí rameny a odejde. Úzkostlivě mlčela.

„Nuže?“

Přemýšlela několik okamžiků a počala pak mluviti tichým, chvějícím se hlasem: „Snad opravdu se vám bude zdáti moje neštěstí příliš malicherným. Ale není jím. Není všední. Všední jest neštěstí mrzáků, kteří proklínají svoje tělo, poněvadž jim béře možnost domýšlivosti nebo možnost vydělání chleba. Tak nešťastna jsem byla ve svém prvním dívčím mládí. Viděla jsem krásné zdravé lidi a zoufala jsem, že se od nich tak šeredně liším. Přesto však bylo možno žíti. Jednou ale naskytla se mi příležitost spatřiti hřích. Nahý hřích, jak jest brutální, silný a krásný ve své nahosti. Bůh vyloučil hrbem z mého života hřích, aniž mi poskytl jaké náhrady. Možno člověku žíti bez hříchu? Možno mu žíti s vědomím, že vše kolem něho se radostně poskvrňuje hříchem a jen on zůstává vně čistý, zatímco jeho hruď prohnívá touhou po nedosažitelném hříchu? Chápete bezcennost takového života? Přimyslete k tomu všechna povržení mrzáctví, chudobu a fyzické bolesti – zdá se vám moje neštěstí příliš malým?“ Melitta se odmlčela a ve strachu očekávala odpověď.

Sběratel neštěstí se zamyslil. Jeho oči byly na Melittu upřeny ironickým a roztržitým pohledem. „Dobrá. Vaše neštěstí jest mi dosti nevšední. Avšak – cena?“

Melitta se dusila bázní. Ale myšlenka, že se jedná o cíl života, dala jí sílu zašeptati: „Cena? –Hřích!“ A vyslovivši tato dvě slova, vytřeštila v smrtelné úzkosti zrak na cizince, jehož pohled na ní bez hnutí spočíval. Neodpovídal a Melitta pochopila veškeru ubohou žalostnost svojí situace. A zapomínajíc osudovosti přítomné chvíle, zarděla se studem. Bylo jí tak trapno, že sklopila hlavu a rozmýšlela, nebylo-li by lépe, nevyčkati odpovědi snad pokořující a odejíti. Pak ale vzpomenula, že by bylo možno odejíti jenom někam pro smrt. A zůstala se sklopenou hlavou a bušícím srdcem.

Sběratel neštěstí se pohnul a řekl: „Budiž. Koupím vaše neštěstí. Za hřích. Jak se jmenujete?“

S Melittou se točil svět.

„Jak se jmenujete?“

„Melitta.“ A její ubohé tělíčko třáslo se chlípností.

„Nuže, Melitto, pojďme. Mne jmenujte – třeba Heliodorem.“

Vstali. A muž, milující neštěstí svých bližních, jsa příliš veliký, než aby mohl jíti zavěšen s maličkou Melittou, ujal ji za ruku a vedl ji jako dítě z tichého sadu do ulice naplněné večerním shonem velkoměsta. Neměla odvahy otázati se, kam ji vede. Ale důvěřovala mu a byla šťastna, kráčejíc množstvím lidí po boku zdravého elegantního muže.

Vešli do útulného, světlemodrého separé distingovaného hotelu. Heliodor, jednaje s Melittou jako s dokonalou dámou, objednal u bělovlasého, vážného a zdvořile lhostejného číšníka bohaté supé.

Melitta, sklíčena přepychem nezvyklého prostředí a rozrušena celým dobrodružstvím, které mělo jejímu životu dáti novou tvářnost, krčila se na své židli, klopíc oči a marně se nutíc pozříti několik soust. Vyciťovala bolestnou grotesknost tohoto supé en deux a počínala se zabývati otázkou, co podivného muže sedícího proti ní a nenuceně cosi vyprávějícího mohlo přiměti, že se nabídnul zakončiti muka jejího těla.

Odpovídajíc jednoslabičně na zpola nechápané otázky Heliodorovy, netroufala si pohlédnouti mu za jasného světla plynového lustru do tváře a viděla pouze jeho ruce, volně a obratně manipulující příborem; byly to krásné jemné ruce jemného zápěstí, na němž v překvapujícím kontrastu černal se hustý, hrubý porost dlouhých chlupů. Avšak na Melittu působilo objevení tohoto kontrastu zvláštním půvabem; nejasně tušila, že jest znakem perverzních sklonů Heliodorových, jimž bude vděčiti za objetí mužem. A znovu podléhala svojí nesmírné chlípnosti, která vše kolem ní halila v temno, jímž šlehaly plameny animální vášně jako požár na nočním obzoru.

