O mnichu Synesiovi

Jeli jsme vozem celý den a zase celý den pod nesmírně vysokým, žhavým nebem, které bylo tak průsvitně modré, jako by připouštělo pokračování do nekonečna.

Třetího dne octli jsme se v údolí vášnivě plynoucí řeky, plné rozmarných křivek a volajících vln, prostoupených horkými vřídly vyvěrajícími ze země. Obzor, který nás po dva dny provázel, ztrácel se v zeleném lemu dubových lesů, v proměnlivé hranici skal, které se zvyšovaly, jak se údolí víc a více úžilo. Nebe modré ztemnělo, jeho průsvitnost zmizela. Bylo cosi kouzelného v tom sevření země, zelených trávníků a bujného rostlinstva.

Každou zatáčkou hučící řeky a novým sevřením jako bychom vstupovali do jiné a jiné zahrady. V závratné výšce kroužili supi nad svým strmým skalním obydlím, nízko po větvích lítali drobní ptáci, do květů usedali motýli kovového třpytu.

Potkávali jsme stáda ovcí, pasoucích se po šťavnatých stráních, salaše melancholické, opuštěné, jako zakleté, míjeli jsme tábory kupců a podloudníků a loupežníků, odpočívajících ve stínu košatých lip a ořechů na pestře pruhovaných houních s turbany, fezy, zlatým a stříbrným šněrováním na šatech, a naslouchali jsme jejich polohlasitým kvílivým zpěvům, slyšeli jsme duté výstřely z pušek, spatřili jsme dlouhé průvody vesničanů, ubírajících se do horských monastýrů s očima upřenýma k zemi, jako by hledali cosi ztraceného.

A tak bylo patrno, že i toto velmi skryté, velmi křivolaké a neschůdné údolí je dosti oživeno, a že v samotě, ku které se ubíráme, nalezneme hluboké ticho, ale nikoli opuštěnost.

Konečně otočila se řeka vpravo smělým obloukem, šuměla tlumeně melodickými vzdechy mezi bíle rozkvetlými břehy, skály se rozstouply v okrouhlý sál s temně zeleným sadem a vinicí, z nichž vyzíral šedý, dřevěný monastýr s ambity a pavláčkami, se střechou a věží pokrytou malachitovými skvrnami mechu.

Řeka s oklikou odcházela, a my jsme se zastavili u vrat monastýru. Vrátný udeřil na zvon, vpustil nás na nádvoří, kde kvetl růžový a žlutý ibišek a procházeli se bílí mulové se zvonky na krku.

Igumen otevřel nám tři bílé, prosté komnaty a vyptával se nás na účel cesty, na naše přání a dobu pobytu v klášteře, konečně bavilo ho zvěděti, odkud a kdo jsme. Zahleděl se na mne překvapen a pronášel zamyšleně: „Z Evropy, ze severu, z té země za Vídní – Čechy –  pravíte opravdu Čechy? …“ A dodal skoro slavnostně: „To se potěší nás drahý bratr Synesius, představím vám ho, světec, světec našeho monastýru. On je z té země…“

A hovořil velmi živě s kazatelskými gesty:

„Bratr Synesius je nejen pravý křesťan, nejen dokonalý mnich podle všech nejpřísnějších zákonů církve a řádu, ale je asketa v každém ohledu, veliký postník, nejí nic jiného nežli fazole bez omastku a chléb a pije naši zázračnou vodu. Je to člověk světec, filozof a veliký rádce každého, kdo přijde k nám, vztáhne ruce a duši otevře. On promyslí vše, zahloubá se do nejhlubšího nitra a promluví – – a lidé, přicházejíce zoufalí, smutní, bezradní, odcházejí urovnaní duševně, utišeni a s pevným cílem v srdci.

Bůh nám ho poslal. Nic o něm nevíme, nežli že přišel z Čech. Pamatuji, jako by to bylo dnes, a je tomu již deset let. Byl to pěkný muž s očima modrýma jako noční obloha. A smutný byl jako nejsmutnější den v postě. Přišel, poklonil se až k zemi, a prosil o přijetí mezi nás. Když jsem ho pozvedl, spatřil jsem pramen slz, které vytékaly z jeho očí. Políbil jsem ho – a byl náš. Ale ví Bůh, nepomyslil jsem si, kdo přichází, že přichází člověk, který nemá v srdci nic světského, jako by ani ze světa nepřicházel, člověk čímsi podivným, rozumu lidskému nepochopitelným odlišný ode všech nás a snad ode všech lidí na světě. Až ho poznáte, dáte mi za pravdu.“

Vedl nás v pozadí monastýru na dřevěnou pavláčku s fialovými plamínky, pnoucími se až ke střeše, ukázal vzhůru na skálu:

„Vidíte konec skály až tam u oblohy?“

„Vidíme v ohromné výši.“

Skály vystupovaly velmi příkře, tvoříce jakousi hradbu klášteru proti severním větrům, prohýbaly se, vystupovaly v závrati k azuru temnými, protáhlými hroty.

„Pozorujete po skále odtud vzhůru nezřetelné rýhy, jakési stupně a podle nich jako nit táhnoucí se řetěz? Vidíte až nahoře, tam nejvýše, skoro nedohledně vysoko – lesknoucí se plochý kámen? Teď se třpytí v západním slunci, teď – vidíte? A supi tam krouží…“

„Ano, vidíme vše, je to strašná výška!“

„Uvidíte více…“ řekl igumen se záhadným pokynem ruky.

A vedl nás do zahrady, která se ukrývala mezi skalními stěnami, chráněna proti větru a zimě, přijímající stále slunce. Jaké nádherné hrozny visely z keřů k zemi – jantarově žluté s rubínovými skvrnami a jaké broskve sametově zlaté svítily na větvích!

Vůně večera, prosvětleného posledním sluncem, chvěla se modrostí vzduchu, když mniši vcházeli do bílé síně k večeři.

Neviděna byla jsem přítomna příhodě na dvoře, při níž jsem poznala mnicha Synesia.

