Mimo svět

 Setmělo se a mlha zatáhla kraj jako oponou. Bylo to na hranicích Čech. Celní prohlídka, křik a hlomoz nádražní, a vlak s jednotvárným hukotem konečně letěl dál.

„Právě zde poznala jsem Terezu Elinsonovou,“ řekla Marta v rohu útulného kupé.

Odpověděla jsem: „Kdo je Tereza Elinsonová? Nepamatuji se, že byste kdy byla o ní mluvila.“

„Ne, nikdy. Jakési dobrodružství. Právě tak jako teď řítil se vlak do tmy, v níž lítaly rudé jiskry a míhala se světla, rozptýlená v mlze…

Jela jsem tenkráte z Norimberka a zde přistoupila slečna Tereza Elinsonová. Vysoká, vzpřímená vešla, pozdravila, odložila klobouk, usedla proti mně a upřela na mne pronikavé temné oči. Dívala jsem se stále ven, ale cítila jsem její pohled. Byla jsem duševně značně stísněna i umiňovala jsem si, že se nedám do hovoru s neznámou dámou, která patrně čeká na nejmenší příležitost, aby se pobavila… Hleděla jsem zatvrzele z okénka. Ale dáma náhle promluvila s prudkostí a vřelostí, která mě překvapila a úplně pomátla mé úmysly. Úsečnými větami jala se mě obdivovat a ukončila nadšení přáním moci mě malovat a dodala rozechvěným hlasem: ‚Jste duši mé blízkou. Pravím to bez úvodu, neomylně!‘

Odpověděla jsem jí několika rozpačitými nejasnými slovy, která se smazala v hlomozu vlaku.“

Marta se odmlčela, pokračujíc ve svých myšlenkách: „Byla to podivná žena, ale ostatně snad podivná pouze pro mne. Byla jsem tak naprosto neschopna přiblížiti se její duši.“

Zeptala jsem se: „Neseznámily jste se blíže?“

„Ano. Hned ve vlaku jsme mnoho rozmlouvaly. A v Praze jsme se rozloučily se slibem, že Terezu Elinsonovou navštívím v jejím osamělém zámečku. Má krásné jméno ten zámeček. Mimo svět…“

Byla jsem ráda, že se Marta dává do vyprávění. Nic příjemnějšího na dlouhé cestě.

„A záhy potom jste navštívila slečnu Elinsonovou?“ zeptala jsem se.

Marta se zvedla, zabalila se pevněji do plédu, naklonila hlavu vpřed, takže bledá její tvář zrovna perleťově zasvítila v pološeru.

„Je tu skoro intimně, že se bude dobře vzpomínati na to zapadlé hnízdo. Nu tedy. Ano, asi za týden po našem seznámení přijela Tereza pro mne do Prahy. Bylo mnoho patosu v každé její větě a v každém sebeprostším pohybu, jako by je dříve připravila i zkrášlila, ale měla zároveň v podivném odporu k této vlastnosti způsoby téměř rozkazující nadvlády, cosi tvrdého, jakým byl i její zjev.

Když mě vybídla k návštěvě, řekla: ‚Ale nadlouho, chcete-li navždy.̒

Zasmála jsem se tomu.

Kývla hlavou: ‚Mají tam přístup jen luna, hvězdy, slunce, tichá oblaka a přátelští ptáci.̒

Byl tichý zimní den plný slunce. Jely jsme z Prahy tři hodiny vlakem. Pozornost slečny Elinsonové ke mně byla bez mezí a stupňovala se chvílemi ve výbuch radostné vřelosti, ke které já sklíčeně odpovídala otázkami: Malujete krajiny? Pěstujete květiny? Chodíváte daleko na procházky? A vyčítala jsem si v duchu, že jsem velmi nespolečenský tvor.

Ze stanice, kde jsme vystouply, šly jsme asi čtvrt hodiny polní cestou k silnici, podél níž se táhl smrkový plot parku. Prošly jsme malými vrátky. Stromořadí a průsvitné cesty zatřpytily se zlatými skvrnami, a nízký empírový zámeček objevil se v jasném světle bílého odpůldne.