Heliodor podal jí pohár naplněný šumějícím vínem a ona vlila do hrdla chladné víno dlouhým blaživým douškem. A zmámena rychlým účinkem vína pohlédla na Heliodora zamženýma očima. Usmál se a znovu jí podal naplněný pohár.

I ten vypila a počala náhle hovořiti. Žasnouc nad svými slovy, která neformována v její mysli v myšlenky plynula jí z úst dokonale stylizovanými větami, vyprávěla bizarní, cynické avantýry svých snů. Úžasnými, výstižnými obrazy líčila ony chimérické scény, které zdály se slučovati všechny brutální rozkoše pohlaví, procítěné veškerým tvorstvem od prvních period země, v zážitky jediného individua, nadaného zvláštní hypertrofií schopnosti sexuálního cítění.

A Heliodor užaslý naslouchal malé, opilé nestvůře, posedlé podivně zvrhlou básnickou inspirací. Naslouchal a cítil svoji krev kypěti a svoje nervy se chvěti. Opíjel se rychle vínem v bezděčné snaze přizpůsobiti se extázi hrbatého děvčete, jež upíralo na jeho zápěstí vytřeštěné, veliké modré oči vlhkého strnulého lesku.

Pak náhle, uchvácen nezkrotnou smyslností, hodil přivolanému sklepníkovi několik bankovek a ujav Melittu do náruče, odnášel ji vrávoraje na ulici k uzavřenému vozu; objala jej křečovitě dlouhýma tenkýma pažema a přitiskla se k němu jako zraněná opice. – Vůz zastavil před vilou cottageové čtvrti. Heliodor vnesl si milenku do ložnice.

 

*

 

Bylo jitro. Časné, studené, jarní jitro. Veleměsto rozkládalo se kolem zroseného sadu ještě v tichém dřímání.

Heliodor vynesl Melittu z vozu a posadil ji jako neživou loutku na lávku, na níž ji byl večer nalezl. Její tvář byla popelavě šeda a oči zakryty vysílenými víčky.

Stál nad ní zachmuřen, se stopami pekelně šílené noci ve tváři ztuhlé v ironickou, vráskami zbrázděnou masku.

V jasanu nad nimi rozezpívala se pěnkava. Vodotrysk, dosud uzavřený, vyšlehnul náhle vysokým proudem do výše a počal svoji jednotvárnou píseň. Z ulice zarachotil a zaskřípěl elektrický vůz. Zadusala kopyta koní.

Mezi dvěma gotickými věžemi na obzoru vyšinula se bledá, ranní mlhou zastřená deska slunce.

Heliodora zamrazilo. Sklonil se k Melittě a vložil mezi prsty její dětské, hubené ruky drobnou lahvičku s vinětou jedu. A odešel váhavým krokem, ale neohlížeje se.

Melitta otevřela oči. Zahlédla ještě Heliodorovu vysokou postavu. Chtěla vykřiknouti jeho jméno, avšak usmála se pouze bolestným, sarkastickým úsměvem.

Ucítila lahvičku v ruce a pohlédla na ni. Dlouho se upíraly její znavené oči na kresbu lebky se zkříženými hnáty.

„Ano, ano –“ zašeptala. Otevřela lahvičku, zvrátila hlavu vzad na opěradlo lavice a dala vykapati tekutině přímo do hrdla. Ruka jí bezvládně sklesla a lahvička skulila se do písku.

A Melitta usnula ve spánek, jenž neměl skončiti probuzením v prokletou skutečnost.

EDIČNÍ POZNÁMKA

 

I.

Povídka Heliodor byla otištěna v časopise Lumír, ročník 1911–1912, číslo 11, str. 511–517. Předchozí verze nebo textové prameny nejsou známy. Próza byla po autorově smrti zařazena do knihy Úšklebky sexu, kterou vydalo v rámci edice Žatva roku 1919 nakladatelství Fr. Borový. Druhé vydání se uskutečnilo v nakladatelství Fr. Borový roku 1925, následující u stejného nakladatele roku 1929. To se stalo spolu s dalšími čtyřmi svazky Spisů Karla Šarliha, které uspořádal Jan V. Sedlák, součástí obálkového souborného Díla Karla Šarliha, vydaného roku 1942 péčí nakladatelství Toužimský a Moravec.

Textové odlišnosti mezi prvním a za autorova života jediným otiskem povídky v časopise Lumír a prvním knižním vydáním z roku 1919 nemají jen povahu pravopisnou, zasahují i do úrovně lexikální (např. vychrtlé m. hubené, pochopením m. poznáním, nesmírně m. nevýslovně) či do slovosledu (např. jen více ještě jitřila m. jen ještě více jitřila) a mění se tak text i z hlediska stylistického. Nejsou k dispozici rukopisné prameny ani zpráva o původu provedených změn. Jednotlivá další knižní vydání souboru počínaje rokem 1925 přebírají znění knižního vydání předchozího a postupují při úpravě textu standardně. V Glose vydavatelské Jana V. Sedláka ve Spisech je uvedeno, že editor přistoupil k pravopisným změnám, ovšem s výjimkou případů, které byly chápány jako jevy, v nichž se odráží autorův záměr či osobitost. Ponechán byl i pravopis cizích slov jako dobově příznakový.