Sestoupla z mezka žena mladá, velmi pobledlá a sklíčená: „Tři hodiny cesty jedu, vrátím se ještě dnes, je úplněk, dojedu snadně; poklonila jsem se ikonám, Boha o slitování prosila. Ty, svatý muži, to jediné mi pověz, co mám činiti. Muž, který mě učinil matkou svých dětí, přetvořil se, chodí za jinými, nevšímá si mého nářku a žalob. Trpím krutě a chce se mi umříti.“

„Ženo, nejsem svatý muž, jak jsi řekla, jsem hříšný člověk! Raditi není těžko, těžší je poslechnouti rady, ale rád povím ti všecko, co soudím o tvém neštěstí. Máš děti, pravila jsi?“

„Ano, hocha a dvě děvčata, nejmladší tříleté.“

„Máš-li ráda svého muže?“

„Mám ho ráda, jinak bych se tolik netrápila.“

„Zůstaň s ním a měj strpení. Čekej, že se vrátí k tobě, nevtírej se mu svým zármutkem, zdvojnásob všecky úsluhy a vlídností a péči svou o něho a o děti, buď dobrou, jako je milosrdenství přátelství. Je to příliš těžké, co ti radím, ale je to jediná možná naděje k nápravě.“

„A nepomůže-li všecko to?“

„Nebude-li míti dosti síly a vytrvalosti, odejdi se svými dětmi od něho. Ale doufám, že se tvůj osud rozluští lépe, nežli si troufáš tušiti.“

„A kam bych měla jíti?“

„Svět není uzavřen pro nikoho, měj odvahu k životu…“

„Děkuji ti! Uzavřu v prsa slova tvá.“

A žena sedla na mezka a brala se ze vrat monastýru všecka zaplavena rudou září slunce.

Tak mi znělo všecko zrovna biblicky s jistým patosem východu a zároveň s přídechem lidské prostoty, která nehledá spojení, nerozlušťuje, ale přímo určuje směr myšlenkám i skutkům.

A byl to Synesius. Opravdu zajímavý člověk, vysoký, v černé sutaně s ponurým a zároveň světelným zrakem.

Kráčel zvolna po dřevěných stupních do knihovny.

Byl večer úplňkový, v němž hvězdy ztrácejí se v jasném záření luny, která všecko polévá medově laskavým světlem, tichým a roztouženým.

Se Synesiem jsme se nesešli. Měl asi práci v knihovně a sotva se dotkl potravy, odešel z cely kamsi v jasnou noc.

„Uzříte zázrak,“ řekl igumen.

„Zázrak?“

„Synesius…“ řekl igumen tiše ukazuje temný stín, pohybující se od keřů révy ke skále. Bylo v té chvíli cosi napjatého ve vzduchu, nesmírné ticho… a pouze kdesi v uzavřené cele nahlas modlil se některý mnich, jenž chtěl snad rozjasniti blud nebo pochybnost svírající jeho prsa nebo vymodliti si něco?

A temný stín přižehl se ke skále, srostl s ní a jak měsíc ji zaplavil, bylo patrno, že stín onen táhne se vzhůru… Opravdu vzhůru! Synesius stoupal po neviditelných stupních vzhůru…

„Ty stupně si sám vytesal, aby si učinil skálu přístupnou – vlastně to nejsou ani stupně – jen jakési vryté plochy, o něž by se noha opřela… Pozorujete, jak rychle stoupá? Je to nepochopitelné, nikdo by se toho neodvážil…Vidíte jej?“

„Ano, stoupá, ponořuje se v bílé měsíčné světlo.“

Hleděli jsme vzhůru. Synesius po příkrém žebříku své skály vstupoval k nebi, jež tmavě modré, hluboké, tiše klenulo se nad ním a nad námi – nerozluštěné tajemství. Měsíc planul, hvězdy sotva znatelné třásly se v úkrytu světelného azuru.

Až nejvýše a nebes utkvěl ten sotva viditelný bod – člověk.

Igumen vyprávěl:

„Tam nahoře zavěsil řetězy ukončené ocelovými kruhy, připoutává se rukama ke skále jako odsouzený. A tam ve výši se modlí. Celou noc prodlévá tam v divukrásách a hrůzách světel a temnot nočních, pod křídly dobrých i zlých mocností. Dnešní noc je nádherná, ale představte si noci deštivé, chladné, s děsem strašných větrů a bouří. Ani jediné noci po celých deset let nevynechal bratr Synesius svou skalní modlitbu ve výšce. Až teprve k ránu sestupuje, drže se mrtvě zkřehlýma rukama řetězu, který připevnil ke skále jako cestu k vysvobození.

Modlí se za nás všecky, za celý svět, a kdykoli sestoupí, a sestupuje neviděn přece každého rána, nežli se světla probudí, stává se méně člověkem a více světcem. Ale nesnese projevu úcty, ani podivu, ani chvály. Každý sebe nepatrnější náběh k poctě velmi ho skličuje a činí ho plachým a nepřístupným.“

S úžasem hleděli jsme vzhůru na toho člověka, sotva postřehnutelného nejutkvělejším pohledem, mlčícího nebo volajícího k nebi… Jakési výkřiky nesly se dolů zesláblé dálkou: skřeky supů nebo pláč nebo modlitby toho člověka?

Nevyčkali jsme sestupu Synesiova. Postava jeho ztratila se úplně v stínech skály.

„Jistě přijde den, kdy nalezneme ho pod skalou mrtvého, kdy se zřítí, až odepne se od kamene příliš sláb, aby sestoupil, až zachvátí ho závrať, kterou přemáhá silou modlitby. Nebo je nezranitelný, nesmrtelný?“ Tak loučil se s námi igumen před první nocí strávenou v monastýru.

 

*

 

Ráno vešli jsme do klášterní podzemní kaple, která se velmi nepatrně zvedala nad zemí novým přístavkem s malým barevným oknem. Světla nevnikalo mnoho, a tak původní kobkový ráz staré tajné křesťanské modlitebny byl dosti zachován. Stříbrné lampy před ikonami osvětlovaly nepatrný okruh a nechávaly celkem nevelký prostor v plném stínu.

Jen v jedné části pronikalo oknem plavé a růžové polosvětlo a jím zářila freska, představující zápas andělů s ďábly. Kolem ikon bylo rozvěšeno mnoho drobných stříbrných předmětů, obětovaných za uzdravení: ruce, hlava, nohy, srdce. Mnoho srdcí.

Několik poutníků klečelo porůznu před ikonami. Klášterní zvony tesknými údery v přestávkách ohlašovaly liturgie. Starci a mniši s igumenem v čele vcházeli do kobky: „černé vojsko boží“.

Ihned zpozorovala jsem Synesia, ale seznámila jsem se s ním až po poledni v knihovně, v bílé, obdélníkové knihovně, plné svazků starých křesťanských knih a plné modrého světla, padajícího z osvětlených skel velikými, mnohodílkovanými okny.