Služebnictvo slečny Elinsonové bylo diskrétní: starý zamračený zahradník a několik žen, z nichž jedna stařena vypadala jako kostlivec, obličej neměl svalů, jen zažloutlé povlečené kosti a v očních důlcích se chvělo cosi jako tma. Ta žena mě trochu upoutala, takže jsem se bezděky zastavila pohlížejíc na ni.

„Té se zvykne, to je moje Nany; je velmi užitečná, udržuje komnaty ve velkém pořádku,“ řekla slečna Elinsonová uvádějíc mě do pokoje pro mne určeného. Byl plný odstínů žlutých barev, které velmi miluji. Patrně jsem se náhodou o tom slečně zmínila. Nad ložem visela rytina Corregiovy Dívky s labutí. Na černém mramorovém stolku pod benátským zrcadlem stála stará tyrkysově modrá váza z fajánse s kyticí rozkvetlých čemeřic. Oknem dívala se daleká zářivá plocha zamrzlého rybníka jako ohromná perleť plná duhových křivek.

Po obědě ukázala mi Tereza Elinsonová celý zámeček  ̶  komnaty intimní s mnohými vzácnými knihami a uměleckými předměty, načež jsme se odebraly do parku. Tam vybavovala jsem se pomalu ze sklíčenosti, které snadno podléhám, když cítím jistou povinnost obřadné zdvořilosti. Takové kouzelné perspektivy otvíraly se do kraje, a zase milé záhyby cest s prostými dřevěnými lavičkami a besídkami tvořily důvěrné scenérie k románům, které tu dojista byly prožity.

Ptáci přilétali nám na ruce a lítali s výkřiky nad našimi hlavami. Rozveselila jsem se s nimi a pocítila jsem konečně potěšení z té zimní návštěvy. Vzduch zrovna jiskřil, sníh se třpytil a slunce prostupovalo vším, jako tělem probíhá krev.

,Chci, abyste tu byla šťastná,̒ řekla Tereza s přízvukem veselé srdečnosti, ‚čiňte, co vám libo, přijďte ke mně, kdy budete chtíti, čtěte, hrajte, procházejte se parkem, pište verše, skládejte symfonie, malujte madonny, počítejte dráhy hvězd, filozofujte o účelnosti bezúčelného života, jen se mi tu nenuďte.

A kdybyste se přece nudila, svěřte se mi, a odjedeme, kam vám bude libo; na vysoké hory k ledovcům, nebo k modrému moři mezi cypřiše a palmy.̒

,Tvoříte pohádky,̒ zasmála jsem se.

,Ne, vy ode mne už neodejdete,̒ pronesla podmanivě hlubokým hlasem, jako by prosila

a rozkazovala zároveň, stiskla mi pevně ruku a políbila na rty.

,Jak by to bylo možné? ̒ řekla jsem nesměle.

,Mimo svět je krásně žíti,̒ vydechla Tereza zamyšleně.

Vrátily jsme se do zámku. Tereza otevřela klavír. Chvíli se na mne vzrušeně dívala, načež začala hráti Beethovenovu sonátu Rozloučení. Její hra překvapila mě nejen vyspělostí techniky, ale i produševněním výrazu, zvláště Návrat přednesla s prudkou silou radosti. Ukončivši obrátila se ke mně: pozorovala, že mě dojala její hra.

,Tak málo mluvíte,̒ řekla tiše, ale to je právě krásné. Návrat…̒ přivřela oči, ‚vámi vrací se mi zase život, ani netušíte, že vámi.̒ A řekla velmi tiše: ‚Budete-li mě míti ráda? ̒

Slyšela jsem té chvíle zcela zřetelně umlklé tóny právě doznělé, nepřemožitelná úzkost sevřela mi hrdlo, oči Tereziny upřely se ke mně v naléhavém očekávání, takže jsem vycítila podvědomě, že otázka její nebyla prostou srdečností ženy, které jsem sympatickou a která touží po mém přátelství. Cosi divného vyznívalo z toho tónu, snad účel celého života, ale mně nepochopitelného.

,Nejsem si dosti vědoma rozsahu toho slova,̒ řekla jsem s nuceným úsměvem, ‚je tak nesnadno zjistiti city, tím méně je předurčiti.̒

,Ne, nemluvte, nemluvte…̒ zvolala netrpělivě a bolestně.

Vstala jsem za chvíli, abych přerušila trapné ticho. Tereza seděla u klavíru jako socha.