Naše edice vychází ze znění vydání poslední ruky v časopise Lumír.

II.

Při úpravě textu jsme postupovali v souladu s Pravidly českého pravopisu (2009) a pokyny příručky Editor a text (2006).

Zachováváme slova, která jsou z hlediska dnešní spisovnosti odchylná v kvalitě hlásek (např. slovesný tvar béře); respektujeme i specifika autorova slovníku a ponecháváme např. tvar supání. V ojedinělých případech zasahujeme do hláskové kvantity slov, především s ohledem na srozumitelnost textu (píšeme např. zážitky m. zažitky).

Při psaní předpon s-, z- se řídíme současnou ortografií a píšeme např. zkřivená m. skřivená, zkříživ m. skříživ, strnulého m. ztrnulého. Upravujeme předložky s, v genitivní vazbě a píšeme tedy z jediného stanoviska m. s jediného stanoviska. Dohromady píšeme také příslovečné spřežky (např. poprvé m. po prvé, vzad m. v zad, zatímco m. zatím co).

Nejpočetnější byly zásahy do pravopisu slov přejatých cizího původu, která mají ustálenou pravopisnou podobu. Zavádíme zde aténskou hetéru m. athenskou haetaeru, avantýry m. aventury, bazénu m. basinu, bizarní m. bizarrní, brutální m. brutalní, démonicky m. deamonicky, extázi m. extasi, fantazii m. fantasii, fyzické m. fysické, grimasou m. grimassou, hypertrofií sexuálního m. hypertrophyí sexuelního, chimérické m. chimaerické, chryzantémou m. chrysanthemou, inteligentní m. intelligentní, Léda m. Leda, mantilou m. mantillou, masivními m. massivními, modelovány m. modellovány, parfém m. parfum, perverzních m. perversních, prehistorický m. praehistorický, realizovati m. realisovati, scénu m. scenu, sentimentální m. sentimentalní, separé distingovaného hotelu m. separeé distinguovaného hôtelu, siluety m. silhouetty, stylizovanými m. stylisovanými, supé m. souper, vilou m. villou, vinětou m. vignettou, vizitku m. visitku. Beze změn ponecháváme slovo cottageové, které nemá počeštěnou pravopisnou variantu. Upravujeme velké písmeno ve slově Žídě na žídě, protože ho podle kontextu nechápeme jako označení příslušníka židovského národa.

Méně obvyklé a zastaralé obvyklé tvary slov ponecháváme bez zásahů (např. choroblivé, zšílené). Zachováváme rovněž nezvyklou vazbu Melitta neshledávala jeho slov podivnými.

V rámci úprav interpunkce odstraňujeme přebytečné čárky, např. před slovesy v infinitivu ve funkci předmětu či čárky před spojkou a ve slučovacím poměru. Čárky naopak doplňujeme u přístavku. Zasahujeme rovněž do psaní uvozovek. Rušíme autorovy nerovnoměrně využívané klasické i jednoduché uvozovky, které značí vnitřní monolog postavy či sdělení po dvojtečce, která nemají povahu přímé řeči (např. vztekem: Štítil by se! m. vztekem:Štítil by se!‘).

Na začátku úseků textu, které následují po dvojtečce, ponecháváme velké písmeno tam, kde je považujeme za rozsáhlejší pasáž či větný celek. Písmeno malé zavádíme v případě buď, anebo m. Buď, anebo. Po pomlčkách zavádíme malé písmeno a píšeme A ne-li – tu se Melitta ustavila m. A ne-li – Tu se Melitta ustavila, bolesti – zdá se vám m. bolesti – Zdá se vám.

 

VYSVĚTLIVKY

 

cottageový – typ osamělých venkovských domů a vil v Anglii

hetéra – ve starověkém Řecku prostitutka, společnice

hypertrofie – nadměrný nárůst

Léda – postava řecké mytologie, dcera krále Thestia; nejčastěji se vypráví, že se s ní spojil Zeus v podobě labutě a ona přivedla na svět vejce, z něhož se vylíhla Helena a Polydeukes; se svým mužem Tyndareem měla dále děti Kastóra a Klytaimnéstru

lupanar – nevěstinec

mantila – přehoz přes hlavu a prsa z krajky

supé en deux – pozdní večeře pro dva

viněta – etiketa, štítek