Synesius byl vysoký, příliš vyhublý, průsvitně bledý, s velikýma modrýma očima se zarudlými víčky úplně bez řas, s bezvousou tváří, s nervózními rty, s ostříhanými vlasy. Chování jeho bylo prosté, docela neprorocké, nic nebylo v jeho gestech z oné ponížené povýšenosti světců z povolání, žádný falešný patos předstírané dokonalosti, ani sebemenšího nadnášení vlastní osoby.

Bylo zjevno, že sebe nechce v ničem uplatniti, že se vyhýbá každé prokázané pozornosti.

Když zvěděl o mém původu, když uslyšel mateřskou svou řeč, nedovedl však utajiti pohnutí. Vybídl nás stručnou větou do sadu a tam přemožen jako náhlou mdlobou, usedl na dřevěnou lavičku pod broskve a zamlčel se v rozpacích, jako by nedovedl nalézti omluvy pro svoje vzrušení.

Za chvíli vstal a procházeli jsme se po sadu.

„Viděla jsem vás včera nahoře na skále,“ řekla jsem, ukazujíc na příkře vybíhající hrot kamene k nebi, „tak každé noci vydáváte život v nebezpečí?“

Odpověděl tiše: „Život v nebezpečí, jak je to málo! A pak  ̶  to nebezpečí láká, je v tom kouzlo. Bývám tam rád. Je mi to již potřebou. Tělesná bolest a únava přehlušuje bolesti duše, utišuje bouře.“

 

Hovořili jsme chvíli o klášterním životě, přešli jsme na Čechy.

„Nemám, na koho bych se zeptal, pouze jedna žena,“ zamlčel se, „ale o té  ̶  není možná, abyste věděla.“ A po chvíli dodal: „Je nešťastná…“

Slunce zářilo té chvíle prudce na jeho skálu, osvětlovalo každou skulinu, pozlacovalo každý záhyb a třpytivě zjasňovalo kroužící supy, kteří vypadali zdola malí jako vlaštovky.

Usedli jsme na pavláčku ke stolům. Hosté i igumen kladli broskve a hrozny na dřevěné mísy, mladí mniši přinášeli sedlé mléko v malovaných okrouhlých mísách, bílý chléb a ovčí sýr.

Byl tichý, žhavý letní den, plný bzukotu a vzdáleného hrčení odcházející řeky.

Synesius pohroužen v přemítání, jako by zapomněl, že není sám. A náhle pohlédl na mne, jako by zkoumal, jako by váhal, sklonil hlavu, opět pátravě upřel duchovitý pohled na mne a řekl polohlasem, jen mně slyšitelným: „Mám v bibliotéce napsáno několik statí svého života. Nevím ani, proč jsem to psal. Zde by tomu nikdo nerozuměl a netušil jsem, že dojde až sem někdo z Čech. Tak mimo svět. Snad to byla jen nutnost zpovědi. Odevzdám ji vám. Dovolíte? Bude to úplné rozloučení se vším minulým, ač minulost nelze smazati, ale je snad možno se z ní vysvoboditi.“

A za chvíli řekl: „Jen Ji kdybych mohl vysvoboditi. Smrt Ji vysvobodí.“

 

*

 

Četla jsem dlouho do noci v bílé komnatě při světle voskových svíček rukopis Synesiův, toho podivného člověka, který zatím klečel nahoře na skále v ohromném prostoru oblak a hvězd.

„Jsem jistě z těch nejnižších lidí na zemi, proto snad mě tolik lákají výšky! Jeden z nejposlednějších, nejhříšnějších, nejnešťastnějších, jako bych byl trestán za to, že jsem kdysi velmi, velmi mlád toužil po výminečném štěstí.

Ona, ona je ještě nešťastnější ve skutečnosti, ale doufám, utěšuji se tím, že nechápe tak silně celý rozsah toho neštěstí a že čas otupuje její citlivost. Vím, když jsem jí dával navždy sbohem, že mi uvěřila. Líbala mě s podivným klidem, pouze v očích, v těch ponurých očích, které vždycky budu viděti před sebou v hlubokých nocích, v těch očích zaplanula úzkost – ještě o mne, o mne! Jsem někdy v pochybnostech, zdali mi rozuměla. Tam v chladné hovorně bylo tak těžko srdci roztáti po dlouhých létech odcizení, těžko dáti rozmluvě všecko teplo, kteréžto by bylo třeba ku opětnému sblížení, ale které bylo po léta spoutáno olověnou tíží. Ale uvěřila mi.

Ó, měl jsem říci více a jinak, ale přece mi uvěřila, že položím ostatek života na kamenný oltář země.

Proč se všecko tak stalo? Proč se nestalo jinak? Kolik lidí právě takových, jako jsme byli my, žije v klidu neb v prudké činnosti vyvolený krásný život neb dobrý všední život!

Všecky příčiny jsem uvážil, všecko prozkoumal a od začátků všech kořenů sledoval průběh našeho života až k oné katastrofě. Dopátrati se toho osudného proč! Proč? Jako černý, strašlivý, už zrezavělý hřeb bodá mi do mozku tato otázka nerozřešená. Teď v bezpečném zátiší, teď, kdy jsem dospěl vrcholu skály, kde mohu se nerušeně oddávati přemýšlení, chci napsati věrně, jak jsem žil a kam jsem těmi cestami došel. Až vypíši vše minulé, budu v psaní pokračovati…

Pominu události celkem bezvýznamné, které nejsou s hlavním osudem v souvislosti, neboť co důležitého obsahuje život takových obyčejných lidí v malém městečku? Pracují, aby se uživili, trochu se milují a z malicherných příčin na sebe nevraží, bývají nespokojeni s tím, co mají. Ale tato obvyklá prostřednost naše nevybočila v krásný, šťastný život, ale v úžasný zmatek a hrůzu.

Náš domek stál za městem pod višňovou strání, před vrátky byly kamenné schůdky, na dvorku studna a dva kaštany. Jak rád jsem jako dítě sbíral kulaté, hnědé kaštany s bílými skvrnami, jak rád jsem běhal po višňovém sadu a česal višně s bratry Vojtěchem a Karlem!

Otec chodil do továrny. Po odbyté škole i bratři šli pracovat do továrny. Já jsem byl nejmladší.

Nepamatuji se, že by u nás v rodině bývala vzájemná něžnost, ale nebylo také surovostí ani větších mrzutostí.