,Ukážete mi svůj ateliér? ̒ zeptala jsem se.

,Moje práce vás zklamou,̒ mávla rukou, ‚umění, to jsou mé zapadlé sny. Jediná já, Marto, nikdy bych vás nezklamala. Známe se ještě tak málo, ale chtěla bych vás míti tak blízkou, jako bývala Berta. Ó, vy mě pochopíte, vy si dosud neuvědomujete, že jsme se proto potkaly, abychom si patřily navždy. Jak šťastný bude náš život, Marto…̒

,Kdo byla Berta? ̒ zeptala jsem se stísněně.

,Až zítra vám budu o ní vyprávěti. Dnes chci jen přítomnost, náladu očekávání. Vaši ruku mám ve své.̒

Vešla Nany a vybídla nás k večeři.

,Zvyknete jí,̒ pohnula Tereza opět hlavou jako při prvním vstupu do zámečku.

Po večeři vyslovila jsem přání odejíti do svého pokoje. Tereza nerada mne propustila a loučila se žhavě mě líbajíc.

Ulevilo se mi, když jsem osaměla. Brzy zhasla jsem světlo, usednuvši k oknu zadívala jsem se do bílé měsíčné noci. V pokoji nade mnou, v Terezině ložnici, ozvaly se kroky od stěny tlumené kobercem a počaly se jednotvárně vracet od stěny a neustávaly jako přecházení člověka, který zapuzuje tím opakovaným pohybem bolest nebo starost. Napjatě jsem naslouchala. Kroky neustávaly a jako by se zároveň ozvalo přidušené štkaní. Co to vše znamená?

Vstala jsem vzrušena. První myšlenka mi připadla  ̶  běžeti nahoru k ní, zeptati se, co se přihodilo, utišiti její pláč… Ale váhavě jsem se opět vrátila k oknu. Má-li nějaký prudký záchvat žalu, nelze ho zadržeti. Kroky konečně ustaly, ale ozývalo se chvílemi ještě táhlé zaštkání… Dívala jsem se znepokojena do ozářeného parku. Tereza umlkla.

Bylo již všude úplné ticho. A vtom dole po cestě zamihla se vysoká postava, zahalená v plášť… Tereza.

Zmizela za bílými větvemi keřů…

 

*

 

Ráno při snídani mi podala kytici růží.

,Teď v zimě, jak je to možné? ̒ pohlédla jsem na ni pátravě, ale ani nejmenší stopy pláče nespatřila jsem v jejích očích.

,Všecko je možné,̒ odpověděla vesele.

Uspokojila jsem se zase, přinesla jsem si z knihovny do pokoje množství knih a řekla jsem si, že tu rozumně a pěkně strávím měsíc, vyjdeme si denně na delší procházku, Terezinu sentimentálnost vyléčím. Dosti dobře se mi dařil můj úmysl celé dopoledne. Odpůldne pak jsme usedly v modrém pokoji. Tereza se opět nějak zachmuřila, držela horečně mou ruku ve své. Konečně promluvila, jako by nahlas pokračovala ve vzpomínkách:

,Berta byla jemná, citlivá, její zjev byl tak duchovitý: Máte její oči. Jste jí vůbec mnoho podobna.̒ Otevřela medailon s podobiznou Bertinou, zavěšený na řetízku na krku.

Usmála jsem se: ‚Pak se jistě neznám.̒

Tereza se rozpovídala:

,Ach, podoba, to je pro mne něco jiného, nežli myslíte. Máte duši jí podobnou, jakési záření neviditelné jiným lidem. Berta žila tu u mne šest let. Neměla mimo mne nikoho na světě. Byla stále kolem mne. Pomáhala mi v ateliéru, pořádala knihovnu, noty, pěstovala mé orchideje ve skleníku, všecka její práce soustřeďovala se ke mně. Tak oddaná mi byla! Kdybyste ji byla slyšela zpívati! Měla nevelký, ale dojemný hlas. Krása jejího zpěvu záležela v přednesu. Byla tichá, pokorná a plna půvabu.̒

,Zde zemřela? ̒ zeptala jsem se.

A Tereza vysvětlovala dál:

„Ano; jsou tomu dva roky, v parku v hrobce odpočívá. Jak strašné to byly dva roky. Vámi vrací se mi život. Doufám tolik ve vás.̒

Neodvážila jsem se promluviti.