Bratři se někdy hádali, byli smělí, prudcí, odvážní, ale zlí, myslím, že nebyli. Otec mnoho nemluvíval, byl to muž odměřený a nepřístupný. Matka byla vznětlivá a dovedl jsem teprve později posouditi, že otce milovala žárlivou, podivnou láskou. Jako k nám dětem, tak i matce byl otec velmi skoupý na srdečnost.

Pamatuji se pouze na jediný jeho projev vřelejší ke mně a nikdy jsem toho nezapomněl. Jednou v neděli odpůldne oběma dlaněmi mi pohladil hlavu. Byl jsem asi šestiletý. Řekl, že mám strniště na hlavě, zasmál se a podíval se vřele a vesele na mne. Toho vlídného pohledu nikdy nezapomenu, ani toho doteku rukou, ale hlavně toho pohledu.

My děti žily jsme v onom nedostatku něžnosti jako v obvyklé nutnosti, nepohřešovaly jsme jí, ale matka patrně celá léta trpěla tím nedostatkem.

Když jsem byl propuštěn ze školy, byl jsem dán k přímluvě učitelově místo do továrny na výpomoc do střižného obchodu. Měli jsme mnoho práce, ale zbývalo i dosti času ku přečtení knihy, k hovoru, k učení. Měl jsem vrozenou chuť k práci, zimničnou zvědavost poznávati nové věci, neznámé si učiniti známým, vzdálené blízkým. Měl jsem do života smělé plány dopracovati se bohatství, dobrého postavení ve společnosti, vyrůsti nad poměry rodičův a sousedů. Cítil jsem v sobě sílu a schopnost k tomu.

Byla to mladická ctižádost, spojená s odvahou docela zdravého zrna.

A tak všechno se u nás bralo pravidelným tokem života, u mne plným snů.

Až přišel onen večer.

Vrátili jsme se všichni z díla, povečeřeli jsme a usedli na schůdky před vrata. Už se stmívalo, když k nám přišla návštěva: matčina nejmladší sestra. Sloužila v Praze, pro churavost bylo jí opustiti místo. Prosila pokorným hlasem, aby směla u nás zůstati, až se k nové službě zotaví.

Byla podobna naší mamince, ale byla krásná, všecky rysy měla jemnější, barvu pleti a vlasů význačnější – bílá a tmavá, světlo a stín.

Všem se nám líbila.

Otec ji vybídl, aby jen zůstala u nás jako doma. Běžel jsem načesat višní. A celý večer pak všickni jsme na ni hleděli, dojista, aniž bychom to byli vyslovili, všickni jsme se jí podivovali.

Zdánlivě nestalo se nic zvláštního, a přece té hodiny, kdy mezi nás přišla Ema, vplížilo se ono osudné neštěstí.

Cítil jsem záhy napětí ve vzduchu, ale dlouho nechápal jsem příčiny, až se projevila docela zřetelně: otec zamiloval si Emu. Dojista hned první setkání s ní v onen večer jejího příchodu působilo na něho setkání omráčivou silou! Nás všech jako by se byla srdcem dotkla. A žel, nebyla dobrá, nebyla dobrá!

Otec zpočátku jenom potají, ale konečně zřejmě ji vyznamenával; jeho chování se měnilo, byl to jiný člověk, nežli jakého jsme ho znali. Také ona dávala se jeho vášní uchvacovat, až jí podlehla.

A celý náš život se proměnil.

Těžko zachytit v paměť spletená vlákna všech denních sporů, urážek a zmatků, která nás zamotala v neustálý neklid!

Otec stal se drsným, popudlivým vůči matce a nám, protože jsme překáželi jeho strašné vášni. Hle – to, po čem matka po celá léta manželství hladověla – viděla teď v nadpomyslné síle vzmáhati se pro jinou –!

 

Ustupovali jsme však, a společné bolesti, křivdy spojovaly nás čtyři v podivný svazek. Skrčeni sedávali jsme v síni a hovořili o nich, stále o nich, nebo jsme mlčeli a přemýšleli o nich. Já jsem opustil knihy a na mém mozku jako by byl ležel rozžhavený kámen, který mě zbavoval rozumu, a jen krev bouřila a kypěla. Tak bylo i s bratry i s matkou. Stále hůře a hůře, až jiskry bolestného hněvu v nás zmohutněly v bezuzdný požár.

V našem domku byl vypovězen zjevný boj: my tři synové s matkou a proti nám otec s Emou. Boj vystupňoval se do nepříčetnosti. Otec náš štval a týral. Ema se vysmívavě nadnášela, matka šílela. Dobově ona bouře dlouho netrvala, ale mně zdá se býti celými věky.

Nevím, kdo první vyřkl ono slovo: musí býti konec. Učiníme tomu konec.

Na pohled nevinná věta. Snad jsem ji v prudkosti hněvu pronesl já. Nevím, snad Karel, snad Vojtěch, maminka ne. Z té věty však se vyvíjelo ostatní.

Rudou příšerou stala se krev naše v žilách a v mozku a tepala stále strašným rozkazem; musí býti tomu konec. Jako by to tedy ani nebyla krev, ale plamenný zákon. A tedy konec. Pominuli jsme se s rozumem, my všickni, spjati hrozným záštím. Se žhavostí pudu, s nutností, jakoby na vteřiny vypočtenou valil se osud nás čtyř.

Byl podzimní večer. Takový nevlídný, vlhký. Toho dne nás otec nemilosrdně vyhnal. Domek uzavřeli, Ema čekala na otce uvnitř.

A my jsme čekali u stráně vyhnáni, bez přístřeší. Proč jsme se nesebrali a neodešli? Bože, proč jsme se jen nesebrali a neodešli! Šílené záští, nepřátelství bolestně vypjaté jako by nás bylo drželo neviditelnými řetězy k našemu domku.

Čekali jsme, až otec půjde z práce. Nebyl jsem si jasně vědom, co chceme u stráně na té osamělé kamenné cestě, ale vím, že oči Karlovy a Vojtěchovy svítily jako vlčí, i mé oči asi svítily jako vlčí, a třásli jsme se a v rukou svírali jsme kameny. Matka stála za námi jako zjevení hrůzy v tváři s krevními podlitinami, které jí způsobil on. Jeho rány hořely na jejím obličeji a jeho krok zazněl konečně na kamenné cestě. Blížil se, až došel k místu, kde my jsme stáli, zatajujíce dech. Zaklel.

Teď se utkáme, teď se vyrovnáme!

Obklíčili jsme ho. Karel něco promluvil o Emě a matce, Vojtěch po něm. Otec opět zaklel a rozehnal se holí, jež zasáhla matku. Prudká rána dopadla přes její čelo.

A pak už byly jen mrákotné okamžiky, ani výkřik se neozval, jen bušení srdcí a vzdechy hrůzy a tupých ran a táhlé chroptění. – – – –

– – Strašné ticho potom. – –

Odplížili jsme se k domku a sedli na schůdky. V osvětlených oknech spatřili jsme Emu. S vytřeštěným zrakem pohlíželi jsme k stráni jako zkamenělí. Vášeň ulehla vedle nás na zem jako zbitá fena. Jako by nejen jeho, ale i naši krev rudými praménky pila tam ta rozvlhlá půda.

Vystřízlivěti po krvavém šílení je hroznější nežli nejhroznější smrt. Od té chvíle začal se vrývati do mozku onen hřeb, ono nezodpovězené proč.

Proč jsme neodešli s matkou z domova, jenž se nám stal peklem? Proč jsme zabíjeli? Ale krev se výsměšně šklebí a zaplavuje život rudými vlnami.

 

*

 

Všecko, co následovalo, přetvořovalo mou duši, zvyšovalo bolest, která se usadila v prsou na místě srdce jako závaží. Hrozné dni soudu minuly pro mne jako v polovědomí. Ortel byl mi lhostejný. Matce byl přisouzen doživotní žalář, mně desetiletý, Karel a Vojtěch byli popraveni.

Záviděl jsem jim a zároveň jsem prožíval nesčíslněkrát muka takového odchodu ze světa, živě si představoval všecky odstíny těch hodin a chvil, slyšel jsem zněti ponurý umíráček a s úzkostí jsem se vmýšlel v duševní stav matčin.

Byl jsem odveden do trestnice, kde jsem prodlel osm let, dva roky byly mi prominuty.

Při různých mechanických pracích měl jsem příležitost mnoho přemýšleti, pátrati v sobě a mimo sebe.

Všecka má minulá ctižádost, chuť k životu, touha vyniknouti, byly nutně podlomeny. Vyšel jsem ze žaláře pevně odhodlán ukončiti někde v skrytosti život, umučiti v sobě zbytek tělesných sil, které se někdy vzpouzely poslušnosti.

Navštívil jsem naposledy matku. Za Prahou na nepřehledné pláni stojí veliký dům, kam jsem se k ní odebral. Čekal jsem v stinné, prochladlé hovorně. Jeptiška ji konečně přivedla. Nezapomenu té chvíle, kdy jsem ji opět spatřil, zestárlou, v trestnických modrých plátěných šatech. Všecko, co jsem chtěl říci, zlomilo se v pláči, a co jsem činil, jako bych byl strojem, polibky, pohyby, všecko mi připadalo úžasně strnulé a hrozné. Náš hovor byl bezvýznamný, skoro rozpačitý, ale líbal jsem ji zoufale, strašně, horečně. Poprvé a naposledy jsem líbal lidskou bytost. Poněkud se přece vzchopila, jako by v tváři zaplanula, v očích zlítostnila, po chvíli však hleděla opět tupě před sebe očima vpadlýma, plnýma těžké zádumčivosti, očima, které jistě stále sledují průvod zlých dnů a dokud budou hleděti, nikdy nezbaví se stínu, který se vloudil do nich oné osudné, strašlivé noci.

 

Milosrdná sestra, velebná matka Rita, se vrátila, citlivě pohlížela na ni a pološeptem mi o ní vypravovala. Sklání se nade všecky ty duše, jako by přijímala jejich neštěstí za své a jako by snímala jejich viny, alespoň pro všecky má své důvody, aby je ospravedlnila a přiblížila vykoupení. I ke mně byla citlivá a blahosklonná. Sledoval jsem bezděky zraky těch dvou žen, odsouzených do smrti pod jednu střechu, která jedné je vězením a druhé domovem. Rozloučil jsem se s matkou. Odcházel jsem navždy. A již jí nikdy nespatřím. Nikdy nikdo z lidí nepřiblíží se mému srdci.

Toulal jsem se půl roku v cizině až jednoho dne přišel jsem ku zdejšímu monastýru, kde jsem byl vlídně přijat.

Nevědí zde o mé minulosti. Pouze igumenovi jsem svěřil, že přijímá velikého hříšníka.“

 

*

 

Pohlédla jsem z okna. Příliš jasná noc osvětlovala ve výšce teď zřetelně temnou postavu Synesiovu. Četla jsem dále:

„Hned první noci po přijetí v monastýru měl jsem strašné vidění: ve veliké výši na skále zjevila se mi tvář otcova s tímtéž pohledem a úsměvem jako tenkrát, když pohladil mou hlavu…

Zavřel jsem oči, abych se soustředil v sebe a zapudil přízrak, ale jakmile jsem oči otevřel, hlava ukázala se mi opět, ale ne již usměvavá, ale s výrazem hrozného zděšení…

A druhého dne nato začal jsem činiti onu strmou skálu pro sebe schůdnou: vyhloubil jsem místa, aby se o ně zadržely nohy, zatloukl jsem tu a tam železné tyče a spojoval jsem je řetězem – vždy výš a výše.

Když jsem po prvé vystoupil až nahoru, stáli všichni mniši, kteří mě varovali, dole, očekávajíce, že spadnu do propasti a roztříštím se.

Kus skály, který sta a sta let ve výši trčí nehybný v slunci a vzduchu, čekající na život semen zalétlých vzhůru, snad se někdy utrhne a zřítí, ale já nikoli. Já toužím nahoře umříti jako jedno z marně zasazených semen.

Nemám závrati, mám pouze věčné pochybnosti. A slyšel jsem, jak zdola řeka za mnou hučela: otcovrah. A ještě nahoře ozvěna mezi skalami volala: otcovrah.

Tvář otcova se mi stále šklebila vstříc: k ní jsem stoupal…

Nahoře, když jsem se zastavil, vydechl… tvář otcova zmizela. Poklekl jsem na skálu a připoutal k poslední zaražené tyči dva řetězy s kovy pro ruce, kdybych přece podlehl závrati, abych byl připevněn.

Nahoře v bezpečí budu se volně ponořovati v nekonečný prostor a tajemství.

Obsáhl jsem pohledem veliký kruh, modrý jako moře, hlubokou vzduchovou propast a nadpomyslně i v té výši vysokou klenbu, plnou světel. Ta světla jsou hvězdy, jsou záhadné světy. Byl jsem tak překvapen novostí prostředí, že jsem dýchal vzduchu a přijímal záření jako v horečce. Ohromnost úděsně prázdná mě objala: tak úžasně mnoho a málo. Mnoho ve skutečnosti a málo pro chápání lidského mozku. A uvědomoval jsem si celou nicotnost lidské jsoucnosti, a přece na té tvrdé skále cítil jsem bušiti srdce… plné bolesti… Veliké srdce.