Tereza pokračovala:

,Chtěla bych, aby můj domov byl vaším domovem, aby naše myšlenky splynuly, aby naše radosti byly společné. Tak míti vaše srdce, míti vaši důvěru, abyste nezatoužila po světě.̒

,A vy nikdy jste nemilovala? ̒ otázala jsem se velmi odvážlivě.

,Což jsem se vám nesvěřila, že Berta? ̒ podivila se.

,Ano,̒ přisvědčila jsem ostýchavěji, ‚ale muže.̒ Oči Tereziny otevřely se v podivení. Vstala a přecházela volnými kroky, jako by se kolébala po vlnách. Pak se přede mnou zastavila a pronesla klidně: ‚Ne, Marto, nikdy. To je mi naprosto cizí a nepochopitelné.̒ A krátce se odmlčevši:

,Tolik krásy je v tobě! ̒

Vyšly jsme do parku.

,Půjdeme k Bertě,̒ řekla. A několikrát cestou opakovala: ‚Bude noc, a luna skryje se za bílý oblak.̒

Dva krásné platany tvořily vstup na nevelké prostranství, ohraničené smrky. Uprostřed stála malá gotická hrobka. Vchod zastiňovaly cypřiše. Bílá cesta, do polí zvednutá za parkem, zřetelně svítila až v ta místa, kde planula rudá lampička visící na stříbrných řetězech.

,Budoucí náš domov,̒ řekla Tereza, když jsme vešly.

Tlumené pravidelné údery ozývaly se velikým tichem, jako by v podzemí tlouklo srdce.

,Co to znamená? ̒ ptala jsem se, ‚odkud přicházejí ty zvuky? ̒

Bílý oltář s křížem, barevná skla oken, klekátko, všecko tak prostě se mi objevilo bez záhady, a přece sevřela mě úzkost, když mě Tereza místo odpovědi stáhla vpravo k schůdkům a ukázala dolů.

Šla jsem za ní… Stála tam kovová rakev, nad ní hořela také malá lampa. Na zdi visely veliké hodiny, jejichž tikání neslo se hrobkou jako bušení srdce.

,Každé noci přicházím je natáhnout,̒ řekla Tereza, ‚a prodlévám u ní. Čas míjí…̒

Sklonila se k rakvi. Pozvedla víko… Opravdu pozvedla těžké kovové víko. Pod druhým skleněným příklopem ležela mrtvá v zeleném hedvábném rouchu, žlutá v tváři, s hlavou poněkud vlevo přikloněnou, s výrazem klidu na zavřených očích, na stisknutých rtech, na zkřížených rukou, na hladkém vysokém čele.

Stály jsme dlouho beze slova a odešly jsme beze slova. Parkem ubíraly jsme se k zámku. Zapadalo slunce, karmínově zářící jako ony lampy v hrobce. Dlouhé odlesky chvěly se po zamrzlém rybníce…

V korunách ozývaly se výkřiky ptáků a z dálky táhlé pískání vlaku…

Podivnou náladu měl večer. I v zámku v polozešeřených komnatách jako by někdo prošed byl zanechal po sobě vůni stesku a očekávání návratu.

Tereza řekla:

,Budeme večeřeti v ateliéru, na památku těch večerů, které odešly a vracejí se…̒

Spatřila jsem tedy její pracovnu. Kamna svítila řežavým uhlím, omamující vůně plnila prostor velmi vysoký a nádherný, zaplavený rudým světlem lustru s červeným hedvábným stínidlem. Světelné skvrny chvěly se po perletí vykládaných stolcích a těžkých japonských látkách. Park vstupoval tam skleněnou stěnou zamodrale soumračný, velmi blízký.

V rohu u empirové pohovky stál prostřený stolek, u něhož ve staré porculánové váze uvadaly větve bledého rozkvetlého bezu.

Prohlížela jsem obrazy Tereziny. Mimo několik motivů z parku opakovala se po plátnech stále tatáž ženská postava, někde polozahalená v závoje, někde nahá, v podivných zvlněných pohybech, až křečovitých. Cosi velmi životného bylo v těch křivkách a výmluvných postojích, ale zároveň nesouměrnost volby prostředků, mnoho odvážného, ale nedosti harmonického.