 

*

 

Stoupati vzhůru stalo se mi životní nutností, jakousi cestou velebného, touženého konce. Spřátelil jsem se s výškou, znal jsem její hlubiny, její široké rozpětí se všemi hranicemi stínů v otevřených obzorech, vnikal jsem v její tajemství nahoře, tajemství, které spojuje v řád a zákon ony podivné hvězdy a slunce.

Jest tedy zákon, jakýsi řád, podle něhož je nutno žíti v tomto neohraničeném prostoru, ať jsme sluncem nebo člověkem nebo kamenem.

A kde nalézti rozluštění toho tajemství? Viděl jsem některé hvězdy podobny krvavým ranám. A v jedné zmlžené noci třásly se hvězdy dole, kdesi dole, jako světla ztroskotané lodi tonoucí, tonoucí.

Modlil jsem se nahoře za mír a odpuštění nám všem, kteří jsme šli mimo zákon, kteří byli čímsi nenadálým nebo podivně nevysvětlitelným strženi z cesty…

Chtěl jsem činiti pokání na té tvrdé skále. Kdo, kdo je Onen, k němuž vrhám své rozdrásané srdce?

Kam je vrhám?

Volal jsem: Odpověz, odpověz, slitovníče…

A stalo se cosi neočekávaného: ze štěrbiny skalní vylétl sup mnou vyplašený ze spaní, zamával nade mnou křídly a urval mi kus masa z nohy, která ze sutany visela bezvládně dolů.  Mláďata v hnízdě křičela, samice je utěšovala hrčivým hlasem jako předoucí kočka a já jsem se skrčil ke své skále a pláč, usedavý pláč zalomcoval poprvé od dlouhé doby mým tělem. Skropil jsem svou skálu slzami, slaným, hořkým křtem bolesti.

Hle, a právě té noci modlil se dole před ikonou bratr Aurel, klaněl se do umdlení bohorodičce, opakuje nesčetněkrát: – Raduj se, raduj se, raduj se! – Omračoval se tím utkvělým pozdravem. Až náhle usmála se bohorodička na obraze, a zřetelně mu odpověděla: – I ty se raduj! –

Aurel zvěstoval igumenovi a starcům tento zázrak.

Celý monastýr byl u vytržení a slouženy liturgie před vlídnou matkou boží, která se usmála a promluvila.

 

*

 

Vítr tak podivné věci povídá, záludně se vtírá v duši. Viděl jsem, jak rve oblaka, jak zhasíná hvězdy a zastiňuje zemi prachem a horami zlých stínů. Slyšel jsem, jak řve urputná rouhání všemu, čemu se tam dole lidé koří! A já, já jsem opakoval jedné noci některé jeho věty, věty jedovatého zoufalství a pochybností.

Proč se učím dole v knihovně, čtu, bádám? Proč přijímám poutníky, já hříšný, já bezmocný, k němuž hledí ony prosté duše s dětinskou důvěrou, věříce v moji pomoc? Hle, jak oni se mýlí, tak i já se klamu, že mne někdo nahoře vyléčí. Jsme všichni nebozí a příliš nepatrní pro pozornost někoho mimo nás.

Vidím propast. A je to země a v ní pohybující se stíny – šíleně třeštící radostmi a žalem, vlekoucí se jako vyvolení v cárech, zabíjející se, objímající se, mávající zbraněmi a prapory a závoji pýchy a vykračující pyšně jako maškarádě. Ach, a ty stíny jsme my, všichni my. A prázdno je nad námi, prázdno nad námi!

Kolikrát ještě vystoupím vzhůru, nežli můj stín zmizí v stínu temnějším, nežli je život: v jeho věčném záporu.

 

*

 

Dlouho jsem nenapsal ani slova.

Těžko dostal jsem se dnes dolů k zemi, mé ruce ztuhly v zlém, studeném větru. Dovlékl jsem se do cely a zář mě obklopila jako plameny. Má krev tak plápolala.  Hvězdy nahoře byly rudé, zase jako krvavé rány, nebe tmavé, vzduch temný jako eben. Ó, co je ono neznámé, neproniknutelné mimo nás a z jaké příčiny jsme my? Čtu staré knihy, ale všecky moudrosti moudrostí jsou pouhým tušením a pohádkou.

Mnoho vybádal lidský rozum, ale nedopátráme se tajemství našeho určení. Ničeho. Ni-če-ho.

A jak zde ležím v plápolu své krve na lůžku, cítím, že všecko, co podnikám, je marné, a že jediný smysl by měl život, kdybych měl někoho, nevím ani koho, živou bytost s laskavýma očima, upřenýma do mých, s rukama, které by křísivým dotekem obrodily mé myšlenky a rozmotávaly provazy, které spoutaly mé kroky.

Jsem pomíjející a pouze někdo také pomíjející by mě uzdravil.

Ale i to je marné, protože nesplnitelné, protože přelud, jako Onen nepomíjející v prostoru, kteréhož jsem vzýval.

Jsem vyloučen. Skála. Jen skála mi zbývá. Neměl jsem přijíti mezi ně. Snad lépe by bylo potloukati se ve vlnobití prudkého života. Jsem zde přeceňován a stydím se za to. A tím více se odevzdávám tomu mimo svět, mimo život. Všichni domnívají se, že nahlížím do nadpřirozených záhad tam nahoře na skále, ale oni svým dětinským zrakem dole vidí více než já v ohromné, volné výši! Dnes pravil mi bratr Aurel, ten snivý nadšenec, že mluvím v noci na skále s anděly, že spatřil vlající křídla v jasném svitu luny. Hle – a všichni z nich, i ten nejposlednější  ̶  mají více pro život spasitelné víry nežli já.

Bratr Kazimír celý den se klaní a modlí a jí zbožně kukuřici, a není neklidu ani v minutě jeho duši. Bratr Eustach chodí stále za ovcemi a zpívá jim své tiché litanie, a není neklidu ani v minutě jeho dnů. A mnozí bratři hřeší na půdě Hospodinově podivnými hříchy, a přece není neklidu ani v minutě jejich dnů. Igumen oplakává jakési zašlé štěstí, hraje na harfu a svůj cit odevzdává květinám a ptákům, a není neklidu ani v minutě jeho dnů. A někteří z bratrů i starců nejsou prosti malicherné nevraživosti, vyvolávají půtky a hněv, ale i ti jsou sami sebou spokojeni.