Tereza ukázala na prázdné připravené plátno: ‚Čeká na vás.̒

A dodala po chvíli: ‚J´aime de vos longs yeux la lumiére verdâtre! ̒

Vidím ji, jak se zahleděla dlouze do mých očí.

,Nedovedu nahraditi Bertu,̒ řekla jsem odhodlaně s nucenou veselostí.

Mávla odmítavě rukou. Odvedla mě k pohovce. Večeřely jsme. Tereza nalévala silná vína a neobyčejně se rozjařovala.

Dokazovala mi, že jediná já mohu jí přinésti štěstí, veliké štěstí pro život, že to vycítila neomylně hned tenkrát ve vlaku a že věří ve mne.

Po večeři jsem vstala a žádala Terezu, aby prominula, odejdu-li již do svého pokoje.

,Hleďte, jaká noc se blíží,̒ ukázala do parku, ‚a vy jí chcete prchnouti.̒

,Ó, neodcházejte ještě,̒ prosila, ‚pojďte, prosím, dovolte, učiním si skicu… Umění mi vás přiblíží, zdůvěrní… Dovolíte?̒

,Zítra, ano? Je mi třeba samoty dnes, tak nutně,̒ řekla jsem vlídně, ale určitě. Přivinula mě k sobě, a tak odcházely jsme dolů. Tereza vešla za chvíli ke mně do pokoje, přinášela vzácný starý šperk z chryzolitů a dlouhých temněšedých perel. Mluvila nesouvislé, rozechvěné věty připínajíc mi šperk kolem krku… Dala mi dobrou noc a vzdychla: ‚Kolikrát ještě půjdu v noci k Bertě.̒

Za chvíli ozvaly se její kroky nade mnou jako předešlého večera. Odepjala jsem šperk a hleděla jsem na zelené drahokamy, na šedé perly a vdechla jsem zvláštní vůni toho starého zlata, které zdobilo asi Bertu, a kým asi před ní milované, dávné, dávno zapomenuté ženy…

Přistoupila jsem k oknu. Bílé záření chvělo se korunami stromů, pronikalo cestami parku a tvořilo z hladiny rybníků zrcadlo, v němž se shlížela obloha se všemi světly.

A jak jsem se dívala do bílé noci, opět spatřila jsem Terezu: zmizela v zatáčce vedoucí ke skupině bříz. Věděla jsem, že jde k Bertě…

Nevysvětlitelná úzkost mě uchvátila. Zazvonila jsem na služku. Teprve když jsem na chodbě zaslechla její kroky, vzpomínala jsem, co řeknu, proč ji volám.

Vešla bledá dívka, tváře jako pergamenové, s klidnýma, smutnýma očima.

,Proč se díváte tak nešťastně? ̒ zeptala jsem se jí neobratně.

,Vaše milost se mýlí,̒ řekla služka odměřeně.

,Prosím vás o trochu čaje,̒ řekla jsem chvatně.

Děvče za chvíli přineslo čaj. Poklonilo se a odešlo.

Těkala jsem po komnatě s neklidem a úzkostí a chvílemi hleděla jsem z okna.

Konečně jsem zamkla dveře, zhasla a ulehla… Usnula jsem. Za chvíli jsem se probudila, jakoby nějakým zmateným těžkým snem nebo nějakým šumotem. Vztyčím se. Poslouchám. Za dveřmi jako by někdo dýchal. Poslouchám napjatě. Opravdu, někdo těsně za dveřmi dýchá. V tváři cítila jsem horko a ruce měla jsem jako led. V krbu ještě řežavělo uhlí. Bílá noc hleděla tiše nezastřenými okny.

,Marto, Marto,̒ zašeptal náhle tlumený hlas za dveřmi.

Zatajila jsem dech. Srdce mi hlasitě bilo.

Je to Tereza? Co chce ode mne? Proč mě teď volá jako bloudící duše, jako duch mrtvé Berty?

Strašná úzkost mě sevřela. Co by se stalo, kdybych otočila klíčem?

,Marto, Marto,̒ ozývalo se za dveřmi v přestávkách bolestně a toužebně a stupňovalo se v hrůzné úpění.

Slyšela jsem tlukot svého srdce. Bála jsem se pohnout, abych neprozradila, že bdím.

,Marto, Marto,̒ chvělo se za dveřmi silněji jako hlas o pomoc.

Zadržovala jsem rukou tlukot srdce a bylo mi, jako bych se měla udusiti. Ne, ne, nepohnu se, neotevřu, řekla jsem si s celou prudkostí vůle a hrůzy.

Nedovedla jsem si srovnati tento prosící, pokorný hlas s tou skoro velitelskou postavou, s tou tváří pevných rysů. Konečně zaklepala Tereza na dvéře  ̶  tiše, ale zřetelně.

Připadal mi vstup Terezin v té chvíli čímsi strašlivým, nevyzpytatelným, jako by mělo vniknouti cosi příšerného do vzduchu prostoru, kde jsem dýchala, ulehnouti na má prsa a dusiti mě, dusiti k smrti.

Ležela jsem nepohnutě v strašné úzkosti… Každé opětovné zavolání mě dusilo jako můra.

Tereza konečně utichla. Kroky vzdalovaly se nerozhodně pomalu ode dveří, ale vzdalovaly se přece. Pak se ozvaly nahoře a zanikly… Táhlé štkaní zachvělo se půlnočním tichem.

Vztyčila jsem se opatrně na lůžku, vstala jsem a rozsvítila svíčku.

Náhle uvědomila jsem si, že je mi nemožno zde žíti, nemožno prožíti zde ještě jeden den a snad i noc. Nevyhnutelně odejdu, učiním něco, abych se zbavila této hrůzy. Odejdu, odejdu, opakovala jsem si zimničně. Tam za těmi nehybnými stromy s větvičkami, vpletenými do velikého jasu azuru, za těmi malými smrkovými vrátky je svět plný bouří, zklamání a starostí, ale žíznivě toužila jsem po jeho vlnách, po jeho rvavé síle, po jeho volnosti.

Strach z otálení mnou zalomcoval.

S chvatem a tiše jsem se oblékla.

Napsala jsem na papír tužkou: „Odpusťte, slečno Terezo, odjedu hned s prvním svítáním, nedočkám vašeho příchodu. Odpusťte. Nemohu zůstat u vás.“ Papír položila jsem pod krásný náhrdelník.

Hleděla jsem z okna, jak luna blednouc odchází zvolna, jak ztrácejí se hvězdy, modrost, až se objevil za spletí korun zelenavý vodorovný proužek nového světla. Vzduch šedivěl, perleťověl, proslzoval se, zadýchával, ospaleji než v noci.

Tiše otevřevši dvéře vyšla jsem, sešla po schodech, octla jsem v parku. Chvěla jsem se, jako bych prchala z vězení a z každého okna číhalo by nebezpečí.

Zrychlila jsem kroky, zatřásla jsem se zimou. Ještě chvíli, a byla jsem za stěnou hustých křovin a ještě dále v bukových cestách a ještě dále v smrkovém lesíku  ̶  a ještě dále na dlouhé cestě u plotu.

Dvířka byla však zavřena. Ohlédla jsem se. Soumrak ležel ještě na zemi. Teď všichni spí. Asi i Tereza spí. S namáháním vylomila jsem smrkovou větévku plotu, protáhla jsem se mezerou.

Obloha klenula se nade mnou nevysoká, zatopená mlhou rána. Nikde nebylo ani živé duše.

Cítila jsem volnost mimo sebe i v sobě, tísnilo mě jen vědomí, že takto odcházím. Jak bude Tereza zklamána! Ale nikde nebylo viny, každá příští hodina mého pobytu na zámku byla by jen přitížením.

Pole daleko široko přijímala nové svítání. Obzor se prosvětloval.

Došla jsem však k vlaku.“

Marta umlkla.

„A nikdy jste se již nesešla se slečnou Elinsonovou,“ zeptala jsem se Marty, „nevíte, jak se jí dotkl váš odchod?“

„Nikdy jsem s ní od té doby nemluvila, poslala do Prahy má zavazadla beze slova vzkazu. Po několika letech jsem ji spatřila, ale ona mne nezpozorovala. Bylo to na Rigi. Seděla v trávě vedle hezké mladé dívky, držely se za ruce a hleděly dolů na zelená jezera.“

Ještě chvíli mluvily jsme o Tereze Elinsonové a zapředly jsme hovor o podivných láskách, které uchvacují srdce lidská.