Všem jsou ti Aurelovi andělé bližší nežli mě, který stoupá jako Jakub ve snu – po žebříku k nebesům.

Mým klidem je únava, únava k smrti… Má víčka jsou těžká, mé údy olovnatějí. A neprospívám nikomu. Modlitba má nerozpoutá okovů a nepromění jich v růže.

 

*

 

Supi zvykli mé přítomnosti. Usedají přátelsky vedle mne, když je vyláká světlost noci z hnízd. Mniši také přivykli mým nočním odchodům, ale přece pohlížejí na možnost prodlévati několik hodin denně na skále jako na zázrak. A je to jen vůle touhy po něčem strašně ohlušujícím, pronikavě omamujícím. A vůle touhy vypátrati obsah života a smrti. Nepodaří-li se mi poslední, první dojista nemine se cíle. Únavy mé a pocit opojení vzduchem a volným prostorem dávají mi klid, něco takového, že se zvolna přibližuji rostlině, která se uchytila na skále a žije prostý život bez otázek a zmítavého nepokoje a bez strnulého, zděšeného pohledu do černé propasti, zírající velikou jistotou svého práva na všecky a pohlcující všecky.

 

*

 

Ničeho jsem se nedopátral ve výšce. Nejsem dále, nežli byl sv. Augustin, když se mu zjevilo pachole mušlí přelévající moře do důlku v písku. Prostor je ohromný a záhadný. Ale přepadají mě teď často nahoře mrákoty, takový příjemný stav očarování prostorem. Zavírám oči a vidím hvězdy a zřetelně cítím, jak závratě krouží vesmírem.

A když se na východě objeví proužek přicházejícího světla, nerad sestupuji, nerad se loučím a někdy, opojen, již, již pozbývám sil k sestupu…

Ale jasno je v mé duši, podivné jasno, o němž nedovedu rozhodnouti, odkud přišlo.

Ó, kdybych mohl tu záři vnuknouti i Její duši, těm truchlivým očím v dáli, kdybych mohl zhasnouti její utrpení! Původem nejhroznějších bolestí je nitro člověkovo, jeho duše.

V nejistotě cílů a v jistotě smrti uměti prožíti kus prostého života, jaké je v tom štěstí…!“

 

*

 

Tímto povzdechem končily se zápisky Synesiovy. Svázala jsem rukopis do desky a zhasla jsem voskové svíčky. Noc byla dosud jasná, modrá, s bílým nádechem, jako bývá mlha nad mořem.

Zahleděla jsem se ještě jednou na zprohýbaný hřeben a hrot skály, vrytý do svítícího azuru.

 

*

 

Ráno probudilo mě již plné světlo. Pozorovala jsem nezvyklý ruch v monastýru, snad poutníci přišli odněkud zdaleka k zázračné vodě.

Když jsem však vyšla, objevilo se mi cosi neobyčejného: všickni starci i mniši stojí kolem Synesiovy skály, někteří nehybní jako sochy, jiní v živém hovoru a pohybu, několik právě přítomných poutníků klečí s hlavami pozdviženými, jako by vzývali nebesa, i hosté, kteří se mnou přicestovali, hledí upřeně na skálu, již prudce osvětlenou sluncem.

„Mnich Synesius se nevrátil,“ zvolala mi vstříc jedna z dam, všecka vzrušena.

„Synesius se nám dnes ráno nevrátil,“ vydechl igumen jako v horečce.

„Synesius se nevrátil!“ opakovali druzí polohlasem.

Minul dávno soumrak, vyšlo veliké, ohnivě rudé slunce z měkké mlhy, vyplulo, zrůžovělo. Nastalo probuzení země a jejích tvorů, a Synesius se nevrátil. Mniši vycházeli z cel s růženci, hleděli vzhůru, čekali, že se vrátí, že snad výminečně setrvává na modlitbách, namáhali zrak, aby spatřili, zdali sestupuje. Ale marně. Synesius se nevrací. Celý klášter shromáždil se u skály.

„On přijde, chce prodloužiti své modlitby,“ řekl mladý, snědý mnich, „chce snad celý den setrvat a v noci se opět vrátí.“

„Setrvá celý den,“ opakovali někteří.

Supi kroužili nad skalou, slunce pálilo, obloha byla modrá, vzduch se chvěl.

Igumen přikázal konati pobožnost za šťastný návrat bratra Synesia. Mniši jako stíny tichými kroky vcházeli do modlitebny. Zvony pronikavě zakvílely. A za chvíli ozvalo se z chrámu hlasité modlení.

Velmi usilovně hledíce nalezli jsme na skále temnou skvrnu, lišící se od barvy kamene jen nepatrným odstínem, ale pohybu jsme nedovedli rozpoznati.

Hodiny míjely…

A opět všichni mniši obstoupli skálu a poutníci vrátili se na svoje místa.

„Vždycky jsem se toho obával,“ kýval hlavou igumen.

Slunce bodalo žhavostí. Od západu přicházely zvolna těžké, zahnědlé mraky.

„Přijde-li bouřka, co se s ním stane?“ zalomil rukama kdosi z hostí.

„Kolik bouřek již přečkal šťastně na skále!“ ujišťovali mniši.

A mraky táhly blíž a blíže, až se dotkly skály, až zastřely nejvyšší hrot; silně zablesklo, takže na místech, kde asi klečel Synesius, objevilo se rudé vyšlehnutí plamene v záplavě oblak.

Hrom zarachotil… Z mraků lil se prudce déšť, sjížděl po skále jako statisíce vzkříšených pramenů, a mrak se opět rozplýval, skála zrovna zpívala a vzdychala šelestícími stružkami oblačných vod.

Záhy se opět vyjasnilo.

„Bylo by vůbec možno vystoupiti nějak vzhůru a pomoci mu? Jestli ho tam přemohla slabost?“ Tato otázka prošla očekávající skupinou jako plížící se strach.

A každý si odpovídal, zkoumaje tu závratnou cestu: skála vznáší se vzhůru v přímkách, místy vybočuje, takže se sráz stává šikmou vypuklinou; tyčky, kterých se Synesius zachycoval, jsou velmi řídké, řetěz jest snad pomůckou dobrou, ale pouze pro toho, kdo velmi jistě kráčel.

Mniši zapěli podivnou smutnou píseň: On snad ji uslyší, potěší ho. Igumen dal opět vyzváněti. Přinesli kadidelnici, okuřovali skálu, aby vystoupil až k Synesiovi vonný oblak dýmu.

A tak v úzkosti minul den. V noci nikdo neulehl. V přestávkách se modlili a zpívali. Všickni rozrušeni očekávali jsme svítajícího rána.

Noc byla opět tak jasná jako nad mořem, když je velmi ticho a modro s tajemnými závoji. V jedné chvíli byl hrot skály tak silně měsícem osvětlen, že se u ní objevila temná, velmi zmenšená, nehybná postava Synesiova, ležící na kameně. Nebo jsme se mýlili? Nebo se nám to jen zdálo?

„Pokusím se vystoupiti: byl bych šťasten, kdybych ho zachránil,“ řekl mnich Eustach.

„Kdyby se ti podařilo vystoupiti – co potom? Nemohl bys ho snésti, ať je omdlelý nebo vysílen, nebo mrtev,“ řekl igumen.

„Vína bych mu podal, omyl bych ho octem, objal bych jeho nohy,“ namítal Eustach.

„Pokus se, bratře, ale nevěřím, že by se ti to podařilo! Tam nikdo nevystoupí,“ zavrtěl smutně hlavou igumen, „a bojím se, abys životem nezaplatil svou odvážnost.“

„Chodím s ovcemi po velmi příkrých skalách.“

„Tedy Bůh ti pomáhej!“

Bratr Aurel řekl: „I já se pokusím. Andělé mi pomohou, ti, kteří ho ostříhali deset let a s nimiž nahoře hovoříval…“

A ostatní muži mávli buď nedůvěřivě rukama, nebo nahlas vyslovili svá mínění:

„Tam se nikdo z obyčejných smrtelníků nedostane.“

Luna zašla. Hvězdy šedým soumrakem pobledly, ztajovaly se.  Svítalo.

Očekávání všech se stupňovalo. Synesius dávno ztratil se v stínech a v soumraku.

Mnich Eustach připravil se na cestu. Igumen ho políbil a požehnal mu. Eustach pomalu stoupal, přidržoval se opatrně řetězu. Nikdo z diváků se ani nepohnul, zraky všech visely na něm. Šel stupeň po stupni výše… zapotácel se, vykřikl, a dole všickni jako ohlasem vykřikli po něm. A zase výše. Již dostoupl k místu, jež se zkrucuje vpřed jako vypjatá lví hruď s roztaženými tlapami. Tam je třeba čehosi nadlidského, nějakého buď akrobatského, ve výsledku až nadpomyslného výcviku nebo nevysvětlitelného rozmachu vůle.

 

Takové výkony nejlépe se pochopí, když se jim dá pečeť zázraku. A není-li to nejjistější a nekrásnější jméno pro všecko nevyjádřitelné, nepochopitelné?

Ale mnich Eustach marně se namáhal přemoci tvrdou křivku skály nepřátelsky prohnuté, ukazující hlubokou propast dole a nepřístupnou klenbu nahoře. Kolísaje, vracel se dolů.

Smrtelně bledý a třesoucí se klesl dole na kolena tváří k zemi.

„Neodvažuj se,“ volali k Aurelovi, ale ten již vystupoval se zářícíma očima plnýma víry, že v nejosudnější chvíli přijdou andělé a vynesou ho, vždyť mu Bohorodička odpověděla: „I ty se raduj.“

Říkal si tiše: „Andělé, pojďte ke mně… andělé, pojďte ke mně,“ a chvěje se nábožným vzrušením, stoupal vzhůru.

Minula hodina trapného očekávání v obavách, že mladý muž se zřítí.

A opět bylo patrno, že váhá, že ztrácí odvahu, – – a konečně také mnich Aurel sestupoval bezmocně mezi nás.

S pláčem vrhl se na prsa bledému mnichu Konstantinu.

Očekávání v monastýru trvalo dále, ačkoli naděje se stále zmenšovala…

„Synesius se už nevrátí,“ řekl igumen truchlivě a přísně.

„I kdyby byl živ, byl by nutně za tak dlouhou dobu příliš zesláblý. A cesta dolů je horší nežli vzhůru,“ pronesl jeden z mnichů.

Konstantin řekl: „Umřel jako světec.“

A někteří šeptali: „Opakoval často, že je veliký hříšník, odmítal náš podiv.“

Aurel drže Konstantinovu ruku ve své, řekl zamyšleně: „Nikdy jsme nepozorovali hříchu na něm: tvář jeho zářila.“

Eustach řekl: „Nebyl pyšný, nedbal o nic pozemského.“

A jeden mnich dodal: „A byl shovívavý k našim hříchům, nepohrdal nikým.“

A Kazimír, který sedě na zemi jedl kukuřici, pravil: „Ode všeho jídla mi dával.“

Někdo ve skupině přitisklé na skále promluvil: „Zdali ho zachvátila smrt, nebo dobrovolně se trval nahoře chtěje tam umříti?“

Veliké mlčení nastalo po oné otázce.

K večeru přišli noví poutníci, obklopili skálu. I mniši stále bděli, jen chvílemi opřeni o skálu podřimovali.

Noc byla jasná. Bílé obláčky ve výši přelétaly a zacláněly poloprůsvitnými řasami tajemný cíp skály a zase odhalovaly místo Synesiovo.

Mnich Aurel opakoval si jako dítě: „Andělé ho vzali do nebe, andělé ho vzali do nebe!“

 

*

 

Když se po kraji roznesla zpráva, že se mnich Synesius nevrátil z výše, lid v zástupech hrnul se k monastýru. Skála byla obležena. Věřící hleděli v úžasu vzhůru a padali v modlitbě k zemi.

Jedna žena, neobyčejnou příhodou velmi vzrušená, volala štkajíc: „Milosrdenství boží jsi nám vykoupil, veliký mučedníku!“

A jedna dívka vyprávěla, že v noci viděla postavu Synesiovu v stříbrné záři vznášející se nad skalou k nebi.

Mnich Aurel přisvědčil: „I já ho spatřil! Ano, i já ho tak spatřil té noci.“

Ženy přinesly ve velikých koších růže a poházely jimi zemi i skálu, takže se zdálo, že vystupuje ze samých růží.

A nahoře bylo veliké, slavné ticho, jen supi stále kroužili kolem jednoho stinného místa jako černí noční motýli, a skála celá se prozlatila zapadajícím sluncem.

A když luna nejjasnější ozářila plochý kámen Synesiův, neobjevila se již temná postava ve výši, jen kámen se leskl jako stříbrný…